Německá demokratická republika

; Vlajka	; Znak
	Hymna Auferstanden aus Ruinen
	Motto Proletarier aller Länder, vereinigt Euch!
Geografie
Hlavní město	Východní Berlín
Rozloha	108 333 km²
Nejvyšší bod	Fichtelberg (1215 m)
	Obyvatelstvo
Počet obyvatel	16 111 000 (1990 odhad)
Národnostní složení	Němci, Lužičtí Srbové
Jazyky	němčina, lužická srbština
Náboženství	státem propagovaný ateismus, protestantské, římskokatolické
	Státní útvar
Státní zřízení	federativní socialistická republika, vláda jedné strany (1949–1952); unitární socialistická republika vláda jedné strany (1952–1989); unitární parlamentní republika (1989–1990)
Měna	Východoněmecká marka (DDM)
Vznik	7. října 1949
Zánik	3. října 1990 – znovusjednocení Německa
	Státní útvary a území
	Sovětská okupační zóna Německa
	Spolková republika Německo

Německá demokratická republika (NDR, v německy mluvících zemích i jinde běžně DDR, zkratka pro Deutsche Demokratische Republik, angl. zkratkou GDR), též (nepřesně) zvaná „Východní Německo“, byl středoevropský stát, který existoval mezi lety 1949 až 1990 v období během studené války, kdy byla východní část Německa součástí východního bloku. Obyčejně byl na západě popisovaný jako komunistický stát, ale sám sebe nazýval jako socialistický “dělnický a rolnický stát”^[1]. Skládal se z území, které bylo po druhé světové válce obsazeno a spravováno sovětskými silami, tedy sovětské okupační zóny Německa a fakticky i východního sektoru Berlína dle postupimské dohody, na východě ohraničen linií Odra-Nisa. Sovětská zóna obklopovala Západní Berlín, ale nezahrnovala jej; v důsledku toho zůstal Západní Berlín mimo jurisdikci NDR a tvořil v něm nezávislou enklávu.

Německá demokratická republika byla založena v sovětské zóně, zatímco Spolková republika („Západní Německo“) byla složena ze tří západních zón (pův. tzv. Trizónie). Východní Německo bylo satelitním státem Sovětského svazu.^[2] Sovětské okupační úřady začaly převádět správní odpovědnost na německé komunistické vůdce v roce 1948 a NDR začala fungovat jako stát 7. října 1949. Sovětské síly však v zemi zůstaly po celou dobu studené války. Až do roku 1989 byla NDR řízena Socialistickou jednotnou stranou (SED), i když další strany byly formální součástí její alianční organizace, Národní fronty.^[3] SED zavedla na školách povinnou výuku marxismu-leninismu a ruštiny.^[4]

Ekonomika byla centrálně plánována a stále více ve vlastnictví státu^[5]. Ceny bydlení, základního zboží a služeb byly stanoveny spíše plánovači ústřední vlády, než aby rostly a klesaly prostřednictvím nabídky a poptávky; a byly silně dotovány. Přes tento fakt a přesto, že NDR musela Sovětskému svazu platit značné válečné reparace, stala se díky své silné průmyslové tradici (šlo o vyspělá území někdejšího Pruska a Saska) nejúspěšnější ekonomikou ve východním bloku.^[6]^[7]

Významným problémem byla emigrace na Západ – protože mnoho emigrantů byli vzdělaní mladí lidé, stát byl dále ekonomicky oslabován. Vláda opevnila západní hranice a v roce 1961 postavila Berlínskou zeď. Mnoho lidí, kteří se pokusili uprchnout^[8]^[9], bylo zabito pohraniční stráží nebo nástražnými pastmi jako nášlapné miny.^[10] Mnoho dalších strávilo velké množství času uvězněním za pokus o útěk.^[11]^[12]

V roce 1989 vedly četné sociální, ekonomické a politické síly v NDR a v zahraničí k pádu berlínské zdi a k vytvoření vlády odhodlané k liberalizaci. Následující rok se konaly svobodné volby^[13] a mezinárodní jednání vedla k podpisu smlouvy o konečném urovnání o postavení a hranicích Německa. NDR byla rozpuštěna a Německo bylo 3. října 1990 znovusjednoceno a opět se stalo plně suverénním státem. Několik vůdců NDR, včetně posledního vůdce Egona Krenze, bylo po sloučení stíháno za zločiny spáchané během studené války.

Geograficky Německá demokratická republika hraničila na východě s Polskem, na jihovýchodě s Československem a na západě a jihozápadě se Spolkovou republikou Německo. Ze severu ji omývalo Baltské moře. Interně NDR také hraničila se sovětským sektorem obsazeného Berlína, který byl známý jako východní Berlín a byl de facto jejím hlavním městem. Rovněž hraničila se třemi sektory okupovanými Spojenými státy, Spojeným královstvím a Francií známými jako Západní Berlín. Tři sektory okupované západními národy byly od NDR odděleny berlínskou zdí od jejího dokončení v roce 1961 až do jejího pádu v roce 1989.

Etymologie

Oficiální název zněl Deutsche Demokratische Republik („Německá demokratická republika“), obvykle zkracovaný na DDR (NDR). Oba pojmy byly ve východním Německu používány, přičemž zkratka se uplatňovala stále častěji, zejména poté, co východní Německo po vyhlášení své druhé ústavy v roce 1968 považovalo západní Němce a obyvatele Západního Berlína za cizince. Západní Němci, západní média a státníci se zpočátku oficiálnímu názvu a jeho zkratce vyhýbali a místo toho používali označení jako Ostzone („východní zóna“),^[14] Sowjetische Besatzungszone („Sovětská okupační zóna“, často zkracováno na SBZ) a sogenannte DDR^[15] („takzvaná NDR“).^[16]

Na Západě bylo centrum politické moci ve Východním Berlíně označováno jako Pankow (sídlo velení sovětských sil v Německu se nacházelo v Karlshorstu, čtvrti ve východní části Berlína).^[14] Postupem času se však zkratka DDR stále častěji používala hovorově i mezi západními Němci a v západoněmeckých médiích.^{[pozn. 1]}

Při užívání západními Němci označoval pojem Westdeutschland („západní Německo“) téměř vždy geografický region západního Německa, nikoli území v hranicích Spolkové republiky Německo. Toto užití však nebylo vždy jednotné a obyvatelé Západního Berlína často používali termín Westdeutschland k označení Spolkové republiky.^[17] Před druhou světovou válkou se pojem Ostdeutschland („východní Německo“) používal k popisu všech území ležících východně od řeky Labe (Ostelbien), jak se odráží v dílech sociologa Maxe Webera a politického teoretika Carl Schmitta.^[18]^[19]^[20]^[21]^[22]

Historie

Při vysvětlování vnitřního působení vlády NDR z dlouhodobé perspektivy německých dějin historik Gerhard A. Ritter (2002) tvrdí, že východoněmecký stát vymezovaly dvě dominantní síly: na jedné straně sovětský komunismus a na straně druhé německé tradice filtrované meziválečnými zkušenostmi německých komunistů.^[23] Po celou dobu své existence se NDR soustavně potýkala s vlivem prosperujícího Západu, vůči němuž východní Němci neustále poměřovali vlastní stát. Výrazné proměny zavedené komunistickým režimem se zvláště projevily ve zrušení kapitalismu, přestavbě průmyslu a zemědělství, militarizaci společnosti a v politické orientaci jak vzdělávacího systému, tak médií.

Na druhé straně provedl nový režim relativně málo změn v historicky samostatných oblastech vědy, inženýrských profesí,^[24]^:s.185–189 protestantských církví^[24]^:s.190 a v mnoha buržoazních způsobech života.^[24]^:s.190 Sociální politika se podle Rittera stala v posledních desetiletích klíčovým nástrojem legitimizace a přibližně stejnou měrou v sobě spojovala socialistické i tradiční prvky.^[24]

Počátky

Mapa věnovaná posunu hranic (a také znázorněním států získávajících nové území), mocnostem ovládající okupační zóny, jejich rozloze, a rozdělení samotného Berlína. Sársko mělo zvláštní autonomní status, těšilo se vyššímu stupni nezávislosti než zbytek francouzské okupační zóny.

V červnu 1945, po skončení druhé světové války, převzaly čtyři vítězné mocnosti svrchovanou moc v Německu a činnost zahájila Spojenecká kontrolní rada. Téhož měsíce byla vytvořena Sovětská vojenská správa v Německu (Sowjetische Militäradministration in Deutschland - SMAD) jako mocenský orgán v sovětské okupační zóně, o měsíc později byly zřízeny správy SMAD v jednotlivých zemích. Na jaltské konferenci během druhé světové války se Spojenci – Spojené státy americké (USA), Spojené království (UK) a Sovětský svaz (SSSR) – dohodli na rozdělení poraženého nacistického Německa do okupačních zón^[25] a zároveň na rozdělení německého hlavního města Berlína mezi spojenecké mocnosti. Zpočátku to znamenalo vytvoření tří okupačních zón (americké, britské a sovětské). Později byla z americké a britské zóny vyčleněna zóna francouzská.^[26] V červenci a srpnu 1945 proběhla postupimská konference, kde nejvyšší představitelé spojeneckých velmocí podepsali dohodu obsahující ustanovení o denacifikaci a demilitarizaci Německa. Na přelomu června a července vznikly v sovětské okupační zóně Komunistická strana, Sociálně demokratická strana, Křesťansko-demokratická unie a Liberálně demokratická strana.

Vznik v roce 1949

V červenci 1945 na základě rozkazu SMAD byly vytvořeny německé ústřední správy. Sloužily jako pomocné orgány SMAD v jednotlivých resortech správy a hospodářství. Současně byly považovány za zárodek budoucí německé ústřední vlády. Největší vliv v nich získali komunisté. V září byla v sovětské okupační zóně provedena pozemková reforma, která znamenala převod 2,5 milionu hektarů půdy z vlastnictví 7 tisíc velkostatkářů do půdního fondu. Z něho se potom přidělovalo bezzemkům a malým rolníkům.

Vládnoucí komunistická strana, známá jako Sjednocená socialistická strana Německa (SED), vznikla 21. dubna 1946 fúzí mezi Komunistickou stranou Německa (KPD) a Sociálnědemokratickou stranou Německa (SPD).^[27] Obě bývalé strany byly dříve nechvalně známými rivaly, než nacisté upevnili veškerou moc a obě je kriminalizovali. Oficiální východoněmecká a sovětská historie vykreslovala toto sloučení jako dobrovolné spojení úsilí socialistických stran a jako symbol nového přátelství německých socialistů po porážce jejich společného nepřítele.^[28] Existuje však mnoho důkazů o tom, že sloučení bylo problematičtější, než se běžně líčilo; že sovětské okupační úřady vyvíjely velký tlak na východní větev SPD, aby se sloučila s KPD; a komunisté, kteří měli většinu, měli prakticky naprostou kontrolu nad politikou.^[28] SED zůstala dominantní stranou po celou dobu existence východoněmeckého státu. Měla úzké vazby se Sověty, kteří udržovali vojenské síly ve východním Německu až do rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 (Rusko nadále udržovalo síly na území bývalého východního Německa až do roku 1994) s cílem čelit základnám NATO v západním Německu.

