Emauzský klášter

Emauzský klášter „Na Slovanech“ na Novém Městě pražském
Klášter „Na Slovanech“, na Novém Městě pražském
Lokalita
Stát	Česko Česko
Místo	Praha Nové Město
Ulice	Vyšehradská a Pod Slovany
Souřadnice	50°4′20″ s. š., 14°25′3″ v. d.
Základní informace
Řád	benediktini
Zakladatel	Karel IV. Lucemburský
Založení	1347
Zrušení	1950
Obnovení	1989
Představený	Prokop Petr Siostrzonek
Znak
Odkazy
Kód památky	11725/1-1225 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
Web	opatstvi-emauzy.cz
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Emauzský klášter, zvaný též klášter Na Slovanech či jen Emauzy (oficiálně Benediktinské opatství Panny Marie a sv. Jeronýma v Emauzích) je klášter v Praze 2 na Novém Městě, na území vymezeném ulicemi Vyšehradská, Trojická, Pod Slovany a Na Slovanech.

Emauzy byly založeny 21. listopadu 1347 českým králem a římským císařem Karlem IV. Lucemburským pro řád slovanských benediktinů.

Součástí Benediktinského opatství je kromě kláštera také kostel Panny Marie na Slovanech, přesněji kostel Panny Marie, svatého Jeronýma, Cyrila a Metoděje, Vojtěcha a Prokopa. Při bombardování v roce 1945 bylo západní dvojvěží kostela zničeno a v roce 1968 nahrazeno originálním betonovým věžovitým zakončením.

V budově kláštera sídlí kromě opatství řádu sv. Benedikta také kanceláře české sekce Ackermannova sdružení, České křesťanské akademie, Asociace finanční občanské gramotnosti a několik advokátních praxí.

Emauzský klášter a kostel byly v roce 1978 prohlášeny národní kulturní památkou.

Historie

Počátky kláštera

Původně románský farní kostel sv. Kosmy a Damiána v Podskalí, nejstarší část areálu Na Slovanech

Klášter od Vltavy na přelomu 19. a 20. století

Na základě privilegia z 9. května 1346 uděleného papežem Klementem VI. mohl český král Karel IV. listinou z 21. listopadu 1347 založit klášter řádu benediktinů slovanské liturgie v Podskalí při starším kostelíku svatých Kosmy a Damiána. Papežský souhlas získal ještě jako moravský markrabě a dostalo se mu jej po jistém váhání a s podmínkou, že bude jediným takovým ve Svaté říši římské.

Klášter se díky přímé podpoře císaře, vyjádřené mimo jiné zaměstnáním jeho dvorních malířů a vyjednáním odpustků pro poutníky, těšil velké popularitě a jeho chrám brzy nedostačoval. Proto Karel IV. v roce 1371 založil nový klášterní kostel, zasvěcený Panně Marii, svatému Jeronýmovi, slovanským věrozvěstům Cyrilu a Metodějovi a českým světcům Vojtěchovi a Prokopovi. Zasvěcení chrámu a kláštera vykonal o Velikonocích 29. března 1372 pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi za účasti dvou říšských kurfiřtů a několika biskupů, samotného Karla IV. a jeho syna Václava IV. Tím, že Karel prosadil, aby klášter vysvětil pražský arcibiskup, a nikoli papežský nuncius, zdůraznil specifičnost nové instituce.

Karel IV. si byl vědom politických a duchovních závazků plynoucích z faktu, že po přeslici pocházel ze starobylé slovanské dynastie Přemyslovců, a také si uvědomoval jedinečnost českých zemí coby místa společného dědictví západního latinského ritu s cyrilometodějskou tradicí východní liturgie. Zároveň jeho snahy směřovaly i k odstranění schizmatu mezi západní církví a východními křesťanskými církvemi, proto se rozhodl oživit slovanskou liturgii hlásící se k cyrilometodějské tradici a vytvořit středisko slovanské církevní vzdělanosti, odkud by se věrouka ve slovanském jazyce šířila mezi Čechy i ostatní Slovany. Pozval proto do Prahy především benediktinské řeholníky z kláštera ve Tkonu na ostrově Pašman jižně od Zadaru z oblasti dnešního Chorvatska, tzv. hlaholáše (též glagolity), znalé církevní slovanštiny. První opat se jmenoval Jan, od roku 1350 užíval všechny opatské insignie včetně infule a byl rodem Chorvat. Národnost všech není známa, někteří pocházeli z Dalmácie, jiní byli vysláni od cara Štěpána Dušana ze Srbska.

Po smrti Karla IV. byly založeny filiální slovanské kláštery v Polsku (glagolaszy): roku 1380 v Olešnici u Vratislavi a roku 1390 v Klepařích v Krakově, které existovaly přes 100 let.

Doba husitská

Západní strana budovy opatství s mozaikou v beuronském stylu

Anděl z křížové chodby

Klášter fungoval i v době husitské, kdy unikl vyplenění. Husité jej v roce 1419 převzali a jako v jediném českém klášteře se zde praktikovalo přijímání podobojí, a to do roku 1589. V té době v klášteře působil anglický husitský bohoslovec Petr Payne a bratr Řehoř, pozdější zakladatel Jednoty bratrské.

Husitské období Emauz však celkově bylo dobou úpadku. Klášter fungoval spíše jako kolej, kde bydleli utrakvističtí myslitelé. Mnišská komunita zde postupně zanikla. Poslední z utrakvistických opatů a zároveň rektor pražské univerzity Matouš Benešovský řečený Philonomus se oženil s dcerou hostinského ze Spálené ulice a přímo v klášteře si otevřel vlastní hospodu. V klášterní zahradě pak pro své hosty zřídil střelnici.

Benešovského nástupcem v opatském úřadě se stal v roce 1592 Pavel Paminodas Horský. Ten si uvědomoval, že situace Emauz je v této podobě neudržitelná. Po čase se sjednotil s katolickou církví, v Broumově absolvoval noviciát a další potřebnou formaci a po návratu do Emauz zde začal obnovovat katolickou benediktinskou komunitu. To byl konec utrakvistického období tohoto kláštera.

