1. Domů
2. Autoři
3. Miloslav Nevrlý
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 25
• Bazar 28
• Životopis
• Citáty 13
• Diskuze 4

Nová kniha Miloslava Nevrlého

Rok v Jizerských horách

Letos je tomu přesně 50 let od prvního vydání Knihy o Jizerských horách přírodovědce, spisovatele a skauta Miloslava Nevrlého. Přestože napsal řadu dalších úspě... detail knihy

Nové komentáře u knih Miloslava Nevrlého

Zašlá chuť morušek / Cestovní zpráva čarodějova učně

„Krásné, tiché pohlazení po duši a ještě k tomu kouzelným jazykem.“
— Sklíčko

---

Podivuhodné chvíle se Sluneční písní

„Podivuhodné chvíle se Sluneční písní jsou útlou knihou, ale rozhodně ne malou obsahem. Miloslav Nevrlý v ní nevystupuje jen jako přírodovědec, poutník a znalec hor, ale především jako člověk, který se umí zastavit, dívat se a žasnout. Osu knihy tvoří Sluneční píseň svatého Františka z Assisi, ale Nevrlý ji nepoužívá jako náboženskou dekoraci. Bere ji vážně jako způsob, jak znovu pojmenovat svět kolem sebe. Kniha je postavená na vděčnosti za základní věci: slunce, měsíc, hvězdy, vítr, vodu, oheň, zemi, živé tvory, čas i smrt. To všechno se u Nevrlého nestává abstraktním symbolem, ale něčím konkrétním a prožitým. Je znát, že nepíše od stolu o „kráse přírody“, ale z dlouhé zkušenosti člověka, který v krajině skutečně žil, chodil, spal, bál se i radoval. Nejsilnější je na knize její tón. Nevrlý umí být lyrický, aniž by sklouzl k sentimentálnosti. Je pokorný, ale ne kazatelský. Duchovní rozměr textu je zřejmý, přesto nemusí odradit ani čtenáře, který sám není věřící. Víra zde nevystupuje jako poučka, ale jako hlubší citlivost ke světu. Autor se nedívá na přírodu jako na kulisu lidského života, ale jako na společenství, jehož jsme jen malou nedílnou součástí. Kniha má také silný osobní rozměr. Nevrlý se vrací ke svým dávným toulkám, nocím pod širým nebem, ohňům, studánkám, travám, ptákům a horám. Tyto vzpomínky nejsou nostalgické v běžném smyslu. Spíš ukazují, že některé chvíle člověka provázejí celý život, protože se v nich poprvé dotkl něčeho většího než sám sebe. Zajímavé je, že autor ke Sluneční písni nepřistupuje jako k textu dávno uzavřenému. Rozvíjí ji vlastním pohledem starého muže, který ví, že vděčnost není naivita. Do chvály světa patří i bolest, pomíjivost a smrt. Právě tím kniha získává hloubku. Není to útěk do líbezné přírody, ale smíření se světem v jeho kráse i konečnosti. Podivuhodné chvíle se Sluneční písní je tichá, moudrá a typicky v "nevrlovském" duchu pojatá kniha. Potěší čtenáře, kteří mají rádi jeho přírodní prózy, ale může oslovit i ty, kdo hledají klid, soustředění a jiný způsob pohledu na obyčejné věci. Je to text o tom, že svět nemusíme vlastnit ani vysvětlit do posledního detailu. Někdy stačí být pozorný, vděčný a nezapomenout žasnout.“... celý text
— uwe.filter

---

Nejkrásnější sbírka: Krajiny České a Slovenské republiky

„Nejkrásnější sbírka není klasický turistický průvodce ani suchý encyklopedický přehled chráněných území. Miloslav Nevrlý píše o krajinách České a Slovenské republiky jako člověk, který je neprošel jen nohama, ale i pamětí, smysly a srdcem. Jeho „sbírka“ nejsou motýli, kameny ani vylisované rostliny v herbáři, ale zážitky, poznání, vůně, počasí, ticho a místa, která v člověku zůstanou. Kniha postupně připomíná národní parky a chráněné krajinné oblasti bývalého Československa, ale nedělá to encyklopedickým způsobem. Nevrlý nevypočítává jen rozlohy, druhy rostlin nebo geologické zvláštnosti. Každou krajinu spojuje s osobním prožitkem. Díky tomu se z chráněných území nestávají položky na seznamu, ale živé světy s vlastní atmosférou. Lužické hory, Poľana, Blaník, Šumava nebo Podyjí nejsou jen místa na mapě, ale krajiny s příběhem a zvláštní náladou. Velkou předností knihy je spojení odborné znalosti a citlivého vypravěčství. Nevrlý je přírodovědec, ale nepíše odtažitě ani odborně. Umí ukázat přírodní zvláštnosti tak, aby jim rozuměl i čtenář, který není botanik, zoolog ani geolog. Jeho texty mají skautskou prostotu, poutnickou zkušenost a zároveň básnickou vnímavost. Přírodu neidealizuje jako pohlednici, ale bere ji jako prostor, který je krásný právě svou živostí, proměnlivostí a křehkostí. Důležitý je i ochranářský rozměr knihy. Nejkrásnější sbírka nevznikla jen proto, aby čtenáře nalákala na výlety. Připomíná, že krajina není samozřejmost. Chráněná území jsou pod tlakem civilizace, turistiky, hospodaření i lidské lhostejnosti. Nevrlý však nekáže mravokárně či moralisticky. Spíš vede čtenáře k tomu, aby krajinu poznal osobně. A právě z poznání může vyrůst úcta. Staré heslo „poznej a chraň“ tu nepůsobí jako fráze, ale jako přirozený závěr celé knihy. Na knize je krásné, že může oslovit různé čtenáře. Mladším může otevřít chuť vydat se ven a dívat se pozorněji. Starším může připomenout krajiny, které sami prošli, případně i dobu, kdy některá místa vypadala jinak než dnes. V tom je čtení občas i melancholické. Nevrlý zachycuje krásu, ale zároveň je v jeho psaní cítit vědomí, že mnohé z ní je zranitelné a může zmizet. Několik málo fotografií ve vydání z roku 2023 nejsou jen doplňkem. Pomáhají vytvářet celek, v němž se slovo a obraz podporují. Přesto největší síla zůstává v autorově způsobu vidění. Nevrlý dokáže i známou krajinu ukázat nově, bez efektního přehánění. Jeho psaní má klid, přesnost a tichou radost z putování. Nejkrásnější sbírka je kniha pro ty, kteří mají rádi českou a slovenskou krajinu, ale také pro ty, kteří se ji teprve učí vnímat. Není to publikace k rychlému přečtení najednou. Spíš se hodí otevírat po kapitolách, podle nálady, vzpomínek nebo plánované cesty. Každá kapitola může být malou výpravou. Miloslav Nevrlý tu připomíná, že nejcennější sbírky se nemusí ukládat do vitrín. Některé se nosí v paměti: krajiny, do nichž jsme vstoupili pozorně, s úctou a s vědomím, že nejsou jen kulisou našeho života. Nejkrásnější sbírka je právě takovou knihou - tichou poctou přírodě, putování a schopnosti vidět krásu tam, kde ji spěchající člověk snadno přehlédne.“... celý text
— uwe.filter

---

---

Karpatské hry

„Velmi doporučuji!“
— koudja

---

Karpatské hry

„Booka: Když už jsem primitiv a tupec, tak není nic lepšího, než se tou svou omezeností ještě chlubit a dávat jí na odiv. Tohle mají všichni blbci společné.“
— uwe.filter