V září 1946 se konaly obecní volby v sovětské okupační zóně, nejvíce hlasů všude získala SED. V říjnu 1946 proběhly volby do krajských a zemských sněmů. Ačkoliv si SED udržela své postavení nejsilnější strany, oproti obecním volbám hlasy spíše ztrácela, zatímco křesťanští a liberální demokraté naopak zaznamenali přírůstek hlasů. Ve stejné době se konaly volby také ve Velkém Berlíně. Jednotná socialistická strana (SED) dosáhla výrazného vítězství. Nově zvolené zemské sněmy ustavily zemské vlády. Mezi jejich ministry měla naprosto nejsilnější zastoupení SED. V Mnichově se konala konference ministerských předsedů jednotlivých zemí z celého Německa. Po určitém váhání se jí zúčastnili i premiéři zemí sovětského okupační zóny. Jednání však nevedla k žádným konkrétnějším výsledkům. V září 1947 se v Berlíně konal II. Sjezd SED, který jako hlavní úkol strany označil boj za jednotu Německa.

Když bylo Západní Německo reorganizováno a získalo nezávislost na svých okupantech (1945–1949), byla v říjnu 1949 ve východním Německu založena NDR. Vznik dvou suverénních států upevnil rozdělení Německa z roku 1945.^[29] 10. března 1952 (v dokumentu, který se později stal známým jako „Stalinova nóta“) vydal generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu, Josef Stalin, návrh na znovusjednocení Německa s politikou neutrality bez jakýchkoli podmínek v hospodářské politice a se zárukami „práv člověka a základních svobod, včetně svobody projevu, tisku, náboženského vyznání, politického přesvědčení a shromažďování“ a svobodné činnosti demokratických stran a organizací.^[30] Západ se bránil; znovusjednocení tehdy nebylo prioritou pro vedení západního Německa a mocnosti NATO návrh odmítly s tvrzením, že Německo by mělo mít možnost vstoupit do NATO a že takové jednání se Sovětským svazem by bylo považováno za kapitulaci.

7. října 1949 byla Německá demokratická republika formálně založena a sovětská vojenská správa předala kontrolu nad východním Německem SED v čele s Wilhelmem Pieckem (1876–1960), který se stal prezidentem NDR a tuto funkci zastával až do své smrti, zatímco generální tajemník SED Walter Ulbricht převzal většinu výkonné moci. Socialistický vůdce Otto Grotewohl (1894–1964) se stal premiérem až do své smrti.^[31]

Východoněmecká vláda odsoudila západoněmecké selhání v denacifikaci a zřekla se vazeb na nacistickou minulost, uvěznila mnoho bývalých nacistů a zabránila jim v zastávání vládních funkcí. SED si stanovila za hlavní cíl zbavit východní Německo všech stop nacismu.^[32] Odhaduje se, že bylo z politických důvodů odsouzeno k trestu odnětí svobody 180 000 až 250 000 lidí.^[33]

Okupační zóny

Na jaltské a postupimské konferenci v roce 1945 spojenci stanovili společnou vojenskou okupaci a správu Německa prostřednictvím Spojenecké kontrolní rady (ACC), čtyřmocenské (USA, Spojené království, SSSR, Francie) vojenské vlády, která fungovala až do obnovení německé suverenity. Ve východním Německu zahrnovala Sovětská okupační zóna (Sowjetische Besatzungszone, SBZ) pět zemí (Länder): Meklenbursko-Přední Pomořansko, Braniborsko, Sasko, Sasko-Anhaltsko a Durynsko.^[34] Neshody ohledně politik uplatňovaných v okupačních zónách rychle vedly k rozpadu spolupráce mezi čtyřmi mocnostmi a Sověti spravovali svou zónu bez ohledu na politiky zaváděné v ostatních zónách. V roce 1948 Sověti z ACC vystoupili; následně, když se zbývající tři zóny stále více sjednocovaly a získávaly samosprávu, sovětská správa zřídila ve své zóně samostatnou socialistickou vládu.^[35]^[36]

Sedm let po postupimské dohodě spojenců z roku 1945 o společné německé politice navrhl SSSR prostřednictvím Stalinovy nóty (10. března 1952) znovusjednocení Německa a stažení velmocí ze střední Evropy, což tři západní spojenci (USA, Spojené království, Francie) odmítli.^[37] Sovětský vůdce Josif Stalin, zastánce znovusjednocení, zemřel na počátku března 1953. Podobně Lavrentij Berija, první místopředseda vlády SSSR, prosazoval znovusjednocení Německa, avšak ještě téhož roku byl zbaven moci dříve, než mohl v této věci jednat. Jeho nástupce Nikita Chruščov znovusjednocení odmítl jako ekvivalent navrácení východního Německa k anexi Západem; znovusjednocení tak bylo odloženo až do pádu Berlínské zdi v roce 1989.

Východní Německo považovalo Východní Berlín za své hlavní město a Sovětský svaz i zbytek východního bloku Východní Berlín diplomaticky uznávaly jako metropoli. Západní spojenci však toto uznání zpochybňovali a považovali celé město Berlín za okupované území spravované ACC. Podle Margarete Feinsteinové Západ a většina zemí třetího světa status Východního Berlína jako hlavního města z velké části neuznávaly.^[38] V praxi studená válka zneplatnila autoritu ACC, status Východního Berlína jako okupovaného území se stal z velké části právní fikcí a sovětský sektor Berlína byl plně integrován do NDR.^[39]

Prohlubující se konflikt studené války mezi západními mocnostmi a Sovětským svazem ohledně nevyřešeného statusu Západního Berlína vedl k berlínské blokádě (24. června 1948 - 12. května 1949). Sovětská armáda blokádu zahájila zastavením veškeré spojenecké železniční, silniční a vodní dopravy do Západního Berlína a ze Západního Berlína. Spojenci odpověděli berlínským leteckým mostem (1948–1949), kterým do Západního Berlína dopravovali potraviny, palivo a další zásoby.^[40] V září 1948 bylo sídlo berlínské městské rady po komunistických demonstracích přeneseno do Západního Berlína. O dva měsíce později shromáždění berlínské SED prohlásilo berlínský magistrát za sesazený a dosadilo magistrát nový, uznaný ze strany SMAD. V prosinci svobodně zvolený magistrát byl nucen přesídlit do Západního Berlína. Nové volby se pak mohly konat pouze tam, SMED je ve svém sektoru zakázal.

Rozdělení

21. dubna 1946 se Komunistická strana Německa (Kommunistische Partei Deutschlands; KPD) a část Sociálnědemokratické strany Německa (Sozialdemokratische Partei Deutschlands; SPD) působící v sovětské okupační zóně sloučily a vytvořily Socialistickou jednotnou stranu Německa (Sozialistische Einheitspartei Deutschlands; SED), která následně zvítězila ve volbách v říjnu 1946. Vláda SED znárodnila infrastrukturu a průmyslové podniky.

V březnu 1948 převzala Německá hospodářská komise (Deutsche Wirtschaftskomission; DWK) pod vedením svého předsedy Heinricha Raua správní pravomoci v sovětské okupační zóně a stala se tak předchůdcem východoněmecké vlády.^[41]^[42]

V září byla vyhlášena Spolková republika Německo, načež 7. října 1949, jako reakce na tento čin, založila SED Německou demokratickou republiku (Deutsche Demokratische Republik; NDR) na základě socialistické politické ústavy, která jí zajišťovala kontrolu nad antifašistickou Národní frontou Německé demokratické republiky (Nationale Front der Deutschen Demokratischen Republik; NF), širokou aliancí všech stran a masových organizací ve východním Německu. NF byla vytvořena za účelem účasti ve volbách do Lidové sněmovny (Volkskammer), východoněmeckého parlamentu. Prvním a jediným prezidentem Německé demokratické republiky byl Wilhelm Pieck, předsedou vlády se stal Otto Grotewohl. Po roce 1950 však politickou moc ve východním Německu držel první tajemník SED Walter Ulbricht.^[1]

V říjnu 1950 se v NDR konaly volby. Byly nesvobodné,^[43] obdobně jako v jiných socialistických státech se volila jednotná kandidátka, pro niž podle oficiálních výsledků hlasovalo 12 088 745 oprávněných voličů^[44] (99,6 %), hlasů proti a neplatných hlasů bylo 51 187^[44], což představovalo 0,4 %. Z voleb vzešla nová vláda a výrazně obměněny byly také vlády zemské. Voliči mohli hlasovat buď pro jednotnou kandidátku, nebo hlasovací lístek, již ale bez jakéhokoliv utajení, přeškrtnout, čehož důsledkem bylo vystavení perzekuce ze strany režimu v podobě ztráty zaměstnání, vyhození ze školy a sledování státní bezpečností (Stasi).^[45]

16. června 1953 se dělníci pracující na výstavbě nového bulváru Stalinallee ve východním Berlíně, v souladu s oficiálně vyhlášenými Šestnácti zásadami urbanistického plánování NDR, vzbouřili proti zvýšení výrobních norem o 10 %. Zpočátku šlo o pracovní protest, avšak brzy se k němu připojila široká veřejnost a dne 17. června došlo k obdobným protestům po celé NDR; v přibližně 700 městech a obcích stávkovalo více než jeden milion lidí.^[46]^[47] V obavě z antikomunistické kontrarevoluce povolala vláda NDR dne 18. června 1953 na pomoc policii sovětské okupační jednotky k potlačení nepokojů; přibližně padesát osob bylo zabito a 10 000 uvězněno (viz Východoněmecké povstání).^[48]^[49] Rok 1956 byl pro NDR zlomový, protože v tomto roce byla oficiálně založena Národní lidová armáda NDR (NVA) jako reakce na založení a vstup Bundeswehru do NATO.

Německé válečné reparace dlužené Sovětům ochudily Sovětskou okupační zónu a výrazně oslabily východoněmecké hospodářství. V letech 1945–1946 Sověti zabavili a do SSSR odvezli přibližně 33 % průmyslových podniků a do počátku 50. let získali na reparacích v zemědělských a průmyslových produktech zhruba 10 miliard amerických dolarů.^[50] Chudoba východního Německa, způsobená nebo prohloubená reparacemi, vyvolala Republikflucht („útěk z republiky“) do západního Německa, což dále oslabovalo ekonomiku NDR. Západní hospodářské příležitosti vyvolaly odliv mozků. V reakci na to NDR uzavřela vnitroněmeckou hranici, v noci z 12. na 13. srpna 1961 obsadila Volkspolizei a NVA hranice mezi Západním a východním Berlínem a východoněmečtí vojáci začali budovat Berlínskou zeď.^[51] Američané s postavením Berlínské zdi počítali, ale nepředpokládali tak rychlou akci vedení NDR.

Hospodářské těžkosti socialistického tábora z let 1960 až 1963 vedly k zavedení revoluční Nové ekonomické politiky, která přinesla výrazné pozvednutí životní úrovně. S demokratizací systému v ČSSR v roce 1968 nastala u většiny komunistických stran obava, aby se tyto snahy nerozšířily i do jejich republik. Proto v červenci 1968 poslalo vedení SED a dalších čtyř komunistických stran varovný tzv. Varšavský dopis československému vedení. I přes varování ale změny pokračovaly, a proto bylo rozhodnuto o vojenské intervenci. Vpádu do ČSSR se zúčastnilo pět zemí Varšavské smlouvy, včetně omezené účasti NDR. Po dvou měsících pobytu se vojska čtyř zemí stáhla zpět na své území, kromě vojska SSSR.