Česká katolická komunita

Opat Horský a jeho nástupci se snažili v Emauzích obnovit katolickou komunitu. Šlo ovšem o dlouhodobý proces a klášter se mnoho let jevil jako skomírající. To vedlo v roce 1635 císaře Ferdinanda III. k tomu, že donutil české mnichy odejít ke kostelu sv. Mikuláše na Starém Městě a do uvolněných Emauz uvedl benediktiny z Montserratu, jimž se v Praze začalo říkat „černí Španělé“. Paradoxně k tomu došlo v době, kdy se česká benediktinská komunita začala konečně vzmáhat (o čemž svědčí i skutečnost, že na Starém Městě benediktini přežili až do církevních reforem císaře Josefa II., kdy byl jejich klášter nuceně zrušen).

Španělští mniši

Na počátku 17. století za vlády Rudolfa II. byl klášter obnoven jako katolický. V roce 1611 utrpěl při vpádu pasovských vojsk, kdy jej vyplenila místní lůza. V roce 1636 sem přišli benediktini z katalánského kláštera Montserrat, kteří zde rozvíjeli kult Panny Marie Montserratské. Provedli přestavbu kláštera v barokním stylu. Na pokyn císaře Ferdinanda III. zřízena tzv. Císařská kaple zasvěcená patronům chránícím před morem. V roce 1640 nahradili původní širokou polovalbovou střechu s velkým štítem trojdílnou střechou, přestavěli západní konec lodi a přistavěli dvě věže. Průčelí s věžemi bylo dokončeno v letech 1712–1723 a byl pořízen nový hlavní oltář.

V této době v Emauzích působilo mnoho značně vzdělaných mnichů. Z nich možno jmenovat proslulého kazatele, rodáka z České Lípy Veremunda Procheho, který byl několik let emauzským převorem a v závěru života byl představeným emauzského proboštství na Bezdězu.

Koncem 18. století začal klášter opět upadat. Žila v něm sice již poměrně početná skupina mnichů českého původu, ale vnější události byly dosti nepříznivé. Klášter sice přečkal Josefinské reformy, musel však převzít patronát nad gymnáziem v Klatovech. To znamenalo mj., že z řad mnichů se obsazoval tamní pedagogický sbor. V důsledku toho nakonec v Emauzích žil pouze opat a několik starých mnichů na odpočinku. Opat Prokop Škoda (v letech 1789–1801 byl převorem-administrátorem, v letech 1801–1803 opatem) dokázal na straně druhé josefinských reforem využít v tom smyslu, že ze zrušených klášterů levně skupoval knihy, obrazy a jiné umělecké předměty, takže v klášteře vznikla rozsáhlá umělecká sbírka.

Němečtí mniši

Roku 1880 nabídl pražský arcibiskup Bedřich Josef kardinál Schwarzenberg klášter jako útočiště německým benediktinským mnichům kongregace sv. Martina z kláštera v Beuronu, kteří byli nuceni opustit Německo v období tzv. Kulturkampfu kancléře Otto von Bismarcka vedeného proti Římu. V roce 1883 se stala tato exilová komunita tak početná, že administrátor Dr. Maurus Wolter OSB rozhodl založil novou komunitu v Seckau, kde také z Prahy přesídlil. Emauzský klášter byl poté opětovně povýšen na samostatné opatství přináležející do Beuronské benediktinské kongregace sv. Martina, které dne 26. dubna 1885 získalo vlastního opata (bývalého převora) Dr. Benedikta Sautera OSB.

Beuronští mniši pražský klášter regotizovali, odstranili barokní zařízení i malby a nahradili báně na věžích ostrými jehlany. Kostel i klášter byl vymalován v historizujícím „beuronském“ slohu. Josefu Neuwirthovi se podařilo ještě před historizujícími úpravami zachytit původní gotickou výmalbu ve třetím svazku svého díla Forschungen zur Kunstgeschichte Böhmens.

Po vyhlášení Československa byla komunita vyhoštěna a v roce 1919 byl klášter krátce v majetku hudební konzervatoře. O rok později se beuronští benediktini vrátili. Z původní smíšené českoněmecké komunity se ovšem vrátili pouze mniši čeští. Němečtí se rozešli do jiných klášterů Beuronské benediktinské kongregace sv. Martina mimo území Československa.

Za první republiky

V roce 1920 se převorem-administrátorem kláštera stal Arnošt Vykoukal. Ten se snažil klášter oslabený nuceným odchodem části mnichů stabilizovat. To se podařilo, a v roce 1925 mohlo být přikročeno k volbě nového opata. Konventuálové zvolili již osvědčeného A. Vykoukala. Pod jeho vedením se klášter stal ohniskem českého liturgického hnutí, spojeného hlavně s osobami emauzských mnichů Prokopa Baudyše a Mariana Schallera. Od roku 1926 začal klášter vydávat revui PAX zaměřenou na otázky liturgie a monastického života. Do ní přispívali i mnozí benediktini z jiných klášterů (např. břevnovský Sigismund Bouška či rajhradský Václav Jan Pokorný). Opat Vykoukal byl také autorem myšlenky založit samostatnou kongregaci pro benediktinské kláštery v Československu. Emauzy si prozatímně udržely příslušnost k Beuronské kongregaci, což ale nebylo dlouhodobě udržitelné. V Emauzském klášteře také začaly být slouženy bohoslužby v byzantském ritu, čímž se klášter snažil navázat na původní ideu Karla IV. Slibný rozvoj opatství přerušila nacistická okupace a vypuknutí druhé světové války.

Za druhé světové války

Klášterní kostel Panny Marie na snímku z počátku čtyřicátých let. Fotografie Jaromíra Funkeho.

