Když polibek na krku znamená víc než orgasmus. Můj boj o intimitu ve vztahu

Místo toho je to přesně měsíc, co jsme spolu naposledy sdíleli postel. A to je pro nás něco naprosto nevídaného. Dřív jsme spolu spávali tak jednou týdně, i to bylo málo, ale teď? Teď je mezi námi zeď, kterou nedokážu prorazit. Problém je, že já prostě nechci. Nechci, protože to není ono. Protože ten okamžik, kdy se začne přibližovat intimní chvíle, ve mně nevyvolává očekávání, ale spíš tíseň.

Přítel je jako sprinter na startovní čáře – plný energie, připravený vyrazit. Jenže já nepotřebuju maraton. Potřebuju, aby mi předtím pohladil vlasy, aby mě políbil na tom citlivém místě na krku, aby mi šeptal do ucha vzrušující věci. Potřebuju, aby předehra nebyla jen formalita, ale opravdový rozhovor těla. On ale chce hlavně tu techniku, ten zásadní akt.

A já? Já jsem suchá jako poušť, naprosto nepřipravená, a ten moment, kdy se snaží o spojení, je pro mě skoro nesnesitelný. Někdy, málokdy, se vzrušení přece jen dostaví během samotného aktu. Ale to je tak vzácné, že si ty chvíle pamatuju jako drahokamy. Nejbolestivější je, když dělá věci, které jasně odmítám.

Řeknu ‚ne‘, vysvětlím proč, a on odpoví: ‚Počkej, uvidíš, že se ti to bude líbit.‘ Naposledy to došlo tak daleko, že jsem křičela bolestí. ‚Okamžitě ven! Bolí to!‘ vyjelo ze mě. A on? Zůstal tam. Těch několik vteřin, co ještě setrval, bylo jako věčnost. A pak se teprve zeptal tím naprosto tupým tónem: ‚Co tě jako bolí?‘ To mě zničilo. Když někdo volá bolest, přece okamžitě ustaneš. Bez otázek, bez výmluv. To přeci není o technice, ale o základním lidském respektu. ¨
Komunikace? Tu jsme vyčerpali do dna. Mluvili jsme o tom mockrát. Seděli jsme u kuchynského stolu, na gauči. Já vysvětluju, popisuju své pocity, své potřeby – potřebu něhy, potřebu pomalosti, potřebu cítit se v bezpečí a chtěná ještě předtím, než se vůbec začne. On přikyvuje. Říká ‚jo‘, ‚chápu‘, ‚ano, máš pravdu‘.

Naslibuje hory doly. Ale k čemu to je, když se nic nezmění? Už jsem zkoušela jemné narážky, otevřené rozhovory, dokonce i vzteklé výlevy. Nic nezabírá. Mám pocit, že prostě nechce. Že je líný na tu práci, kterou intimita vyžaduje. Že ho zajímá jen jeho vlastní uspokojení. A to je na tom to nejhorší – ten pocit, že mé potřeby jsou pro něj jen obtížný šum. Po těch vzácných aktech, kdy dosáhne cíle, ale já zůstanu zcela na suchu, je pak často naštvaný. ‚Proč jsi nebyla?‘ ptá se, jako by to byla záhada.

A pak se rozjede známá smyčka: já znovu opakuji, co mi chybí, on znovu přikyvuje, slibuje… a příště nanovo. Je to jako běhat v kruhu. Naposledy mi došla trpělivost. Byla jsem nepříjemná, došlo i na hádku. A on mi to vrátil: řekl mi, že já mu taky nevyhovuju. Že prý ‚jen ležím‘. Ta slova mě zasáhla jako nůž. Protože to není pravda. Kolikrát jsem se přizpůsobila já? Když ho něco bolelo, nebo prostě nechtěl, tak jsem ‚odmakávala‘ nahoře, i když mě po chvíli bolely nohy, i když to pro mě nebylo snadné, vydržela jsem v nepříjemných pozicích, aby měl radost. Ale to on nevidí. Nebo nechce vidět.

V jeho narativu jsem jen ta pasivní, líná partnerka. A to mě zraňuje nejvíc – ta nespravedlnost. Ironie je, že potřebu intimity cítím. Silně. Jen ji nehledám u něj. Schyluji se k ‚samoobsluze‘. A je mi tak nejlíp. V klidu, bez tlaku, bez očekávání. Jen já a mé myšlenky. A ty myšlenky? Často se toulají k jiným mužům, někdy i ke známým tvářím. Ano, až nezdravě často myslím na jiného muže a to nejen ve smyslu sexuálního potěšení, ale i jako na ochránce, milovníka, romantika, někoho kdo mě podpoří, bude hodný a citlivý k mým potřebám.

Fantazie jsou bezpečný prostor, kde dostanu přesně to, co potřebuju – tu pomalu rozvíjející se touhu, tu očekávanou něhu. A není v tom žádná vina, jen smutná realita. Nejvíc mě však ubíjí ten rozpor: On chce strašně sex. Žádá si ho, tlačí, je frustrovaný z naší abstinence. Ale zároveň nemá ani špetku snahy, aby ten sex nebyl jen jednostranný zážitek. Když mluvím o předehře, o potřebě více času, o jiných technikách než jen o tom hlavním aktu, odbývá to. ‚To je moc dlouhé,‘ říká. ‚To mě nebaví.‘

A v té větě je zakopaný celý pes. Pro něj je předehra otravná přestávka před hlavní událostí. Pro mě je to hlavní událost. Bez ní ten zbytek nemá smysl. Bez ní je to jen mechanické tření, které mě nezajímá a často i bolí. A tak sedím znovu s tím studeným čajem a přemýšlím, jestli láska a společná domácnost stačí, když chybí ten nejzákladnější společný jazyk – jazyk těla, který mluví o úctě, trpělivosti a skutečné touze dávat i přijímat.