V roce 1971 byl Ulbricht zbaven vedení poté, co sovětský vůdce Leonid Brežněv podpořil jeho odvolání;^[52] nahradil jej Erich Honecker. Zatímco Ulbrichtova vláda experimentovala s liberálními reformami, Honeckerova vláda je zrušila. Nový režim zavedl novou východoněmeckou ústavu, která definovala Německou demokratickou republiku jako „republiku dělníků a rolníků“.^[53]

Zpočátku si východní Německo činilo nárok na výlučný mandát pro celé Německo, což podporovala většina komunistického bloku. Tvrdilo, že západní Německo je nelegálně ustavený loutkový stát NATO. Od 60. let však NDR začala uznávat sama sebe jako samostatný stát odlišný od západního Německa a sdílet dědictví sjednoceného německého státu z let 1871–1945. To bylo formalizováno v roce 1974, kdy byla z revidované východoněmecké ústavy odstraněna klauzule o znovusjednocení. Západní Německo naproti tomu trvalo na tom, že je jedinou legitimní vládou Německa. Od roku 1949 do počátku 70. let udržovalo stanovisko, že východní Německo je nelegálně ustavený stát. Argumentovalo, že NDR je sovětským loutkovým státem, a často ji označovalo jako „sovětskou okupační zónu“. Spojenci západního Německa tento postoj sdíleli až do roku 1973. Východní Německo bylo uznáváno především socialistickými státy a arabským blokem spolu s několika „rozptýlenými sympatizanty“.^[54] Podle Hallsteinovy doktríny (1955) západní Německo nenavazovalo (formální) diplomatické styky s žádnou zemí - s výjimkou Sovětů - která uznala suverenitu východního Německa.

Na počátku 70. let 20. století vedla Ostpolitik („východní politika“) „změny prostřednictvím sbližování“ pragmatické vlády NSR vedené spolkovým kancléřem Willym Brandtem k navázání běžných diplomatických vztahů se státy východního bloku. Tato politika zahrnovala Moskevskou smlouvu (srpen 1970), Varšavskou smlouvu (prosinec 1970), Čtyřmocenskou dohodu o Berlíně (září 1971), Tranzitní dohodu (květen 1972) a Základní smlouvu (prosinec 1972), které se vzdaly jakýchkoli samostatných nároků na výlučný mandát nad Německem jako celkem a zavedly běžné vztahy mezi oběma německými státy. Obě země byly 18. září 1973 přijaty do Organizace spojených národů. To rovněž zvýšilo počet států uznávajících východní Německo na 55, včetně USA, Spojeného království a Francie, ačkoli tyto tři státy nadále odmítaly uznat Východní Berlín jako hlavní město a trvaly na zvláštním ustanovení v rezoluci OSN o přijetí obou německých států, které tuto skutečnost výslovně zohledňovalo.^[54]

V návaznosti na Ostpolitik pohlíželo západní Německo na východní Německo jako na de facto vládu v rámci jednoho německého národa a jako na de jure státní organizaci částí Německa ležících mimo Spolkovou republiku. Spolková republika nadále zastávala názor, že nemůže ve svých vlastních strukturách uznat NDR de jure jako suverénní stát podle mezinárodního práva; plně však uznávala, že v rámci struktur mezinárodního práva byla NDR nezávislým suverénním státem. Naopak západní Německo samo sebe chápalo ve svých hranicích nejen jako de facto a de jure vládu, ale také jako jediného de jure legitimního zástupce „Německa jako celku“, které bylo sice nadále existujícím, avšak neakceschopným státem, jelikož nebylo znovu organizováno.^[55] Obě německé vlády se zároveň vzdaly jakéhokoli nároku zastupovat mezinárodně tu druhou, čímž uznaly, že to nutně znamená vzájemné uznání schopnosti každé z nich de jure zastupovat vlastní obyvatelstvo při účasti v mezinárodních organizacích a dohodách, jako jsou OSN a Helsinský závěrečný akt.

Toto hodnocení Základní smlouvy bylo potvrzeno rozhodnutím Spolkového ústavního soudu z roku 1973:^[56]

„

Německá demokratická republika je v mezinárodněprávním smyslu státem a jako taková subjektem mezinárodního práva. Toto zjištění je nezávislé na uznání Německé demokratické republiky Spolkovou republikou Německo v mezinárodním právu. Takové uznání nebylo Spolkovou republikou Německo nejen nikdy formálně vysloveno, ale naopak bylo opakovaně výslovně odmítnuto. Pokud je jednání Spolkové republiky Německo vůči Německé demokratické republice posuzováno ve světle její politiky uvolňování napětí, zejména uzavření smlouvy jako de facto uznání, lze je chápat pouze jako de facto uznání zvláštního druhu. Zvláštností této smlouvy je, že ačkoli jde o dvoustrannou smlouvu mezi dvěma státy, na kterou se vztahují pravidla mezinárodního práva a která má, stejně jako každá jiná mezinárodní smlouva, platnost, jedná se o smlouvu mezi dvěma státy, jež jsou částmi dosud existujícího, avšak neakceschopného, protože nebyl znovu uspořádán, celkového státu Německa jako celku s jednotným státním tělesem.^[57]

“

Cestování mezi NDR a Polskem, Československem a Maďarskem se od roku 1972 stalo bezvízovým.^[58]

Identita NDR

Od samého počátku se nově vzniklá NDR snažila vytvořit vlastní, samostatnou identitu.^[59] Vzhledem k imperiálnímu a vojenskému dědictví Pruska SED odmítala kontinuitu mezi Pruskem a NDR. SED zničila řadu symbolických pozůstatků bývalé pruské aristokracie - panská sídla junkerů byla zbořena, Berlínský zámek byl stržen a na jeho místě byl postaven Palác republiky a jezdecká socha Fridricha Velikého byla odstraněna z východního Berlína.

Namísto toho se SED zaměřila na pokrokové dědictví německých dějin, včetně role Thomase Müntzera v Německé selské válce (1524–1525) a na role hrdinů třídního boje během pruské industrializace. SED rovněž vyzdvihovala další významné osobnosti a reformátory z pruských dějin jako byli Karl Freiherr vom Stein (1757–1831), Karl August von Hardenberg (1750–1822), Wilhelm von Humboldt (1767–1835) a Gerhard von Scharnhorst (1755–1813) - jako příklady a vzory.

Připomínání Třetí říše

Komunistický režim NDR zakládal svou legitimitu na boji antifašistických militantů. Buchenwaldský odboj, odbojová skupina, byl institucionalizován na pamětním místě koncentračního tábora Buchenwald vytvořením muzea v roce 1958 a každoročním připomínáním buchenwaldské přísahy složené 19. dubna 1945 vězni, kteří se zavázali bojovat za mír a svobodu. V 90. letech 20. století nahradil „státní antifašismus“ NDR „státní antikomunismus“ SRN. Od té doby vedl dominantní výklad dějin NDR, založený na konceptu totalitarismu, ke ztotožnění komunismu s nacismem.^[60]^[61]

Ačkoli byla NDR oficiálně vystavěna v opozici vůči „fašistickému světu“ v západním Německu, bylo v roce 1954 32 % zaměstnanců veřejné správy NDR bývalými členy nacistické strany (NSDAP). Zatímco v roce 1961 činil podíl bývalých členů NSDAP mezi vyššími úředníky ministerstva vnitra v NDR méně než 10 % (oproti 67 % v SRN),^[62] skutečnost, že byl někdo bývalým nacistou, stále nepředstavovala překážku kariéry v ministerstvech NDR a dokonce ani v SED; několik vysoce postavených stranických funkcionářů, jako Fritz Müller a Bruno Lietz, byli bývalými členy NSDAP. Zatímco v západním Německu probíhala paměťová práce týkající se návratu nacismu, ve východním Německu tomu tak nebylo, protože existence neonacismu v socialistickém státě byla považována za nemožnou. Kromě toho se východní Německo, které se nepovažovalo za právního nástupce nacistického Německa, odmítlo zabývat jakýmikoli požadavky na odškodnění ze strany židovských obětí holokaustu a jejich rodin.^[63]

17. října 1987 se zhruba třicet skinheadů vrhlo bez zásahu policie do davu 2 000 lidí na rockovém koncertě v Zionskirche.^[64] V roce 1990 obdržela spisovatelka Freya Klier výhrůžku smrtí za napsání eseje o antisemitismu a xenofobii v NDR. Místopředseda SPD Wolfgang Thierse si ve svém vystoupení v deníku Die Welt stěžoval na nárůst krajní pravice v každodenním životě obyvatel bývalé NDR, zejména na teroristickou skupinu NSU; německá novinářka Odile Benyahia-Kouider přitom vysvětlovala, že „není náhodou, že neonacistická strana NPD zažila renesanci prostřednictvím Východu“.^[65]

Historička Sonia Combe upozorňuje, že až do 90. let 20. století většina západoněmeckých historiků popisovala vylodění v Normandii v červnu 1944 jako „invazi“, zbavovala Wehrmacht odpovědnosti za genocidu Židů a vytvářela mýtus diplomatického sboru, který „nic nevěděl“. Naproti tomu Auschwitz nikdy nebyl v NDR tabu. Zločiny nacistů byly předmětem rozsáhlé filmové, divadelní a literární produkce. V roce 1991 mělo antisemitské předsudky 16 % obyvatel západního Německa a 6 % obyvatel východního Německa. V roce 1994 se 40 % západních Němců a 22 % východních Němců domnívalo, že genocidě Židů je věnována příliš velká pozornost.^[62]

Historik Ulrich Pfeil však zároveň připomíná, že antifašistická paměťová politika v NDR měla „hagiografický a indoktrinační charakter“.^[66] Stejně jako v případě připomínání protagonistů německého dělnického hnutí a obětí koncentračních táborů byla „inscenována, cenzurována a nařizována“ a během čtyřiceti let existence režimu sloužila jako nástroj legitimizace, represe a udržování moci.^[66]

Die Wende (německé znovusjednocení)

Honeckerova vláda se v 80. letech se vyznačovala jak hospodářskou, tak i politickou stagnací. Tato stagnace uvrhla NDR do hluboké krize v druhé polovině 80. let, jež vyvrcholila v říjnu 1989. Krizi v NDR se vedení SED nejen neodvážilo řešit, ale ještě navíc odmítalo perestrojku a glasnosť.

V květnu 1989, po rozsáhlém veřejném pobouření nad falšováním výsledků komunálních voleb, začalo mnoho občanů NDR žádat o výjezdní víza nebo opouštět zemi v rozporu s právními předpisy NDR. Impulsem pro tento exodus východních Němců bylo odstranění elektrifikovaného plotu na hranici Maďarska s Rakouskem 2. května 1989. Ačkoli byla maďarská hranice formálně stále uzavřená, mnoho východních Němců využilo příležitosti vstoupit do Maďarska přes Československo a poté podniknout nelegální přechod z Maďarska do Rakouska a dále do západního Německa.^[67] Do července překročilo hranici do Maďarska 25 000 východních Němců;^[68] většina z nich se nepokusila o riskantní přechod do Rakouska, ale místo toho zůstala v Maďarsku nebo požádala o azyl na velvyslanectvích západního Německa v Praze či Budapešti.