Z komplexu kláštera vysílala na jaře 1941 několikrát vysílačka Magda. Obsluhovali ji odbojáři-radiotelegrafisté Bohumil Bachura, František Chyba, Jindřich Fröde a Otakar Batlička. Tato ilegální skupina byla napojena jak na konzulát SSSR v Praze (přes jeho pracovníka Leonida Mochova), tak na Obranu národa (ON). Na začátku července 1941 Němci kostel pro veřejnost uzavřeli. V neděli 13. července 1941 rozehnala věřící, kteří se před kostelem shromáždili ke mši konané jako vzdor, jednotka Schutzpolizei. O tři dny později (16. července 1941) prohledalo gestapo kancelář opata Arnošta Vykoukala. Klášter i kostel byly definitivně uzavřeny 18. července 1941, mniši byli z kláštera vyhnáni a klášter nadále sloužil Němcům jako vojenský lazaret. Opat Arnošt Vykoukal musel opustit Prahu. Později byl zatčen gestapem a zemřel 9. nebo 10. září 1942 v koncentračním táboře v Dachau. Nacistické věznění nepřežili další dva emauzští mniši. Marcel Higi zemřel 16. listopadu 1941 v Terezíně, pohřben byl v Počáplech u Terezína poté, když si tehdejší břevnovský převor Anastáz Opasek vyžádal jeho tělo k pohřbení. Vavřinec Miloslav Filip zemřel 13. září 1942 v koncentračním táboře Dachau. Novic Vojtěch Ivan Novák byl mezi lety 1942 a 1945 zastřelen v koncentračním táboře v Oranienburgu.

Při americkém náletu na Prahu 14. února 1945 byly klášter i kostel silně poničeny bombardováním 8. leteckou armádou USAAF. Na klášter a kostel dopadly tři ničivé zápalné pumy, každá o váze 227 kg. Zásah zničil obě pseudogotické věže (severní byla zničena zcela, celá jižní vyhořela) klášterního kostela. Kostelní klenba se ze dvou třetin zřítila. Budovy vyhořely až na klenby v přízemí. Opravy komplexu proběhly hned v první polovině 50. let 20. století.

V roce 1945 byla založena Slovanská benediktinská kongregace sv. Vojtěcha a klášter se stal její součástí.

Za socialismu

Klášterní kostel Panny Marie s typickými věžemi

V roce 1950 byl klášter v rámci Akce K násilně zrušen a poté připadl Československé akademii věd. Větší část mnichů byla internována, internaci shodou náhod unikl P. Cyril Stavěl, který uprchl do zahraničí. Části mnichů se podařilo odejít do Itálie, kde již od roku 1948 žil opat Maurus Verzich a Odilo Crkva, který se rozhodl nevracet po komunistickém převratu ze studií v Římě.

V Československu zůstali:

• P Hieronymus Carl Franz Wenzel OSB (28. ledna 1904 Praha-Královské Vinohrady – 15. prosince 1986) – převor emauzského opatství
• P. Bernard Josef Kalasanc Velíšek OSB (14. července 1872 Dubné – 4. listopadu 1950) – převor emauzského kláštera za druhé světové války
• Marian František Emanuel Schaller OSB (13. února 1892 Praha-Žižkov – 20. března 1955 na následky věznění, kdy na něm mučením bylo vynucováno přiznání k jakési „protistátní činnosti“) – podpřevor emauzského kláštera
• fr. Romanus Georg Stopfer (Štopfer) OSB (5. srpna 1869 Řešanov – 2. listopadu 1952 v Charitním domově na Moravci)
• P. Wolfgang Alfréd Sturm OSB (? – 10. května 1959)
• P. Johannes Nep. František Kamaryt OSB (20. listopadu 1876 Chmelná – 18. července 1946)
• P. Ludovicus Joseph Zlotÿ OSB (14. října 1885 Píšť – 1. prosince 1951 Píšť)
• P. Linus Johannes Prochaska (Procházka) OSB (6. srpna 1887 Píšť – 18. června 1954 Lukov)
• fr. Bernard Jan Adamíra OSB (6. května 1881 Věkoše – 25. května 1964)
• P. Majolus Josef Klanc OSB (28. února 1894 Čilec u Nymburka – 11. března 1959 Rožďalovice)
• P. Anselm Leo Maria František Sedláček OSB (10. února 1893 Tišnov – 31. srpna 1971)
• fr. Gaudentius František Brožek OSB (11. července 1894 Chotěboř – 1. června 1961)
• fr. Vitus Joseph Friedrich Novám OSB (31. července 1906 Žabonosy – 10. května 1969)
• P. Methodus Karl Franz Winzenz Klement OSB (27. listopadu 1889 Stod u Plzně – 7. listopadu 1979 Praha) – jako sázavský farář se zasloužil o obnovu Sázavského kláštera
• P. Placidus Josef Robert Wenzel OSB (7. června 1907 Praha-Královské Vinohrady – 23. září 1968)
• P. Benedict Bohumil Jan Kovařík OSB (13. dubna 1902 Praha-Žižkov – 3. ledna 1975 Praha)
• P. Basilius Bedřich (Friedrich) Lang OSB (27. října 1909 Praha – 2. dubna 1983 kroměřížská nemocnice)

Emauzská komunita v exilu

Opat Verzich se pokusil vytvořit exilovou komunitu, která by zajistila kontinuitu Emauz. Ustavení komunity se podařilo až po řadě obtíží v roce 1965, kdy se mniši usadili v bývalém kapucínském klášteře v Norcii, který adaptovali pro své potřeby. Do roku 1969 vedl komunitu opat Maurus Verzich, v letech 1969–1990 jako převor-administrátor P. Cyril Stavěl. K českým benediktinům v Nursii se postupně přidávali další zájemci o mnišský život. Mimo jiné pozdější první převor-administrátor obnovených Emauz Vojtěch Engelhart, dále Bernard Václav Klener, Augustin Gazda a Dominik Eremiáš. Odilo Crkva působil nějaký čas jako kaplan sester benediktinek v Monte Fiolo v Itálii a později odešel na základě nabídky benediktinů (potomků českých emigrantů) z Lisle vykonávat českou krajanskou duchovní správu do Chicaga v USA. V roce 1969 přenesl do Lisle svůj mnišský slib stability. Po politických změnách na přelomu let 1989 a 1990 bylo rozhodnuto o návratu exilové komunity do Čech. Klášter v Norcii nicméně existoval až do roku 1992, kdy byl zrušen a zbytek jeho osazenstva byl vyzván k návratu. Většina mnichů se skutečně vrátila, někteří se však rozhodli v Itálii zůstat a přenesli svůj slib stability jinam.

