Přeskočit na obsah

Phorusrhacidae

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxPhorusrhacidae
Stratigrafický výskyt: Paleocén - Pleistocén (asi před 43 miliony až 25 tisíci let)
alternativní popis obrázku chybí
Phorusrhacos, zástupce čeledi
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
ŘádCariamae
ČeleďPhorusrhacidae
Ameghino, 1889
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Phorusrhacidae (česky také „forusrakidi“) tzv. hrůzoptáci byli středně velcí až obří nelétaví ptáci, vysocí od 0,6 až do 3,5 metru a vážící až několik stovek kilogramů.[1] Ve své době (před 43 miliony až 25 000 lety) patřili mezi velmi úspěšné masožravce Jižní Ameriky. Byli formálně popsáni roku 1889 významným argentinským paleontologem Florentinem Ameghinem. Slovo phorusrhacos patrně znamená „lupič cárů (masa)“, odtud název celé skupiny. Jeden rod – Titanis, žil také na jihu Severní Ameriky a je asi jediným velkým predátorem, který přešel po spojení Panamské šíje před 3 miliony let na sever.[2]

V českém prostředí se tito velcí draví opeřenci „proslavili“ zejména v Zemanově filmu Cesta do pravěku, kde děsivý Phorusrhacos chvíli pronásleduje hlavní hrdiny.[3]

Popis

[editovat | editovat zdroj]
Image
Velikostní porovnání několika zástupců čeledi Phorusrhacidae s člověkem.

Tito ptáci měli vesměs dlouhé a silné nohy, které byly přizpůsobeny k rychlému běhu, odhaduje se rychlost až kolem 50 km/h. Phorusrhacos i jemu příbuzné rody měly zakrnělá, pro let neuzpůsobená křídla, která ptáci při běhu používali k udržování rovnováhy a snad i k nahánění kořisti.[4] Některé příbuzné rody (např. Titanis) však měly zachované přední končetiny s drápy, podobné zakrnělým končetinám tyranosauridů. Zobák byl tak masivní a silný, že mohl drtit kosti. Simulace ukázaly, že i menší druhy vyvinuly při klovnutí sílu kolem 135 newtonů. Zobák dosahoval u největších rodů délky až kolem 75 cm. Pravděpodobně se živili menšími býložravými savci Jižní Ameriky, malými příbuznými notostylopse a toxodonta. Nejčastější potravou těchto „hrůzoptáků“ byli zřejmě menší kopytníci a jiní savci střední velikosti. Forusracidé jsou vzdáleně spřízněni se seriemami, které žijí i dnes v jihoamerických pampách. Hnízdili na zemi a kladli pravděpodobně 2 nebo 3 vejce, podobně jako dnešní seriema rudozobá. Největším dnes známým zástupcem byl argentinský druh Kelenken guillermoi.[5]

Forusrakidi pravděpodobně dokázali velmi rychle běhat. Podle vědecké studie, publikované v roce 2017, dokázal například zástupce rodu Patagornis o hmotnosti zhruba 45 kg běžet rychlostí až kolem 61,3 km/h.[6]

Zástupci

[editovat | editovat zdroj]

Vyhynutí

[editovat | editovat zdroj]
Image
Kostra druhu Titanis walleri.

Vyhynutí této skupiny ptáků pravděpodobně souvisí s formováním panamské šíje, která se začala před 15 miliony lety tvořit prostřednictvím tektonických a vulkanických pochodů, a která přibližně před 3 miliony let vytvořila pevninský most mezi Jižní a Severní Amerikou. Po něm mohly migrovat do Jižní Ameriky například velké kočkovité šelmy, které na do té doby izolovaném kontinentu zcela chyběly. Přesto i po této události trvalo dalších 1 až 1,5 milionu let, než tito draví ptáci až na několik výjimek skutečně vyhynuli.