Otevření hraniční brány mezi Rakouskem a Maďarskem při akci Panevropském pikniku 19. srpna 1989 poté spustilo řetězovou reakci, která vedla ke konci NDR a rozpadu východního bloku. Šlo o největší masový útěk z východního Německa od vybudování Berlínské zdi v roce 1961. Myšlenka otevřít hranici při slavnostním aktu pocházela od Otto von Habsburga, který ji navrhl tehdejšímu maďarskému premiérovi Miklósi Némethovi; ten tuto myšlenku prosazoval.^[69] Patroni pikniku, Habsburg a maďarský státní ministr Imre Pozsgay, kteří se akce nezúčastnili, vnímali plánovanou událost jako příležitost otestovat reakci Michaila Gorbačova na otevření hranice na železné oponě. Zejména se tím testovalo, zda Moskva vydá sovětským jednotkám rozmístěným v Maďarsku rozkaz k zásahu. Panevropská unie plánovaný piknik rozsáhle propagovala prostřednictvím plakátů a letáků distribuovaných mezi rekreanty z NDR v Maďarsku. Rakouská pobočka Panevropské unie, tehdy vedená Karl von Habsburgem, rozšířila tisíce brožur, které zvaly občany NDR na piknik poblíž hranice u Šoproně (nedaleko maďarsko-rakouské hranice).^[70]^[71]^[72] Místní organizátoři v Šoproni o možných uprchlících z NDR nic nevěděli, ale představovali si místní slavnost s rakouskou a maďarskou účastí.^[73] Avšak masový exodus během pikniku, následné váhavé chování Sjednocené socialistické strany Německa a nezasáhnutí Sovětského svazu prolomily hráze. Tím byla prolomena bariéra východního bloku. Desítky tisíc východních Němců, upozorněných médii, se vydaly do Maďarska, které již nebylo připraveno držet své hranice zcela uzavřené ani nutit své pohraniční jednotky střílet na uprchlíky. Vedení NDR ve východním Berlíně se neodvážilo své vlastní hranice zcela uzavřít.^[70]^[72]^[74]^[75]

Další zásadní zlom v exodu nastal 10. září 1989, kdy maďarský ministr zahraničí Gyula Horn oznámil, že jeho země již nebude omezovat pohyb osob z Maďarska do Rakouska. Během dvou dnů překročilo hranici do Rakouska 22 000 východních Němců; v následujících týdnech tak učinily další desítky tisíc.^[67]

Mnoho dalších občanů NDR demonstrovalo proti vládnoucí straně, zejména v Lipsku. Lipské demonstrace se staly týdenní záležitostí: první demonstrace 2. října se zúčastnilo 10 000 lidí a do konce měsíce dosáhl počet účastníků vrcholu odhadovaného na 300 000.^[76] Protesty byly překonány ve východním Berlíně, kde se 4. listopadu proti režimu sešlo půl milionu demonstrantů.^[76] Dirigent Kurt Masur z Orchestru lipského Gewandhausu vedl místní jednání s vládou a pořádal shromáždění v koncertním sále.^[77] Demonstrace nakonec přiměly Ericha Honeckera k rezignaci v říjnu; nahradil jej o něco umírněnější komunista Egon Krenz.^[78]

Masová demonstrace ve východním Berlíně 4. listopadu se shodovala s tím, že Československo formálně otevřelo svou hranici se západním Německem.^[79] V situaci, kdy byl Západ dostupnější než kdykoli předtím, přešlo jen během prvních dvou dnů přes Československo 30 000 východních Němců. Ve snaze zastavit odliv obyvatelstva navrhla SED zákon, který měl zmírnit cestovní omezení. Když jej Volkskammer 5. listopadu odmítla, rezignovaly kabinet i politbyro NDR.^[79] Tím zůstala Krenzovi a SED otevřena už jen jediná možnost: zcela zrušit cestovní omezení mezi Východem a Západem.

9. listopadu 1989 byly otevřeny některé úseky Berlínské zdi, což vedlo k tomu, že tisíce východních Němců poprvé po téměř 30 letech mohly volně přecházet do Západního Berlína a západního Německa. Krenz o měsíc později rezignoval a SED zahájila jednání s představiteli vznikajícího demokratického hnutí Neues Forum o vyhlášení svobodných voleb a zahájení procesu demokratizace. V rámci tohoto procesu SED odstranila ustanovení z východoněmecké ústavy, které zaručovalo komunistům vedoucí úlohu ve státě. Tato změna byla schválena v Volkskammer dne 1. prosince 1989 poměrem hlasů 420 ku 0.^[80]

Východní Německo uspořádalo své poslední volby v březnu 1990. Vítězem se stala Allianz für Deutschland, koalice vedená východoněmeckou odnoží západoněmecké Křesťanskodemokratické unie, která prosazovala rychlé znovusjednocení. Probíhala jednání (rozhovory 2+4) za účasti obou německých států a bývalých spojenců, jež vedla k dohodě o podmínkách německého sjednocení. Dvoutřetinovou většinou v Volkskammer dne 23. srpna 1990 vyhlásila Německá demokratická republika svůj přistoupení k Spolkové republice Německo. Pět původních východoněmeckých zemí, které byly zrušeny při územní reformě v roce 1952, bylo obnoveno.^[78] Dne 3. října 1990 se těchto pět zemí oficiálně připojilo ke Spolkové republice Německo, zatímco Východní a Západní Berlín se sjednotily v třetí městský stát (stejným způsobem jako Brémy a Hamburk). Nedošlo však k obnově historických hranic zemí (viz mapa spolkových zemí v letech 1990–1993). Dne 1. července předcházela politickému sjednocení měnová unie: Východoněmecká marka byla zrušena a západoněmecká marka se stala společnou měnou.

Ačkoli prohlášení Volkskammeru o přistoupení ke Spolkové republice zahájilo proces znovusjednocení, samotný akt znovusjednocení (se svými mnoha konkrétními podmínkami, ustanoveními a výhradami, z nichž některé zahrnovaly změny západoněmeckého Základního zákona) byl ústavně uskutečněn až následnou Smlouvou o sjednocení ze dne 31. srpna 1990 – tedy prostřednictvím závazné dohody mezi bývalou Německou demokratickou republikou a Spolkovou republikou Německo, které se nyní v mezinárodním právu uznávaly jako dva samostatné suverénní státy.^[81] Tato smlouva byla následně před sjednaným datem sjednocení schválena jak Volkskammer, tak i Bundestagem ústavně požadovanou dvoutřetinovou většinou, čímž na jedné straně došlo k zániku NDR a na druhé straně k dohodnutým změnám Základního zákona Spolkové republiky Německo.

Rozsáhlé hospodářské a sociálně-politické nerovnosti mezi bývalými německými státy si vyžádaly státní dotace na plnou integraci NDR do SRN. V důsledku následné deindustrializace v bývalém východním Německu se příčiny neúspěchu této integrace nadále diskutují. Někteří západní komentátoři tvrdí, že deprimovaný východní hospodářský vývoj je přirozeným následkem prokazatelně neefektivní centrálně plánované ekonomiky. Mnozí východoněmečtí kritici však namítají, že styl „šokové terapie“ při privatizaci, uměle vysoký směnný kurz nabízený za ostmarku a rychlost, s jakou byl celý proces proveden, nenechaly východoněmeckým podnikům prostor k přizpůsobení.^{[pozn. 2]}

Politický systém

Dobová literatura v tehdejším Československu psala o NDR například jako o "demokratickém státu, který je reprezentantem německého lidu, budujícího demokratický, mírumilovný a socialistický stát".^[82]^[83]

Ve východoněmecké politické historii existovala čtyři období.^[84] Patřila k nim: léta 1949–61 – budování socialismu; 1961–1970 poté, co Berlínská zeď zamezila útěky, bylo období stability a konsolidace; 1971-85 nese název Honeckerova éra a zažilo užší vazby se západním Německem; a léta 1985–89 – období úpadku a zániku východního Německa.

Organizace

Vládnoucí politickou stranou ve východním Německu byla Sozialistische Einheitspartei Deutschlands (SED, Sjednocená socialistická strana Německa). Vznikla v roce 1946 Sověty řízenou fúzí Komunistické strany Německa (KPD) a Sociálně demokratické strany Německa (SPD) v sovětské okupační zóně. SED se však rychle transformovala na plnohodnotnou komunistickou stranu, protože více nezávisle smýšlející sociální demokraté byli vytlačeni.^[85]

Postupimská dohoda zavázala Sověty k podpoře demokratické formy vlády v Německu, i když chápání demokracie Sověty bylo od Západu radikálně a zcela odlišné. Stejně jako v jiných zemích sovětského bloku byly povoleny nekomunistické politické strany. Nicméně každá politická strana v NDR byla nucena připojit se k Národní frontě demokratického Německa, široké koalici stran a masových politických organizací, včetně:

Christlich-Demokratische Union Deutschlands (Křesťanskodemokratická unie, CDU), po znovusjednocení sloučena se západoněmeckou CDU.
Demokratische Bauernpartei Deutschlands (Demokratická agrární strana Německa, DBD), po znovusjednocení sloučena se západoněmeckou CDU.
Liberal-Demokratische Partei Deutschlands (Liberálně-demokratická strana Německa, LDPD), po znovusjednocení sloučena se západoněmeckou FDP.
Nationaldemokratische Partei Deutschlands (Národně-demokratická strana Německa, NDPD), po znovusjednocení sloučena se západoněmeckou FDP.^[85]

Členské strany byly v podstatě zcela podřízeny SED a musely přijmout její „vedoucí roli“ jako podmínku existence. Strany však měly zastoupení ve Volkskammeru a dostaly některé posty ve vládě.

Ve Volkskammeru byli také zástupci masových organizací, jako byla Svobodná německá mládež (Freie Deutsche Jugend nebo FDJ) nebo Svobodná německá odborová federace. Existovala také demokratická ženská federace Německa, se sídly ve Volkskammeru.

Mezi významné mimoparlamentní masové organizace ve východoněmecké společnosti patřil Německý tělovýchovný a sportovní svaz (Deutscher Turn- und Sportbund; DTSB) a Lidová solidarita (Volkssolidarität), organizace zaměřená na seniory. Další významnou organizací byla Společnost pro německo-sovětské přátelství.

Po pádu socialismu se SED transformovala v Stranu demokratického socialismu (PDS), která pokračovala v činnosti ještě deset let po znovusjednocení, než se sloučila se západoněmeckou stranou WASG a vytvořila Stranu Levice (Die Linke). Strana Levice zůstává politickou silou v mnoha částech Německa.^[86]

Státní symboly

Vlajka Německé demokratické republiky se skládala ze tří vodorovných pruhů v tradičních německo-demokratických barvách černá–červená–zlatá; uprostřed se nacházel státní znak NDR, tvořený věncem z obilných klasů obklopujícím kladivo a kružítko, které symbolizovaly svazek dělníků, rolníků a inteligence. První návrhy znaku od Fritze Behrendta obsahovaly pouze kladivo a obilný věnec; konečná podoba vycházela především z práce Heinze Behlinga.