Současnost

Severní portál kostela

Po roce 1989 byly budovy kláštera i kostel vráceny Benediktinskému opatství v Emauzích. Klášter převzal převor Cyril Stavěl, který však krátce nato zemřel. Úřad převora převzal Vojtěch Engelhart. V roce 1995 byla ukončena jedna etapa rekonstrukce kláštera. Tehdy byla v prvním patře staré konventní budovy zřízena klauzura a v klášteře opět začala žít mnišská komunita. Zpočátku čítala sedm členů.

V roce 2003 byla dokončena rekonstrukce kostela a posvěcen nový oltář. První mše se konala symbolicky na velikonoční pondělí 21. dubna 2003. Světitelem kostela byl arciopat Asztrik Várszegi z maďarské Pannonhalmy, světící biskup ostřihomský. V roce 2004 Vojtěch Engelhart rezignoval a novým převorem byl zvolen Marian Klener, dosavadní farář v Praze-Strašnicích. Od roku 2010 byl administrátorem opatství Edmund Wagenhofer, emeritní arciopat z kláštera sv. Petra v Salcburku.

V roce 2016 se převorem-administrátorem stal P. Augustin Gazda, OSB, z Rajhradského kláštera. V roce následujícím byl rekonstruován rajský dvůr. Dne 21. listopadu 2017 byl v rámci oslav 670. výročí založení opatství požehnán. Od podzimu 2017 se rektorem klášterního kostela stal P. Dominik Maria Eremiáš, OSB, předtím dlouho působící v brněnské diecézi. V roce 2018 začala revitalizace klášterní zahrady. Po smrti P. Gazdy v roce 2019 se administrátorem opatství stal arciopat břevnovský Prokop Siostrzonek, OSB.

V současnosti má emauzská komunita čtyři mnichy, tři emauzské a P. Radima Jana Valíka, OSB, coby dlouhodobého hosta z Břevnova.

Architektura a výzdoba

Rajský dvůr po rekonstrukci v letech 2016–7

Klášter zbudovaný v letech 1348–1372 na skalnatém pahorku u bývalého farního kostela sv. Kosmy a Damiána byl součástí Karlova urbanistického plánu výstavby Nového Města pražského. Byl koncipován jako součást systému církevních staveb, které v půdorysu města tvoří kříž. Areál kláštera zahrnuje konventní chrám, jižně přiléhající kvadraturu s rajským dvorem, na západ od ní komplex novějších budov z 1. poloviny 19. století a ze 30. let 20. století. Patří do něj i kaple sv. Kosmy a Damiána s raně barokní klenbou.

Na stavbě gotického trojlodního kostela a kláštera se podílela Karlova dvorská huť. Ambit kláštera byl v 60. letech 14. století vyzdoben cyklem 85 nástěnných gotických maleb s paralelami ze Starého a Nového zákona. Autory maleb byl tzv. Mistr emauzského cyklu (jeho jméno není známo), Mikuláš Wurmser ze Štrasburku a Mistr Oswald. V 17. a 18. století byly stavby barokizovány a chrámu přibyly dvě raně barokní věže. Klášterní budově přibylo navíc jedno poschodí a v letech 1766–1769 dostala pozdně barokní fasádu. V letech 1880–1890 areál přestavěli beuronští benediktini do novogotické podoby v duchu beuronského slohu. V letech 1929–1930 zahájili úpravu části komplexu podle projektu architekta Bohumila Hypšmana.

Poté, co areál kláštera utrpěl vážné škody při spojeneckém náletu v únoru 1945, bylo přistoupeno v letech 1953–1954 k rekonstrukci kleneb podle návrhu profesora Bedřicha Hacara. Podle projektu architekta Františka Marii Černého byla provedena rekonstrukce kostela, při níž pobořené věže nahradila betonová skořepinová křídla s pozlacenými hroty v letech 1964–1968. V roce 1961 byla osazena čtyři vitrážová okna s motivy astronomických symbolů planet, Svatého Ducha a personifikacemi astronologie a astronomie podle návrhu malíře Jiřího Binko, která vznikla na zakázku Astronomického ústavu Československé akademie věd. Nový oltář byl vyroben podle návrhu akademického sochaře Karla Stádníka a v roce 2003 jej vysvětil arciopat Asztrik Várszegi). V 60. letech 20. století proběhlo také restaurování gotických maleb, které však kvůli nevhodným technologickým postupům vedlo k jejich poškození. Zařízení kostela pochází z let 2003–2008. Rajský dvůr byl obnoven v letech 2016–2017, uprostřed se nachází dřevěný inverzní kříž.

Nástěnný cyklus v ambitu

Charakter a struktura cyklu

Nástěnné malby pokrývaly původně ve dvou pásech všech 22 polí ambitu. V horním pásu je (s výjimkou výjevu Sbírání many) vždy jeden novozákonní výjev, jemuž ve spodním pásu odpovídají dva typologicky paralelní starozákonní výjevy. Každé pole tak tvoří typologický celek, pod malbami probíhal asi 30 cm široký ornamentální pás v kosmatickém vzoru.

Cyklus sleduje typologický paralelismus mezi Starým a Novým zákonem, tedy chápání starozákonních epizod jako předobrazů Kristova života a novozákonních událostí. Tento program vychází z tradice středověké teologické exegeze a souvisí s moralizujícími Biblími a Biblí pauperum.

Až do 90. let 20. století se mělo za to, že cyklus sestává z osmdesáti obrazů vyplňujících celý program ambitu. Objev tzv. Uppsalského rukopisu Margarette Anderson-Schmitt však ukázal, že těchto osmdesát obrazů tvoří pouze část celku a že nejdůležitější pasijové výjevy – Přibití na kříž, Ukřižování, Probodení Kristova boku a Sestoupení do předpeklí – byly umístěny v Císařské kapli.

Technika a stav dochování

Malby vznikly kolem roku 1360 v technice malby vápennými barvami na zatvrdlou, pouze navlhčenou omítku, nikoli jako pravá freska. Tato jednodušší technika, kombinovaná s pozdějšími zásahy, přispěla k dnešnímu špatnému stavu cyklu. Původní malba se nejlépe dochovala tam, kde byly použity kvalitní pigmenty, například azurově modré barvivo, které s omítkou dobře splynulo.