Zároveň existují doklady, že proběhla i migrace ptačích dravců do Severní Ameriky (zejména rod Titanis), kde se po dobu své existence staly součástí vrcholu potravního řetězce tamních ekosystémů. Tato skutečnost staví do zcela nového světla široce rozšířenou teorii o neschopnosti forusrakidů úspěšně konkurovat velkým dravým savcům, kteří přes Panamu vešli do jejich teritorií. Přesto je stále tato savčí konkurence pokládána za významný prvek v jejich vymizení. Poslední prokazatelné fosilní pozůstatky zástupců čeledi Phorusrhacidae byly původně objeveny ve státě Uruguay a mají stáří kolem 96 000 let (pleistocén).[8] Zcela poslední zástupci forusrakidů vyhynuli až před 25 000 lety, v období pozdního pleistocénu (druh Eschatornis aterradora z Brazílie).[9]

Zajímavé objevy

[editovat | editovat zdroj]

V roce 2023 byl publikován popis vzácných fosilních otisků stop miocenního forusrakida z území Argentiny (geologické souvrství Río Negro, stáří kolem 8 milionů let). Tento ichnotaxon dostal vědecké jméno Rionegrina pozosaladensis.[10]

V populární kultuře

[editovat | editovat zdroj]

Tzv. hrůzoptáci se kromě Zemanova filmu Cesta do pravěku objevují i v dokumentárních pořadech. Phorusrhacos se objevil například v dokumentech Putování s pravěkými zvířaty a Prehistorický park (v epizodě Tygr šavlozubý). Titanis a Kelenken se objevují například v dokumentu Prehistoričtí lovci.[11]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Thomas W. LaBarge, Jacob D. Gardner and Chris L. Organ (2024). The evolution and ecology of gigantism in terror birds (Aves, Phorusrhacidae). Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences. 291 (2021): 20240235. doi: https://doi.org/10.1098/rspb.2024.0235
  2. ↑ SOCHA, Vladimír. Hrůzoptáci se dožili poslední doby ledové. OSEL.cz [online]. 28. červenec 2018. Dostupné online. (česky)
  3. ↑ SOCHA, Vladimír. Phorusrhacos - ptačí zabiják z miocénu. OSEL.cz [online]. 4. listopad 2019. Dostupné online. (česky)
  4. ↑ https://www.darwinsdoor.co.uk/speciesprofiles/terror-birds-flightlessness-made-terrifying.html
  5. ↑ https://veda.instory.cz/1353-nejvetsi-ptaci-zabijak-historie.html
  6. ↑ Hirt, M. R.; Jetz, W.; Rall, B. C.; Brose, U. (2017). A general scaling law reveals why the largest animals are not the fastest. Nature Ecology & Evolution. 1 (8): 1116–1122. doi: 10.1038/s41559-017-0241-4
  7. ↑ Agnolin, F. L. (2021). Reappraisal on the Phylogenetic Relationships of the Enigmatic Flightless Bird (Brontornis burmeisteri) Moreno and Mercerat, 1891. Diversity. 13 (2): 90.
  8. ↑ Jones, W.; et al. (2018). The last terror birds (Aves, Phorusrhacidae): new evidence from the late Pleistocene of Uruguay. PalZ. doi: https://doi.org/10.1007/s12542-017-0388-y
  9. ↑ Machado, V. H. M.; et al. (2026). A new terror bird (Cariamiformes, Phorusrhacidae) from the Late Pleistocene of Brazil: insights into the last representatives of the family. Papers in Palaeontology. 12 (2): e70080.
  10. ↑ Melchor, R. N.; et al. (2023). First terror bird footprints reveal functionally didactyl posture. Scientific Reports. 13: 16474. doi: https://doi.org/10.1038/s41598-023-43771-x
  11. ↑ Archivovaná kopie. dinosaurusblog.com [online]. [cit. 2016-11-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-11-30.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Alvarenga, H. M. F.; Höfling, E. (2003). Systematic revision of the Phorusrhacidae (Aves: Ralliformes). Papéis Avulsos de Zoologia. 43 (4): 55-91.
  • Ameghino, F. (1887). Enumeración sistemática de las espécies de mamíferos fósiles coleccionados por Carlos Ameghino en los terrenos Eocenos de la Patagonia austral y depositados en el Museo de La Plata. Boletin del Museo de La Plata. 1: 1-26.
  • Ameghino, F. (1889). Contribución al conocimiento de los mamíferos fósiles de la República Argentina. Actas Academia Nacional Ciencias de Córdoba. 6: 1-1028.
  • Federico J. Degrange (2021). A Revision of Skull Morphology In Phorusrhacidae (Aves, Cariamiformes). Journal of Vertebrate Paleontology Article. e1848855. doi: 10.1080/02724634.2020.1848855

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Phorusrhacidae&oldid=26090359“