Státní znak a vlajka byly stanoveny zákonem dne 26. září 1955. Zpočátku vlajka znak neobsahovala; ten byl doplněn později (1. října 1959).^[87] Až do konce 60. let bylo veřejné vyvěšování této vlajky v Německé spolkové republice a v Západním Berlíně považováno za porušení ústavy a veřejného pořádku a bylo bráněno policejními opatřeními. Teprve v roce 1969 spolková vláda nařídila „aby policie již nikde nezasahovala proti používání vlajky a státního znaku NDR“.^[88]

Na žádost DSU rozhodla první svobodně zvolená Lidová sněmovna NDR dne 31. května 1990, že státní znak NDR má být do jednoho týdne odstraněn z veřejných budov i jejich interiérů. Přesto byl až do oficiálního zániku republiky nadále používán jinými způsoby, například na dokumentech.^[89]

Státní hymna NDR „Auferstanden aus Ruinen“ („Vzkříšeni z trosek“) měla text napsaný Johannesem R. Becherem a hudbu složenou Hannsem Eislerem. Od počátku 70. let až do konce roku 1989 se však text hymny již nezpíval kvůli pasáži „Deutschland einig Vaterland“ („Německo, jednotná vlast“).^[90]^[91]^[92]

Prozatímní státní znak NDR
(12. ledna 1950 – 28. května 1953)
Prozatímní státní znak NDR
(28. května 1953 – 26. září 1955)
Státní znak NDR
(26. září 1955 – 2. října 1990)
Vlajka NDR
(7. října 1949 – 1. října 1959)
Civilní vlajka
(1959–1973)
Vlajka NDR
(1. října 1959 – 3. října 1990)

Politické a společenské symboly

Po členství v Pionýrské organizaci Ernsta Thälmanna, určené pro školní děti ve věku 6 až 14 let, východoněmecká mládež obvykle vstupovala do Svobodné německé mládeže (Freie Deutsche Jugend; FDJ).^[93]^[94]

Programy mladých pionýrů

Pionýrská organizace Ernsta Thälmanna

Pionýrská organizace Ernsta Thälmanna byla mládežnickou organizací školních dětí ve věku 6 až 14 let ve východním Německu.^[95] V 60. a 70. letech bylo do skupin „Mladých pionýrů“ nebo „Thälmannových pionýrů“ organizováno téměř veškeré školní obyvatelstvo; do roku 1975 měly tyto organizace společně „téměř dva miliony dětí“.^[96] Skupina byla podřízenou složkou Freie Deutsche Jugend (FDJ), mládežnického hnutí NDR.^[97]

Pionýrská skupina byla volně inspirována skautingem, avšak byla organizována tak, aby školním dětem předávala socialistickou ideologii a připravovala je na vstup do FDJ.^[96] Program byl navržen podle sovětského pionýrského modelu Všesvazové pionýrské organizace Vladimira Iljiče Lenina.^[96] Obě pionýrské skupiny často pořádaly masové průvody, při nichž byly oslavovány a vyzdvihovány socialistické úspěchy jejich států.

Členství bylo formálně dobrovolné, avšak často bylo očekáváno ze strany státu nebo rodičů. V praxi probíhalo přijímání všech žáků dané třídy prostřednictvím školy. Jak ukazuje míra členství dosahující až 98 % žáků (v pozdějších letech NDR), musely být šestileté či desetileté děti (nebo jejich rodiče) samy aktivní, aby se členy nestaly. Výjimečně nebyli žáci přijati kvůli slabému prospěchu nebo špatnému chování „jako trestu“, případně byli z dalšího členství vyloučeni.

Pionýrská uniforma se skládala z bílých košil a halenek doplněných modrými kalhotami nebo sukněmi. Charakteristickým prvkem byl trojúhelníkový pionýrský šátek.^[96] Na rozdíl od Sovětského svazu a jiných zemí východního bloku byl v NDR běžný modrý šátek. Při příležitosti 25. výročí organizace v roce 1973 byl pro Thälmannovy pionýry zaveden červený šátek.

Svobodná německá mládež

Po členství v Thälmannových pionýrech východoněmecká mládež obvykle vstupovala do Freie Deutsche Jugend (Svobodné německé mládeže; FDJ),^[99] mládežnické organizace pro chlapce i dívky ve věku 14 až 25 let, která zahrnovala přibližně 75 % mladé populace NDR.^[100] V letech 1981–1982 to znamenalo 2,3 milionu členů.^[101] Hlavním cílem FDJ bylo získat srdce a mysl mladých východních Němců pro socialismus a ideály SED.^[98]^[102]

FDJ byla založena v roce 1946 s důrazem na „radostný život mládeže“, který zahrnoval organizované aktivity, jako byly sport, tance, koncerty a turistické výlety. V následujících desetiletích se však FDJ stále více vyvíjela v nástroj komunistické moci a získávala výraznější protináboženskou orientaci.^[98] Po znovusjednocení Německa v říjnu 1990 FDJ rychle ztratila téměř veškerou zbývající členskou základnu.

Na žádost byli mladí lidé do FDJ přijímáni od 14 let. Podle stanov bylo členství dobrovolné, avšak existoval silný tlak na vstup ze strany politicky loajálních učitelů i společenských očekávání. Nečlenové se museli obávat výrazných znevýhodnění při přijímání na školy, při volbě studia, v kariéře i při výkonu vojenské služby. Do konce roku 1949 vstoupila téměř třetina mladých lidí (přibližně jeden milion); v Berlíně však byla účast omezena na necelých 5 %, neboť zde byly díky čtyřmocenskému statusu povoleny i jiné mládežnické organizace. V roce 1985 bylo členy FDJ přibližně 80 % všech mladých lidí v NDR ve věku 14 až 25 let. Většina mladých lidí své členství ve FDJ mlčky ukončovala po dokončení učňovského výcviku nebo studia při vstupu do pracovního procesu. Míra organizovanosti byla výrazně vyšší ve městech než na venkově.

Od roku 1948 tvořily oficiální organizační oděv FDJ modré košile s dlouhými rukávy pro chlapce a modré halenky pro dívky. Na levém rukávu byl našit znak FDJ se symbolem vycházejícího slunce.

Členové v uniformách FDJ
Pionýrský sbor „August Bebel“ ze Zwickau z pionýrského domu „Wilhelm Pieck“ ve Zwickau (Schwanenschloß)
Východní Berlín: XII. parlament FDJ při zahájení ve Velkém sále Paláce republiky v roce 1985.

Administrativní dělení

Od 7. října 1949 do 22. července 1952 formálně federace složená ze 6 zemí (Länder): Berlín, Braniborsko, Durynsko, Meklenbursko, Sasko a Sasko-Anhaltsko. Jejich poválečné územní vymezení odpovídalo přibližně předválečnému německému vymezení středoněmeckých Länder (států) a severoněmeckých Provinzen (pruské provincie). Západní okrajové části dvou provincií, Pomořanska a Dolního Slezska, jejichž zbytek byl dán Polsku, byly v rámci NDR připojeny k Meklenbursku a Sasku. Poválečná německo-polská hranice na linii Odra–Nisa byla vládami NDR a Polské lidové republiky formálně uznána roku 1950, zatímco Spolková republika Německo ji ratifikovala až roku 1970 (do té doby označovala polský zábor jako „území pod polskou správou“).

Postupně docházelo k čím dál silnější centralizaci^[103] a zákonem Gesetz über die weitere Demokratisierung des Aufbaus und der Arbeitsweise der staatlichen Organe in den Ländern der Deutschen Demokratischen Republik („Zákon o další demokratizaci struktury a fungování státních orgánů v zemích Německé demokratické republiky“) ^[104] z 23. července 1952 (který vstoupil okamžitě v platnost) pak jsou na území NDR definitivně odstraněny poslední zbytky federalismu a NDR se stává centralistickým státem. 25. července 1952 se ve všech dosavadních zemích NDR konaly poslední schůze zemských sněmů. Ty měly nyní za úkol odhlasovat zákony stanovující nové rozdělení na kraje a okresy, které již nerespektovaly stávající hranice zemí, až na výjimky historické (ještě z dob Vídeňského kongresu; a v případě tehdejších meklenbursko-braniborských hranic staré řadu staletí).

Tím země na území NDR zanikly a stát byl nově rozčleněn na 14 krajů (Bezirke), které se dále členily na okresy (Landkreise), příp. městské okresy (Stadtkreise).

Východní Berlín se v roce 1961 stal de facto 15. krajem, ale zvláštní právní status si zachoval až do roku 1968, kdy obyvatelé schválili návrh nové ústavy. Přestože Berlín jako celek byl formálně pod správou spojenecké kontrolní rady a západní spojenecké vlády měly diplomatické námitky, NDR fakticky spravovala Východní Berlín jako součást svého území a své hlavní město. To bylo oficiálně uznáváno zeměmi Východního bloku, zatímco západní státy označovaly Východní Berlín pouze jako „sídlo vlády“ NDR.

Správní členění NDR
Kraj (Bezirk)	Rozloha (km²)	Počet obyvatel (1989)	Hustota zalidnění (obyv. na km²)	Počet okresů	Hlavní město	Další statutární* města
Cottbus	8 262	884 700	107	15	Chotěbuz
Dresden	6 738	1 757 400	261	17	Drážďany	Zhořelec
Erfurt	7 349	1 240 400	169	15	Erfurt	Výmar
Frankfurt (Oder)	7 186	713 800	99	12	Frankfurt nad Odrou	Eisenhüttenstadt, Schwedt
Gera	4 004	742 000	185	13	Gera
Halle	8 771	1 776 500	203	23	Halle	Desava, Halle-Neustadt
Karl-Marx-Stadt	6 009	1 859 500	309	24	Saská Kamenice (Karl-Marx-Stadt)	Cvikov, Plavno
Leipzig	4 966	1 360 900	274	13	Lipsko
Magdeburg	11 526	1 249 500	108	18	Magdeburk
Neubrandenburg	10 948	620 500	57	15	Neubrandenburg
Potsdam	12 568	1 123 800	89	17	Postupim	Branibor nad Havolou
Rostock	7 075	916 500	130	14	Rostock	Greifswald, Stralsund, Wismar
Schwerin	8 672	595 200	69	11	Zvěřín
Suhl	3 856	549 400	142	9	Suhl
**Berlin	403	1 279 200	3 174	11	Východní Berlín

*) města s postavením okresu (Stadtkreise)

**) zvláštní celek s postavením kraje, členěný na „městské kraje“ (Stadtbezirke)

Po sjednocení Německa roku 1990 došlo na území dosavadní NDR k přizpůsobení zemskému zřízení SRN a obnově 6 východoněmeckých zemí, i když ne přesně v jejich předchozích hranicích. Nebyly vytvořeny ani skladebně z dosavadních krajů, nicméně pro přibližnou představu lze říci, že Braniborsko vzniklo zhruba z krajů Frankfurt (Oder), Chotěbuz a Postupim, Durynsko z krajů Erfurt, Gera a Suhl, Meklenbursko-Přední Pomořansko z krajů Neubrandenburg, Rostock a Schwerin, Sasko z krajů Drážďany, Karl-Marx-Stadt (Chemnitz) a Lipsko, a Sasko-Anhaltsko z krajů Halle a Magdeburk. Berlín jako spolková země pak vznikl sloučením Západního a Východního Berlína.