K prvnímu většímu zásahu došlo již na počátku 15. století, rozhodující barokní přemalba proběhla po příchodu španělských benediktinů a byla dokončena do roku 1654. Původní světlé tóny byly překryty tmavou barevností a malby v kápích kleneb nahradil pestrý dekor renesančního charakteru. Po čase barvy z omítky opadaly natolik, že se v klášterní kronice uvažovalo o úplně nové výmalbě.

Na počátku 20. století byl stav cyklu velmi špatný, některé obrazy byly sotva čitelné. Před první světovou válkou a znovu ve 30. letech 20. století proběhla restaurátorská kampaň, při níž byly sejmuty části barokní přemalby a nejlépe dochované obrazy byly fotograficky zdokumentovány; snímky z roku 1933 jsou dnes klíčovým pramenem. Po zrušení kláštera během druhé světové války nařídil památkový úřad systematické čištění a průzkum cyklu.

Nálet v roce 1945 způsobil kolaps části zdiva a odpadnutí rozsáhlých ploch omítky. Barokní přemalba se v mnoha místech odloupla, čímž se obnažila původní kresba s podmalbou v základních barevných tónech. Z původního počtu zhruba osmdesáti obrazů se dobře dochovala jen část, nejlépe jsou zachovány novozákonní výjevy v horním pásu severního a západního křídla.

Ikonografický program a Uppsalský rukopis

Uppsalský rukopis C 209, uložený v univerzitní knihovně v Uppsale a původně náležející klášteru sv. Brigity ve Vadsteně, obsahuje středověký latinský popis maleb v ambitu kláštera Na Slovanech. Na listech 230v–231v je zachyceno schéma typologického cyklu (Hee crespondencie in veteri et nuovo testament habundur in pictura setsundum ymagines pulcherrimas ad slawos in ambitu in nuova civitate pragensi), včetně čtyř pasijových skupin, které jsou zařazeny za popis XXVI. pole.

Tyto čtyři skupiny představují: Přibití na kříž (s předobrazem Joela zabíjejícího Sisera a Tubala a Tubalkaima), Ukřižování (s typem Železného hada a další neznámou scénou), Probodení Kristova boku Longinovým kopím (s Mojžíšem, z jehož úderu do skály vytryskla voda, a jinou scénou) a Sestoupení do předpeklí (s Pověšením Hamana a Samsonem zabíjejícím lva). Uppsalský rukopis tak doplňuje chybějící části programu a potvrzuje rozšíření cyklu do Císařské kaple.

Přehled vybraných polí cyklu

Cyklus začíná v jihovýchodním rohovém poli jižního křídla ambitu (pole I). Zde byl pravděpodobně původně vymalován Trůnící Kristus, později přemalovaný scénou Kristus putující s učedníky do Emauz; obě malby zanikly při náletu, dochoval se však fragment tří andělských hlav.

Západní křídlo (pole IX–XIV) zahrnuje mimo jiné:

• IX. pole – Obřezání Krista v horním pásu, dole obřezání Abraháma a obřezání syna Sephory.
• X. pole – Klanění tří králů, dole Klanění bratří Josefovi a pravděpodobně oběti izraelských knížat při svěcení oltáře.
• XI. pole – Obětování Krista v chrámu, dole Obětování prvorozeného Hospodinu a Samuel zasvěcený Bohu.
• XII. pole – Vraždění neviňátek a Útěk do Egypta, dole vraždění chlapců faraonem a vraždění potomků krále Joráma královnou Athalií.
• XIII. pole – Křest Krista v Jordánu, dole uzdravení syrského vojevůdce Naamana a Kovové moře.
• XIV. pole – Pokušení Krista, dole Pokušení Mojžíše při čtyřicetidenním postu a Posílení proroka Eliáše v poušti (obě scény silně poškozené).

Severní křídlo (pole XV–XXII) je zvláštní tím, že každé z jeho tří polí nese dva typologické celky oddělené iluzivní fiálou. Mezi nejdůležitější výjevy patří:

• XV. pole – Svatba v Káně Galilejské, dole Eliseus plní vdoviny džbány olejem a Eliseus uzdravuje zkažené vody (identifikováno i díky Uppsalskému rukopisu).
• XVI. pole – Vzkříšení mládence naimského, dole Eliáš křísí syna vdovy ze Sarepty a Eliseus křísí syna Sunamitky.
• XVII. pole – Sbírání many v horním pásu jako výjimečně starozákonní scéna, dole dvě varianty Nasycení lidu chlebem a rybami.
• XVIII. pole – Kamenování Krista, dole Jezabel přikazuje ukamenovat vinaře Nábota a mystický Kristův lis.
• XIX.–XXI. pole – soubor výjevů Krista v domě Marty, setkání se Samaritánkou u Jakubovy studny (jeden z nejlépe dochovaných obrazů cyklu) a Kristus v domě Šimonově s Marií Magdalenou; typologicky jim odpovídají výjevy Rebeky, vdovy ze Sarepty a starozákonní scény malomocenství a uzdravení.

Východní křídlo (pole XXIII–XXXIII) obsahuje pašijový a závěrečný část cyklu:

• XXII. pole – Vjezd Krista do Jeruzaléma, zahájení pašijového cyklu.
• XXIII. pole – Jidáš zrazuje Krista polibkem, dole Kain zabíjí Ábela a původně zřejmě Joab zabíjí Abnera (ztraceno při proražení portálu).
• XXIV.–XXVI. pole – výjevy Posmívání Kristu či Kristus před Pilátem, Bičování Krista (dochováno v podmalbě) a pravděpodobné Nesení kříže (z velké části zničené).
• XXX. pole – Zmrtvýchvstání Krista se dvěma anděly a dvěma spícími vojáky; dole Vyvržení Jonáše velrybou a Samson nesoucí bránu Gazy.
• XXXII. pole – Nanebevstoupení Krista, dole Eliáš v ohnivém voze a Jakubův sen o nebeském žebříku.
• XXXIII. pole – Seslání Ducha svatého, dole Stavba babylonské věže a Pohlcení Eliášovy oběti ohněm z nebe.