Největší města NDR (1988)
Město	Počet obyvatel	Zdroj
Východní Berlín	1 200 000
Lipsko	556 000	^[105]
Drážďany	520 000	^[106]
Karl-Marx-Stadt (Saská Kamenice)	314 437	^[107]
Magdeburg	290 579	^[107]
Rostock	253 990	^[107]
Halle (Saale)	236 044	^[107]
Erfurt	220 016	^[107]
Postupim	142 862	^[107]
Gera	134 834	^[107]
Zvěřín	130 685	^[107]
Chotěbuz	128 639	^[107]
Cvikov	121 749	^[107]
Jena	108 010	^[107]
Dessau	103 867	^[107]

Ozbrojené složky

Východoněmecká vláda měla kontrolu nad velkým počtem vojenských a polovojenských organizací prostřednictvím různých ministerstev. Hlavním z nich bylo ministerstvo národní obrany. Kvůli blízkosti východního Německa na Západ během studené války (1945–1992) byly jeho vojenské síly jedny z nejvyspělejších z Varšavské smlouvy. Definování toho, co byly vojenské síly a co ne, je sporné.

Nationale Volksarmee

Největší vojenskou organizací ve východním Německu byla Nationale Volksarmee (NVA). Vznikla v roce 1956, když se východní Německo připojilo k Varšavské smlouvě z Kasernierte Volkspolizei a vojenských jednotek pravidelné policie (Volkspolizei). Od svého vzniku ji řídilo Ministerstvo národní obrany. Byla to dobrovolnická síla, dokud nebyla v roce 1962 zavedena osmnáctiměsíční branná povinnost. Důstojníci NATO ji považovali za nejlepší armádu Varšavské smlouvy.^[108] NVA se skládala z následujících složek:

Armáda (Landstreitkräfte)
Námořnictvo (Volksmarine)
Letectvo (Luftstreitkräfte/Luftverteidigung)

Pohraniční jednotky

Pohraniční jednotky východního sektoru byly původně organizovány jako policejní síla Deutsche Grenzpolizei, podobně Bundesgrenzschutz v západním Německu a spadaly pod ministerstvo vnitra. Po remilitarizaci východního Německa v roce 1956 byla Deutsche Grenzpolizei v roce 1961 reorganizována na vojenskou sílu, která byla vytvořena podle vzoru sovětských pohraničních jednotek, a převedena pod ministerstvo národní obrany jako součást Národní lidové armády. V roce 1973 byly od NVA odděleny, ale zůstaly pod stejným ministerstvem. Na vrcholu zde sloužilo přibližně 47 000 mužů.

Pohotovostní jednotky Volkspolizei

Poté, co byla v roce 1956 Národní lidová armáda (NVA) oddělena od Volkspolizei, udržovalo ministerstvo vnitra vlastní kasárenskou zálohu pro zajišťování veřejného pořádku, známou jako Volkspolizei-Bereitschaften (VPB). Tyto jednotky byly vybaveny jako motorizovaná pěchota, podobně jako Kasernierte Volkspolizei, a celkově čítaly přibližně 12 000 až 15 000 mužů.

Volkspolizei

Po oddělení NVA od Volkspolizei v roce 1956 si ministerstvo vnitra ponechalo svou vlastní rezervu veřejného pořádku, známou jako Volkspolizei-Bereitschaften (VPB). Tyto jednotky byly, stejně jako Kasernierte Volkspolizei, vybaveny jako motorizovaná pěchota a jejich počet byl mezi 12 000 a 15 000 muži.

Stasi

Ministerstvo státní bezpečnosti (Stasi) zahrnovalo Gardový pluk Felixe Dzeržinského, který se zabýval především ochranou objektů a zajišťováním bezpečnosti akcí v civilu. Jednalo se o jedinou veřejně viditelnou složku Stasi. Stasi měla přibližně 90 000 příslušníků, zatímco gardový pluk čítal zhruba 11 000–12 000 mužů.^[109]^[110]

Bojové skupiny dělnické třídy

Kampfgruppen der Arbeiterklasse (Bojové skupiny dělnické třídy; KdA) čítaly po většinu své existence přibližně 400 000 mužů a byly organizovány na základě závodů. KdA byly politicko-vojenským nástrojem SED; v podstatě šlo o „stranickou armádu“. Veškeré směrnice a rozhodnutí KdA přijímalo Politbüro ÚV (ZK). Výcvik zajišťovala Volkspolizei a ministerstvo vnitra. Členství bylo dobrovolné, avšak členové SED byli povinni se připojit jako součást svých členských povinností.

Odpírání vojenské služby z důvodu svědomí

Každý muž byl povinen absolvovat osmnáct měsíců povinné vojenské služby. Pro zdravotně nezpůsobilé a odpírače vojenské služby z důvodu svědomí existovaly Baueinheiten (stavební jednotky) nebo Volkshygienedienst (Lidová hygienická služba), obě zřízené v roce 1964, tedy dva roky po zavedení branné povinnosti, v reakci na politický tlak národní luterské protestantské církve na vládu NDR. V 70. letech východoněmečtí představitelé uznali, že bývalí stavební vojáci a příslušníci hygienické služby byli po návratu do civilního života znevýhodněni.

Totalitarismus a represe

Mezi akademiky panuje obecná shoda, že NDR splňovala většinu kritérií pro to, aby byla považována za totalitní stát.^[111] Zároveň však probíhá trvající debata o tom, zda mohou pozitivnější aspekty režimu dostatečně zmírnit jeho tvrdší stránky natolik, aby se označení „totalitní“ nejevilo jako přehnané. Podle historičky Mary Fulbrook:

„

I ti, kdo jsou vůči tomuto pojmu nejkritičtější, připouštějí, že režim disponoval většinou, ne-li všemi objektivními znaky s tímto označením spojovanými, tedy vládou jedné strany nebo elity, která ovládala státní aparát; centrálně řízenou a kontrolovanou ekonomikou; masovou komunikací a všemi formami sociální a kulturní organizace; hlásáním oficiální, všeobjímající, utopické (nebo podle úhlu pohledu dystopické) ideologie; a využíváním fyzického i psychického teroru a represí k dosažení svých cílů, mobilizaci mas a umlčení opozice – což vše bylo umožněno vybudováním rozsáhlé státní bezpečnostní služby.^[112]

“

Stasi byla zásadním nástrojem snah socialistického vedení dosáhnout jejich historických cílů. V NDR bylo veřejným tajemstvím, že Stasi četla lidem poštu a odposlouchávala telefonní hovory.^[113] Zároveň využívala rozsáhlou síť informátorů (označovaných jako „neoficiální spolupracovníci“), kteří přímo sledovali osoby ve svém okolí a podávali hlášení svým styčným důstojníkům Stasi. Tito spolupracovníci byli verbováni ve všech oblastech společnosti a měli přístup téměř ke každé organizaci v zemi. V roce 1990, na konci existence NDR, působilo přibližně 109 000 stále aktivních informátorů všech kategorií.^[114] Represivní opatření prováděná Stasi lze zhruba rozdělit do dvou hlavních chronologických období: před rokem 1971 a po roce 1971, kdy se k moci dostal Honecker. Podle historika Nessima Ghouase „došlo v roce 1971 za Honeckera ke změně způsobu fungování Stasi. Brutálnější formy represí typické pro stalinistické období (mučení, popravy a fyzická represe navazující na raná léta NDR) byly nahrazeny selektivnějším využíváním moci.“^[115]

Přímější formy represe, jako byly zatýkání a mučení, mohly pro NDR znamenat výrazné mezinárodní odsouzení. Stasi však zároveň potřebovala paralyzovat a narušovat to, co považovala za „nepřátelsko-negativní“^[116] síly (vnitřní domácí nepřátele), aby mohl být socialistický cíl řádně naplněn. Osoba se mohla stát terčem Stasi za vyjadřování politicky, kulturně nebo nábožensky „nesprávných“ názorů; za provádění nepřátelských činů; nebo za členství ve skupině, která byla považována za natolik kontraproduktivní pro socialistický stát, že si vyžadovala zásah. Z tohoto důvodu byli často terčem spisovatelé, umělci, mládežnické subkultury a členové církví.^[117] Pokud Stasi po předběžném šetření dospěla k závěru, že je proti určité osobě třeba zakročit, otevřela vůči ní „operační případ“ (operativer Vorgang).^[117] Pro každý takový případ existovaly dva žádoucí výsledky: buď byla osoba zatčena, souzena a uvězněna z navenek ospravedlnitelného důvodu, nebo – pokud toho nebylo možné dosáhnout – byla zneschopněna prostřednictvím metod Zersetzung („rozklad“).^[118] V éře Honeckera se Zersetzung stala hlavní metodou represí Stasi, a to do značné míry kvůli snaze vyhnout se politickým důsledkům neoprávněných zatčení.^{[pozn. 3]}

Metody Zersetzung se lišily a byly přizpůsobovány konkrétnímu cíli. Je známo, že zahrnovaly zasílání urážlivé pošty do bydliště dotyčné osoby, šíření zlomyslných pomluv, zákaz cestování, sabotáž kariéry či vloupání do bytu spojené s přesouváním předmětů. Tyto praktiky často vedly k nezaměstnanosti, sociální izolaci a zhoršení duševního zdraví. Mnoho lidí prodělalo různé formy psychických či nervových zhroucení. Podobně jako fyzické uvěznění měly metody Zersetzung paralyzující účinek na schopnost jednotlivce fungovat, avšak s výhodou, že zdroj útoku byl neznámý nebo alespoň neprokazatelný. Mezinárodní rada pro rehabilitaci obětí mučení odhaduje, že v důsledku činnosti Stasi existuje mezi 300 000 a 500 000 obětí přímého fyzického mučení, Zersetzung a závažného porušování lidských práv.^[119] Oběti historických praktik Zersetzung mohou dnes čerpat zvláštní důchod od německého státu.^[120]

Stasi rovněž prováděla atentáty na představitele NDR, kteří byli považováni za hrozbu režimu; mimo jiné byla zabita generální ředitel Německých říšských drah Willi Kreikemeyer a ministr financí Siegfried Böhm^[121] a byl podniknut pokus o zabití sesazeného pracovníka Ústředního výboru Manfred Uschnera pomocí bomby v automobilu.^[122]

Zahraniční politika

Východoněmecký stát propagoval „antiimperialistickou“ linii, která se projevila ve všech jeho médiích a na všech školách.^[123] Tato linie následovala Leninovu teorii imperialismu jako nejvyšší a poslední fázi kapitalismu a Dimitrovovu teorii fašismu jako diktatury nejreakčnějších prvků finančního kapitalismu. Lidové reakce na tato opatření byly smíšené a západní média pronikla do země prostřednictvím přeshraničního televizního a rozhlasového vysílání ze západního Německa a z amerického rádia Svobodná Evropa. Disidenti, zejména profesionálové, mnohdy uprchli do západního Německa, což bylo před výstavbou berlínské zdi v roce 1961 poměrně snadné.^[124]^[125]

Podpora socialistických zemí třetího světa

Po získání širšího mezinárodního diplomatického uznání v letech 1972–73 zahájila NDR aktivní spolupráci se socialistickými vládami třetího světa a národními hnutím za osvobození. Zatímco SSSR měl kontrolu nad celkovou strategií a kubánské ozbrojené síly byly zapojeny do skutečného boje (většinou v Angolské lidové republice a socialistické Etiopii), NDR poskytovala odborníky na údržbu vojenského zařízení a školení personálu a dohlížela na vytváření tajných služeb založené na vlastním modelu Stasi.

Už v 60. letech byly navázány kontakty s angolskou MPLA, FRELIMO z Mosambiku a PAIGC v Guineji-Bissau a na Kapverdách. V sedmdesátých letech byla navázána oficiální spolupráce s dalšími samozvanými socialistickými vládami a lidovými republikami: Lidovou republikou Kongo, Jemenskou lidovou demokratickou republikou, Somálskou demokratickou republikou, Libyí a Beninskou lidovou republikou.

První vojenská dohoda byla podepsána v roce 1973 s Konžskou lidovou republikou. V roce 1979 byly podepsány smlouvy o přátelství s Angolou, Mosambikem a Etiopií.

Odhadovalo se, že do Afriky bylo z NDR vysláno celkem 2000–4000 vojenských a bezpečnostních odborníků. Kromě toho zástupci afrických a arabských zemí a osvobozeneckých hnutí absolvovali v NDR vojenská školení.^[126]

Konflikt na Blízkém východě

Východní Německo prosazovalo antisionistickou politiku; historik Jeffrey Herf tvrdí, že východní Německo vedlo nevyhlášenou válku s Izraelem. ^[127] Podle Herfa „byl Blízký východ jedním z klíčových bojišť globální studené války mezi Sovětským svazem a Západem; byl to také region, ve kterém Východní Německo hrálo hlavní roli v antagonismu sovětského bloku vůči Izraeli.“^[128] Zatímco východní Německo se považovalo za „antifašistický stát“, Izrael považovalo za „fašistický stát“^[129] a silně podporovalo Organizaci pro osvobození Palestiny v ozbrojeném boji proti Izraeli. V roce 1974 vláda NDR uznala OOP jako „výhradního legitimního zástupce palestinského lidu“.^[130] OOP deklarovala Palestinský stát 15. listopadu 1988 během první intifády a NDR stát uznalo před znovusjednocením.^[131] Poté, co se východní Německo stalo členem OSN, „využilo OSN k tomu, aby vedlo politickou válku proti Izraeli [a bylo nadšeným, významným a energickým členem“ antiizraelské většiny Valného shromáždění.^[127]

Baasistický Irák byl vzhledem ke svému bohatství dosud nevyužitých přírodních zdrojů vyhledáván jako spojenec východního Německa; Irák se stal první arabskou zemí, která dne 10. května 1969 uznala NDR, čímž otevřel cestu k pozdějšímu uznání ze strany dalších států Ligy arabských států. Východní Německo se pokusilo sehrát rozhodující roli při zprostředkování konfliktu mezi Iráckou komunistickou stranou a Stranou Baas a podpořilo vytvoření Národní pokrokové fronty. Východoněmecká vláda se rovněž snažila rozvíjet úzké vztahy s baasistickým režimem Háfize al-Asada v prvních letech jeho vlády a – stejně jako v případě Iráku – využívala svůj vliv ke zmírňování napětí mezi Syrskou komunistickou stranou a baasistickým režimem.^[132]

Západní Evropa

Během studené války, zejména v jejích raných letech, se východoněmecká vláda snažila vybudovat užší diplomatické vztahy a obchodní vazby mezi Islandem a NDR. Již v 50. letech se východní Německo stalo pátým největším obchodním partnerem Islandu. Vliv východního Německa na Island výrazně poklesl v 70. a 80. letech v důsledku rozkolu mezi Sjednocenou socialistickou stranou Německa a Islandskou socialistickou stranou v souvislosti s Pražským jarem, stejně jako kvůli reformám tržního hospodářství zavedeným na Islandu v 60. letech.^[133]

Sovětská vojenská okupace

Skupina sovětských ozbrojených sil v Německu (GSSD), která vznikla ze sovětských okupačních sil, měla v NDR průměrně 500 000 důstojníků, vojáků a rodinných příslušníků, což si vyžádalo asi 10 procent území NDR.^[134] Jednotky GSSD byly nadřazeny jednotkám NVA a jiným vojenským organizacím. Jejich ústředním úkolem bylo zabezpečit NDR proti Západu. GSSD měla útočnou vyzbroj, včetně jaderných zbraní. Podle studie bylo v případě války plánováno rozsáhlé a preventivní použití taktických jaderných zbraní v Německu od šedesátých let.^[135] Dokonce i poté, co se Michail Gorbačov odklonil od agresivních válečných plánů východního bloku v roce 1986, bylo v NDR provedeno masivní použití jaderných zbraní velkého kalibru během cvičení NVA „Stabstraining 1989“.^[135]

Ekonomika

Východoněmecká ekonomika začínala kvůli devastaci způsobené druhou světovou válkou špatně; ztráta mnoha mladých vojáků, narušení obchodu a dopravy, spojenecké bombardovací kampaně, které zdecimovaly města, a reparace vůči SSSR. Rudá armáda demontovala a dopravila do SSSR infrastrukturu a průmyslové závody sovětské okupační zóny. Počátkem padesátých let byly reparace vypláceny za zemědělské a průmyslové výrobky; Dolní Slezsko se svými uhelnými doly a Štětín, důležitý přírodní přístav, byly předány Polsku rozhodnutím Stalina a v souladu s Postupimskou dohodou.

Socialisticky centrálně plánovaná ekonomika Německé demokratické republiky byla podobná ekonomice SSSR. V roce 1950 se NDR připojila k obchodnímu bloku RVHP. V roce 1985 vydělaly kolektivní (státní) podniky 96,7 % čistého národního příjmu. Za účelem zajištění stabilních cen zboží a služeb zaplatil stát 80 % základních dodavatelských nákladů. Odhadovaný příjem z roku 1984 na hlavu činil 9 800 $ (22 600 USD v dolarech z roku 2015). V roce 1976 činil průměrný roční růst HDP přibližně pět procent. Toto učinilo východoněmeckou ekonomiku nejbohatší z celého východního bloku až do znovusjednocení v roce 1990.^[136]

Významné východoněmecké exportní položky byly fotoaparáty značky Praktica; automobily značek Trabant, Wartburg a IFA; lovecké pušky, sextanty, psací stroje a náramkové hodinky.

Až do 60. let minulého století trpěli východní Němci nedostatkem základních potravin, jako je cukr a káva. Východní Němci s přáteli nebo příbuznými na Západě (nebo s jakýmkoli přístupem k tvrdé měně) a nezbytným účet v cizí měně ve Staatsbank (státní banka NDR) si mohli prostřednictvím Intershopu dovolit západní produkty a produkty východoněmecké kvality na export. Spotřební zboží bylo k dispozici také poštou od dánské společnosti Jauerfood nebo Genex.

Vláda používala peníze a ceny jako politický nástroj a poskytovala vysoce subvencované ceny pro širokou škálu základního zboží a služeb, což bylo známo jako „druhý platový balíček“.^[137] Na úrovni výroby umělé ceny tvořily polosměnný systém a hromadění zdrojů. Spotřebitele to vedlo k nahrazení peněz NDR časem, směnou a tvrdými měnami. Socialistická ekonomika byla stále více závislá na finančních infuzích z půjček v tvrdé měně od západního Německa. Východní Němci mezitím pohlíželi na svou měkkou měnu jako bezcennou vzhledem k německé marce (DM).^[138] Ekonomické otázky přetrvávaly na východě Německa i po znovusjednocení. James Hawes ve své knize „Nejkratší historie Německa“ cituje z federálního úřadu politického vzdělávání (23. června 2009):

"Jen v roce 1991 muselo být do východního Německa převedeno 153 miliard marek, aby se zajistily příjmy, podpořily podniky a zlepšila infrastruktura...do roku 1999 činila celková částka 1,634 biliónů marek netto...Částky byly tak velké, že se veřejný dluh v Německu více než zdvojnásobil."^[139]

Spotřeba a zaměstnání

**Růst HDP na obyvatele ve východním a západním Německu**^[140]
Období	Východní Německo	Západní Německo
1945–1960	6,2	10,9
1950–1960	6,7	8,0
1960–1970	2,7	4,4
1970–1980	2,6	2,8
1980–1989	0,3	1,9
Celkem 1950–1989	3,1	4,3

Loajalita k SED byla hlavním kritériem pro získání dobrého zaměstnání – profesionalita byla při náboru a rozvoji personálu druhořadá vůči politickým kritériím.^[141]

Počínaje rokem 1963, na základě řady tajných mezinárodních dohod, východní Německo najímalo pracovníky z Polska, Maďarska, Kuby, Albánie, Mosambiku, Angoly a Severního Vietnamu. Do roku 1989 jich bylo více než 100 000. Mnozí z nich, například budoucí politik Zeca Schall (který emigroval z Angoly v roce 1988 jako smluvní pracovník), zůstali v Německu i po Die Wende.^[142]

Doprava

Telekomunikace

Do poloviny 80. let disponovala NDR dobře rozvinutým komunikačním systémem. V provozu bylo přibližně 3,6 milionu telefonních přípojek (21,8 na každých 100 obyvatel) a 16 476 stanic telexu. Obě tyto sítě provozovala Deutsche Post der DDR (Východoněmecká pošta). NDR byl přidělen mezinárodní telefonní kód +37; v roce 1991, několik měsíců po znovusjednocení, byly východoněmecké telefonní ústředny začleněny do kódu +49.

Neobvyklým rysem telefonní sítě bylo, že ve většině případů nebylo možné přímé dálkové vytáčení pro meziměstské hovory. Ačkoli byly předvolby přiděleny všem větším městům a obcím, používaly se pouze pro přepojování mezinárodních hovorů. Místo toho měla každá lokalita vlastní seznam vytáčecích kódů, s kratšími kódy pro místní hovory a delšími kódy pro meziměstské hovory. Po znovusjednocení byla stávající síť z velké části nahrazena a předvolby i vytáčení byly standardizovány.

V roce 1976 zahájila NDR provoz pozemní rádiové stanice ve Fürstenwalde určené k přenosu a příjmu komunikace se sovětskými satelity a k účasti v mezinárodní telekomunikační organizaci zřízené sovětskou vládou, Intersputnik.

Výpočetní technika

Výroba počítačů v NDR se v 80. letech výrazně zrychlila. Zatímco v letech 1980–1985 bylo vyrobeno 12 700 osobních počítačů, v roce 1989 jich vzniklo 57 400. Přibližně 45 % z nich však bylo exportováno, převážně do širšího Sovětského svazu. To znamenalo, že do vnitřní ekonomiky NDR se v daném roce dostalo pouze kolem 30 000 kusů. Tento počet byl ve srovnání s mnoha západními zeměmi zanedbatelný, a proto, ačkoli byla NDR relativním průkopníkem v raném zavádění výpočetní techniky, potýkala se s neschopností vyrábět dostatečné množství osobních počítačů k pokrytí poptávky.^[143]

Dovoz západních počítačů do NDR se pokoušela realizovat společnost IBM přinejmenším od počátku 60. let, oficiálně však byly přijímány až od roku 1968. V některých případech Stasi zjistila, že tyto exportované systémy obsahovaly špionážní zařízení. Aby drželi krok se Západem, kopírovali výrobci v NDR prvky hardwaru i softwaru. Největším výrobcem elektroniky byl VEB Robotron a konstrukce jeho osobních počítačů byly ve značné míře odvozeny od systémů IBM. Programátoři z NDR měli rovněž zásadní význam pro schopnost Sovětského svazu úspěšně kopírovat architekturu IBM a využít ji ve vlastním Jednotném systému elektronických počítačů (ES EVM).^[144]

Obyvatelstvo

Historie počtu obyvatel
Rok	Obyv.	± %
1950	18 388 000	—
1960	17 188 000	−6,5 %
1970	17 068 000	−0,7 %
1980	16 740 000	−1,9 %
1990	16 028 000	−4,3 %

Během existence NDR počet obyvatel poklesl z 19 milionů v roce 1948 na 16 milionů v roce 1990; to bylo způsobeno především masovou emigrací obyvatel do Západního Německa – celkem jedna čtvrtina obyvatel uprchla přes západní Berlín předtím, než byla v roce 1961 postavena Berlínská zeď. Posléze NDR trpěla nízkou porodností. To ostře kontrastovalo např. s Polskem, jehož populace se zvýšila z 24 milionů (jen o čtvrtinu více než NDR) v roce 1948 na 38 milionů v roce 1990 (více než dvojnásobek populace NDR).