Umělecké vlivy a předlohy

Knižní předlohy a typologické Bible

Emauzský cyklus je úzce spjat s tradicí francouzských moralizujících Biblí a obrázkových Biblí 13. a 14. století, zejména tzv. Bible moralisée, Bible pauperum a bohatě iluminovaných panovnických rukopisů. V kompozicích je patrná příbuznost s Biblí Václava IV. a francouzskými Biblími, které byly v Lucemburském prostředí dostupné.

Kompoziční schémata některých scén, například Svatby v Káně, vykazují podobnosti s Poslední večeří Giotta di Bondone v padovské kapli Arena, avšak spíše na úrovni obecného západoevropského vzoru než přímé závislosti. V jiných případech lze sledovat kombinaci francouzských a italských vlivů, například ve scéně Zvěstování, kde architektura Mariina trůnu a typ klečícího anděla připomínají italské malířství, zatímco celkové pojetí má blízko k dílu francouzského iluminátora Jeana Pucella.

Malíři emauzského cyklu čerpali z knižních exemplářů – zmenšených kopií obrazů (exempla) –, které byly běžnou součástí středověkých dílen. Tyto předlohy ovlivnily nejen nástěnnou malbu, ale i současnou knižní iluminaci v českých zemích, kde se motivy z emauzského cyklu objevují v rukopisech až do doby před husitskými válkami.

Stylová pestrost a místní aktualizace

Navzdory závislosti na knižních předlohách není emauzský cyklus pouhou kompilací. Malíři museli přizpůsobit schémata specifickým prostorovým podmínkám ambitu – lomeným obloukům, nepravidelným polím a architektonickým zásahům – a často zachovali pouze jádro kompozice, zbytek dotvořili volně.

Ve výjevech se promítají dobové události a lokální kontext. Časté motivy uzdravování a oživování souvisejí s kultem sv. Kosmy a Damiána v blízkém kostele a s pověstí o léčitelích. Motiv rozmnožování a dělení potravin (Sbírání many, Nasycení zástupů) odráží situaci po morových ranách 50. let 14. století a následné období hladu a hojnosti, včetně stavby Hladové zdi v Praze.

Císař Karel IV. je v některých výjevech symbolicky přítomen, například v podobě Samsona, Jonáše či proroka Eliáše, což interpretují historici umění jako subtilní oslavu panovníka. Zvláštní postavení má vyobrazení Tiburtinské Sybily, v českém prostředí často ztotožňované s kněžnou Libuší, zobrazované jako krásná světlovlasá dívka.

Malířské dílny a autoři

Přehled hlavních mistrů

Nástěnná výzdoba ambitu je dílem rozsáhlejší dílny, nikoli jednotlivce; kromě mistrů se na ní podíleli tovaryši a pravděpodobně i teologicky vzdělaný duchovní, který dohlížel na ikonografickou správnost programu. Badatelé identifikují rukopisy čtyř hlavních mistrů, jejichž tvorba souvisí i s výzdobou hradu Karlštejna.

Mistr A – Starší mistr lucemburského rodokmenu

První z malířů, označovaný jako Mistr A či Starší mistr lucemburského rodokmenu, je autorem jemných, štíhlých postav s naturalisticky pojatými tvářemi, uspořádaných v jedné rovině. Je výrazně ovlivněn francouzským dvorským malířstvím a někdy je ztotožňován s Mikulášem Wurmserem ze Štrasburku, dvorním malířem Karla IV. od roku 1357. Jeho účast v Emauzích je kladena kolem roku 1360; k jeho dílům patří i část lucemburského rodokmenu a iluminace s apokalyptickými motivy.

Mistr B

Mistr B, jehož dílo se dochovalo relativně souvisle, prošel vývojem od vlivu Mistra Vyšebrodského k osobitému stylu, který ovlivnil Mistra Theodorika i Mistra C. Jsou mu přisuzovány Morganovy destičky (New York, Morgan Library) jako příprava na lucemburský rodokmen, výjevy v kostele Panny Marie na Karlštejně (apokalyptičtí jezdci, ostatkové scény) a několik návrhových kreseb pro kapli sv. Kříže. V ambitu působí zejména v severním, západním a jižním křídle.

Mistr C – Osvald

Mistr C, zvaný Osvald, navazuje na Mistra B, ale jeho měkká modelace a barevnost mají bližší vztah k dílu Mistra Theodorika. Vyznačuje se lineární kresbou a dekorativností. V ambitu mu náleží například Hlavy tří andělů v I. poli jižního křídla a silně poškozené pašijové výjevy ve východním křídle; dále se uvažuje o jeho autorství fragmentu Vzkříšení v kostele Panny Marie na Karlštejně a deskového obrazu Uklřižování emauzské.

Mistr D – Hudoucí andělé

Od Mistra D se v ambitu dochovaly pouze polopostavy hudoucích andělů v kápích jihovýchodního travé; pravděpodobně maloval i další kápě, jež se nedochovaly. Postavy jsou malovány řidšími barvami a obtahovány tenkou linií, což naznačuje nižší výtvarnou kvalitu a možnou identifikaci s některým z tovaryšů dílny Mistra Osvalda.

Recepce a význam

Navzdory své výjimečné umělecké hodnotě zůstává emauzský ambit relativně málo navštěvovanou památkou v porovnání s jinými pražskými lokalitami. Ve všední dny je přístupný za symbolické vstupné a běžný návštěvník je často překvapen rozsahem a kvalitou gotických maleb, o nichž měl dosud jen mlhavé tušení. Krátké populární publikace, například brožura Karla Stejskala Na Slovanech, nejsou na místě běžně dostupné a návštěvníkům tak většinou slouží jen stručný text na vstupence.

Emauzský cyklus je považován za jeden z nejsložitějších typologických cyklů evropského středověkého malířství. Kombinuje francouzské, italské, jihoněmecké i severské vlivy, přičemž se malířům podařilo i přes různorodé předlohy vtisknout dílu osobitý výraz. V době, kdy se od umělce očekávalo spíše řemeslné kopírování než osobitý styl, představuje emauzský cyklus mimořádně živé a výrazově silné dílo. Díky soustavnému zájmu historiků umění, od Josefa Neuwirtha přes Karla Stejskala a Zuzanu Všetečkovou až po současný výzkum, se daří postupně zpřesňovat znalosti o jeho ikonografii, chronologii i autorství.

Varhany

Ve světě kostelní hudby měly Emauzy mimořádnou pověst. V příspěvku „O varhanách, varhanících a staré Praze“ hovoří Tomáš Slavický s Ottou Novákem (2. března 1930 – 12. listopadu 2013), jedním z nejlepších varhanních improvizátorů 2. pol. 20. stol., který 32 let zastával funkci dómského varhaníka u sv. Víta, tedy tradičně nejpřednější varhanické církevní místo v Čechách.

T. Slavický: „Při náletu v únoru 1945 byl poškozen jen jeden kostel v Praze, ale zrovna to byl emauzský kostel založený Karlem IV. a v něm stály tehdy největší kostelní varhany. Pamatujete ještě tento pozoruhodný nástroj?“
O. Novák: „Ty varhany byly krásně uzpůsobené, že se na to jezdili dívat z celé střední Evropy. Toho nástroje je nesmírná škoda. Bylo to dílo Albana Schachleitera, který se potom stal opatem. Byl to Němec a byl v celém Rakousku-Uhersku uznávanou firmou, jezdil na kolaudace nových varhan. Když se v Emauzích rozšiřovaly Koulenovy varhany na tři manuály, tak si varhanář Paštika musel celou svou dílnu převézt do Emauz a pod jeho přímým dohledem se vyráběly píšťaly. Všecko, co se dělalo od dřeva, připravovali benediktini sami, měli mezi sebou řemeslníky, takže celý ten nástroj vznikal v Emauzích.“

T. Slavický: „To byl tedy zrovna nástroj, který shořel při náletu…“
O. Novák: „On neshořel. To dopadlo tak, že těm varhanám se při náletu nic nestalo, protože spadla klenba v lodi. Ale nad kůrem, který byl vpředu, nespadlo nic. Sice tam nalétal prach a popel, ale jinak varhany demontoval profesor Krajs s tehdejšími posluchači konzervatoře, a když se po válce vrátili benediktini, tak se všecko stěhovalo zpátky do Emauz. A v Emauzích to bylo do zavření klášterů, pak se to ještě několikrát stěhovalo, kde bylo volno, a pak to nakonec nastěhovali do kaple svatých Kosmy a Damiána a tam byly varhany složeny. A tam se probourali zvenku a rozkradli to. Takže to byl konec slavných emauzských varhan.“

T. Slavický: „Já bych se Vás rád zeptal ještě na jednu muzikantskou zajímavost ze staré Prahy, kterou my už známe jenom z vyprávění. Emauzy byly vyhlášené jako prvořadé centrum gregoriánského chorálu. Zažil jste ten proslulý chorál, jak se tam zpíval a samozřejmě také doprovázel?“
O. Novák: „Ano, tam chodívával o velké svátky profesor Wiedermann, už do přednáškového sálu předělaného na kapli, měli tam krásné americké harmonium s pěkným zvukem. Profesor Wiedermann tam chodil jenom o svátcích. Ale pak tam byl jeden benediktin, pater Sedláček, a ten krásně doprovázel chorál. Pak tam byl nějaký pan Bobák [1927–1984], studoval medicínu a byl to velký skaut. Bydlel tam v klášteře, hrál tam a za to se stravoval. Ten doprovázel chorál také výborně. Pamatuji se třeba v Emauzích, to bylo po válce, kdy tam hrál Honza Bobák, na temné hodinky o Velikonocích. On ty lekce podkládal hrou na harmonium. To byl zážitek, skutečně jedinečný. Já jsem byl úplně u vytržení, co to bylo za nádheru, když oni ty lekce recitovali a on je podkládal akordy. Od té doby už jsem to neslyšel.“

T. Slavický: „To jsme tedy v těch několika letech svobody mezi koncem války a likvidací klášterů v roce 1950. Jak početná byla tehdy v Emauzích zpívající komunita?“
O. Novák: „Ono tam těch mnichů bývávalo tak, co já pamatuji, dvanáct, čtrnáct. A pak tam byl pater Velíšek a to byl stařičký pán, který už špatně viděl, a tak měl takovou silnou lupu, ale zpíval, to byla pohádka! To jsou krásné vzpomínky.“

Zajímavosti

Klášter a památník Praha svým vítězným synům

• V klášteře vznikla hlaholská část tzv. Remešského evangeliáře, který se pravděpodobně ztratil z Prahy v době husitských válek. Později se rukopis stal součástí chrámového pokladu ve francouzské Remeši.
• V letech 1347–1350 se klášter nazýval sv. Jeronýma, Panny Marie a slovanských patronů, místním určením „v Podskalí“ (in Podskalo) před Vyšehradem. Později převládl název „Na Slovanech“ v souvislosti se slovanskými patrony a s řeholníky, kteří zde působili.
• Jméno kláštera Emauzy se odvozuje z církevního svátku při vysvěcení kostela. V roce 1372 byla předčítána část Lukášova evangelia o zjevení Ježíše Krista učedníkům cestou do Emauz a název podle tohoto biblického místa se poté ujal.
• Pět novoměstských kostelů založených Karlem IV. tvoří pravidelný kříž. Severo-jižní rameno tvoří spojnice kostelů sv. Kateřiny Alexandrijské a Zvěstování Panny Marie Na Slupi, západo-východní rameno Kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého a Emauzský klášter, ramena se protínají v kostele sv. Apolináře. Svislé břevno pomyslného kříže lze protáhnout přes kapli Božího těla až ke klášteru karmelitánů u Panny Marie Sněžné.

Odkazy

Literatura

• EKERT, František. Posvátná místa král. hl. města Prahy: dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů a jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v hlavním městě království Českého. Svazek II. V Praze: Volvox Globator, 1996. ISBN 80-7207-040-1. S. 187–216. 
• HELMLING, Leander. Emaus : Kurzgefasste Geschichte und Beschreibung der Kirche und des Klosters Unserer. I. Frau von Montserrat zu Emaus in Prag.. Prag: J. G. Calve, 1903. 162 s. Dostupné online. (německy) Dějiny pražského kláštera Na Slovanech od založení Karlem IV. po příchod beuronských benediktinů (roku 1880) a následnou regotizace kostela, s popisem gotických fresek, kláštera i kostela v jeho podobě do vybombardování 14. února 1945.. 
• KOŠNÁŘ, Julius. Staropražské pověsti a legendy. Praha: Vincentinum, 1933. 293 s. (Naše besídka, č. 11). Dostupné online. - kapitola Z pověstí o kostele a klášteře na Slovanech, s. 82–85. 
• KUBÍNOVÁ, Kateřina. Emauzský cyklus: ikonografie středověkých nástěnných maleb v ambitu kláštera Na Slovanech. 1. vyd. Praha: Artefactum, 2012. 389 s. ISBN 978-80-86890-36-4.
• LORENC, Vilém. Nové Město pražské. 1. vyd. Praha: SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1973. 204 s, 12 nečísl. listů obr. příloh, 24 nečísl. s. obr. příloh. Řada stavební literatury.
• NIENAŁTOWSKI, Marek. Olesnica [online]. 13. 3. 2003 [cit. 24. 2. 2023]. Dostupné z: https://www.olesnica.org/ [Filiálka hlaholitů v Polsku v Olešnici při Wroclavi.]
• NOVÁK, Otto a SLAVICKÝ, Tomáš. O varhanách, varhanících a staré Praze. Musica sacra: zpravodaj pro duchovní hudbu. 2010, roč. 4, č. 2, s. 1–2 a 5–7. ISSN 0179-356X. Dostupné z: https://docplayer.cz/5625587-O-varhanach-varhanicich-a-stare-praze.html
• Průvodce křížovou chodbou král. kláštera Emauzského v Praze: krátký popis a vysvětlení nástěnných maleb. Praha: Opatství Emauzské, 1933. 16 s. Dostupné online. Stručný přehled dějin kláštera, všeobecné pojednání o malbách v křížové chodbě, přehled a podrobnější označení obrazů s biblickými výjevy ze 14. stol.. 
• SMOŁUCHA, Janusz. Cultural and Religious Significance of the Cyrillo- -Methodian Tradition in Central and Eastern Europe = Kulturowe i religijne znaczenie tradycji cyrylo- -metodiańskiej w Europie środkowo-wschodniej. Folia Historica Cracoviensia. 2017, vol. 23, no. 1, s. 193–213. ISSN 0867-8294. [Filiálky hlaholitů v Polsku v Olešnici při Wroclavi a v Klepařích v Krakově.] Dostupné také z: https://doi.org/10.15633/fhc.2212
• STEJSKAL, Karel. Klášter na Slovanech. 1. vyd. Praha: Odeon, 1974. 104 s. Umělecké poklady, sv. 14. [O dějinách, umělecké architektuře, umělecké výzdobě (plastiky, cyklus maleb ambitu), literárním dílu (Česká Bible Hlaholská, Remešský Evangeliář aj.); historický kulturní odkaz národní i mezinárodní (jihoslovanské vazby, filiálky v Polsku); příznivý vztah k husitské revoluci a českému utrakvismu.]
• STEJSKAL, Karel. Nástěnné malby kláštera na slovanech v Praze-Emauzích z hlediska etnografického a kulturně historického. Český lid. 1968, sv. 55, č. 2–3, s. 125–152.
• Růžena Batková a kol.: Umělecké památky Prahy – Nové Město, Vyšehrad. Academia, Praha 1998.
• Petr Sommer, Petr Vlček, Dušan Foltýn: Encyklopedie českých klášterů. Libri, Praha 1997.
• Karel Stejskal: Klášter Na Slovanech. Odeon, Praha 1974.
• Emanuel Poche, Jaromír Krofta: Na Slovanech – stavební a umělecký vývoj pražského kláštera. SNKLHU, edice Pragensia, sv. 7, Praha 1956.
• Karel Stejskal: Nástěnné malby v Praze – Emauzích z hlediska etnografického a kulturně-historického. In: Český lid, 1968.
• Josef Neuwirth: Die Wandgemälde im Kreuzgange des Emausklosters in Prag. Praha 1898.
• Margarete Anderson-Schmitt: Eine mittelalterliche Beschreibung der Freske im Emmauskloster zu Prag. In: Umění 44, 1996, s. 131–148.
• Kateřina Benešovská, Zuzana Všetečková, Karel Stejskal: studie v časopise Umění (AV ČR, Academia), ročníky 1996 a 1998.
• Benediktini v českých zemích. Krátký přehled dějin benediktinských klášterů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Benediktinské sešity 6.
• Zdeněk Wirth, Václav Vilém Štech, Václav Vojtíšek: Zmizelá Praha, edice Umělecké památky, sv. 6.

Související články

• Kostel Panny Marie na Slovanech
• Remešský evangeliář
• Seznam opatů Emauzského kláštera v Praze
• Císařská kaple (Emauzy)
• Kostel svatého Kosmy a Damiána (Emauzy)

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Emauzský klášter na Wikimedia Commons
• Dílo Staré pověsti české/O staré Praze ve Wikizdrojích
• Emaus ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích
• Opatství Emauzy oficiální web kláštera
• Opatství Emauzy starý web kláštera, spravovaný jeho obláty
• Emauzy v Praze Archivováno 27. 9. 2007 na Wayback Machine. – Článek časopisu Reflex
• Klášter Emauzy – Reportáž Radia Praha
• Klášter Na Slovanech na Tiscali Pragensia
• Chrám P. Marie a slovanských patronů na Tiscali Pragensia

Autoritní data	Biblio: f3799c56-d788-4561-aa08-5d62ab78e827, 33373e1b-621f-45c7-a329-eba9b365b58a NKC: ola2002113647 GND: 10007540-X LCCN: n50068427 VIAF: 126640422

Portály: Praha | křesťanství | architektura a stavebnictví