Rok	Populace^[145]	Živě narození	Úmrtí	Přirozená změna	Hrubá míra porodnosti (na 1000 obyv.)	Hrubá míra úmrtnosti (na 1000 obyv.)	Přirozená změna (na 1000 obyv.)	Plodnost
1946		188 679	413 240	-224 561	10,2	22,4	-12,2	1,30
1947		247 275	358 035	-110 760	13,1	19,0	-5,9	1,75
1948		243 311	289 747	-46 436	12,7	15,2	-2,5	1,76
1949		274 022	253 658	20 364	14,5	13,4	1,1	2,03
1950	18 388 000	303 866	219 582	84 284	16,5	11,9	4,6	2,35
1951	18 350 000	310 772	208 800	101 972	16,9	11,4	5,5	2,46
1952	18 300 000	306 004	221 676	84 328	16,6	12,1	4,5	2,42
1953	18 112 000	298 933	212 627	86 306	16,4	11,7	4,7	2,40
1954	18 002 000	293 715	219 832	73 883	16,3	12,2	4,1	2,38
1955	17 832 000	293 280	214 066	79 215	16,3	11,9	4,4	2,38
1956	17 604 000	281 282	212 698	68 584	15,8	12,0	3,9	2,30
1957	17 411 000	273 327	225 179	48 148	15,6	12,9	2,7	2,24
1958	17 312 000	271 405	221 113	50 292	15,6	12,7	2,9	2,22
1959	17 286 000	291 980	229 898	62 082	16,9	13,3	3,6	2,37
1960	17 188 000	292 985	233 759	59 226	16,9	13,5	3,4	2,35
1961	17 079 000	300 018	222 739	78 079	17,6	13,0	4,6	2,42
1962	17 136 000	297 982	233 995	63 987	17,4	13,7	3,7	2,42
1963	17 181 000	301 472	222 001	79 471	17,6	12,9	4,6	2,47
1964	17 004 000	291 867	226 191	65 676	17,1	13,3	3,8	2,48
1965	17 040 000	281 058	230 254	50 804	16,5	13,5	3,0	2,48
1966	17 071 000	267 958	225 663	42 295	15,7	13,2	2,5	2,43
1967	17 090 000	252 817	227 068	25 749	14,8	13,3	1,5	2,34
1968	17 087 000	245 143	242 473	2 670	14,3	14,2	0,1	2,30
1969	17 075 000	238 910	243 732	-4 822	14,0	14,3	-0,3	2,24
1970	17 068 000	236 929	240 821	-3 892	13,9	14,1	-0,2	2,19
1971	17 054 000	234 870	234 953	-83	13,8	13,8	-0,0	2,13
1972	17 011 000	200 443	234 425	-33 982	11,7	13,7	-2,0	1,79
1973	16 951 000	180 336	231 960	-51 624	10,6	13,7	-3,1	1,58
1974	16 891 000	179 127	229 062	-49 935	10,6	13,5	-2,9	1,54
1975	16 820 000	181 798	240 389	-58 591	10,8	14,3	-3,5	1,54
1976	16 767 000	195 483	233 733	-38 250	11,6	13,9	-2,3	1,64
1977	16 758 000	223 152	226 233	-3 081	13,3	13,5	-0,2	1,85
1978	16 751 000	232 151	232 332	-181	13,9	13,9	-0,0	1,90
1979	16 740 000	235 233	232 742	2 491	14,0	13,9	0,1	1,90
1980	16 740 000	245 132	238 254	6 878	14,6	14,2	0,4	1,94
1981	16 706 000	237 543	232 244	5 299	14,2	13,9	0,3	1,85
1982	16 702 000	240 102	227 975	12 127	14,4	13,7	0,7	1,86
1983	16 701 000	233 756	222 695	11 061	14,0	13,3	0,7	1,79
1984	16 660 000	228 135	221 181	6 954	13,6	13,2	0,4	1,74
1985	16 640 000	227 648	225 353	2 295	13,7	13,5	0,2	1,73
1986	16 640 000	222 269	223 536	-1 267	13,4	13,5	-0,1	1,70
1987	16 661 000	225 959	213 872	12 087	13,6	12,8	0,6	1,74
1988	16 675 000	215 734	213 111	2 623	12,9	12,8	0,1	1,67
1989	16 434 000	198 992	205 711	-6 789	12,0	12,4	-0,4	1,56
1990	16 028 000	178 476	208 110	-29 634	11,1	12,9	-1,8	1,51

Náboženství

Náboženství v NDR, 1950
Víra			Procent
Protestantství			85 %
Katolicismus			10 %
Nepřidruženi			5 %

Náboženství v NDR, 1989
Víra			Procent
Protestantství			25 %
Katolicismus			5 %
Nepřidruženi			70 %

Náboženství se stalo v NDR sporným místem, kdy vládní komunisté podporovali státní ateismus, ačkoli někteří lidé zůstali věrní křesťanským komunitám.^[146] V roce 1957 státní úřady zřídily Státní sekretariát pro církevní záležitosti (Staatssekretär für Kirchenfragen), který se staral o kontakt vlády s církvemi a náboženskými skupinami; SED zůstala oficiálně ateistickou.^[147]

V roce 1950 se 85% obyvatel NDR hlásilo k protestantství, zatímco 10 % jako katolíci. V roce 1961, známý filozof a teolog Paul Tillich prohlásil, že protestantská populace ve východním Německu měla nejobdivuhodnější protestantskou církev, protože komunisté zde nad nimi nemohli získat duchovní vítězství.^[148] Do roku 1989 se členství v křesťanských církvích výrazně snížilo. Protestanti tvořili 25 % populace, katolíci 5 %. Podíl lidí, kteří se považovali za nevěřící, vzrostl z 5 % v roce 1950 na 70 % v roce 1989.

Státní ateismus

Když se poprvé komunistická strana dostala k moci, prosazovala slučitelnost křesťanství a marxismu a usilovala o křesťanskou účast na budování socialismu. Zpočátku měla propagace vědeckého ateismu málo oficiální pozornosti. V polovině padesátých let, kdy se studená válka začínala nabírat na obrátkách, se stal ateismus tématem velkého zájmu státu v domácím i zahraničním kontextu. Byly založeny univerzitní katedry a katedry věnované vědeckému ateismu a vznikla k této problematice řada literatury (vědecké i populární). Tato činnost ustoupila na konci 60. let s tím, že začala být kontraproduktivní. Oficiální a vědecká pozornost k ateismu byla obnovena začátkem roku 1973, tentokrát však s větším důrazem na stipendia a na výcvik kádrů než na propagandu. Pozornost věnovaná ateismu ve východním Německu neměla nikdy v úmyslu ohrozit spolupráci, která byla požadována od věřících východních Němců.^[149]

Kultura

Východoněmecká kultura byla silně ovlivněna komunistickým myšlením a byla poznamenána pokusem o vymezení sebe sama v opozici vůči Západu, zejména proti Západnímu Německu a Spojeným státům. Vládnoucí Sjednocená socialistická strana Německa (SED) uplatňovala komplexní kulturní politiku (Kulturpolitik) zaměřenou na prosazování socialistických hodnot a potlačování odlišných názorů.^[150]^[151]^[152] Veškeré formy uměleckého a literárního projevu podléhaly státní cenzuře, aby byla zajištěna jejich shoda se socialistickými ideály.^[153]

Vedení NDR zřídilo instituce, jako byla Gesellschaft zur Verbreitung wissenschaftlicher Kenntnisse (Společnost pro šíření vědeckých poznatků), známá také jako Urania, s cílem vzdělávat obyvatelstvo v oblasti vědy, techniky, medicíny, ekonomie a společenských věd. Tato iniciativa odrážela závazek státu podporovat rozvoj vědeckého poznání a hospodářského rozvoje.^[154]

Vzdělávací systém ve východním Německu byl koncipován tak, aby propojoval odbornou přípravu s ideologickou výchovou. Systém polytechnické střední školy (POS) kladl důraz na předměty jako matematika, fyzika, chemie a politická výchova s cílem vychovávat občany v souladu s ideály marxismu-leninismu.

Kulturní produkce, včetně literatury a hudby, byla řízena státními směrnicemi.^[155] Literární směr Aufbauliteratur (1949–1961) představoval literaturu, která byla v souladu s politickým programem státu a měla za cíl vychovávat občany k loajalitě vůči socialistické ideologii.^[156] V oblasti hudby stát podporoval vzdělávání, avšak zároveň ukládal směrnice, aby umělecký projev odpovídal socialistickým hodnotám. Hudebníci v žánrech, jako je rock, blues a folk, se museli s těmito omezeními vyrovnávat a někdy se dostávali do konfliktu se státní mocí.

Veřejné vnímání státních ideálů se v průběhu času proměňovalo. Zatímco někteří obyvatelé východního Německa považovali svou kulturu za autentičtější a mentálně zdravější ve srovnání se Západním Německem, jiní byli vůči ideologickým závazkům státu stále kritičtější. Studie ukazují, že i desítky let po znovusjednocení vykazují obyvatelé bývalého východního Německa silnější preference pro státní zásahy v oblasti sociálního zabezpečení než jejich západoněmečtí protějšci.^[157]

Hudba

Jedny z populárních východoněmeckých skupin byly Puhdys a Karat. Jako většina tradičních skupin se objevovaly v populárních časopisech pro mládež jako Neues Leben a Magazin. Mezi další populární rockové skupiny patřily Wir, City, Silly a Pankow. Většina z těchto umělců nahrávala pod státním vydavatelstvím AMIGA.

Žánr šlágr, který byl velmi populární na Západě, si brzy našel své místo i ve východním Německu a řada hudebníků, jako například Gerd Christian, Uwe Jensen a Hartmut Schulze-Gerlach, získala celostátní proslulost. V letech 1962 až 1976 se v Rostocku konal mezinárodní šlágrfestival, který každoročně přitahoval účastníky z 18 až 22 zemí.^[158] Město Drážďany pořádalo podobný mezinárodní festival pro šlágrové hudebníky od roku 1971 až do doby krátce před znovusjednocením.^[159] Národní šlágrsoutěž se rovněž konala každoročně v Magdeburgu v letech 1966 až 1971.^[160]

Populární byly také kapely a zpěváci z dalších socialistických zemí, například polská skupina Czerwone Gitary, známá pod názvem Rote Gitarren.^[161]^[162] Český zpěvák Karel Gott, „Zlatý hlas z Prahy“, byl oblíbený v obou německých státech.^[163] Maďarská skupina Omega vystupovala v obou německých státech a kapela Korni Grupa z Jugoslávie absolvovala turné po východním Německu v 70. letech.^[164]^[165]

Západoněmeckou televizi a rozhlas bylo možné přijímat v mnoha částech východu. Západní vliv vedl ke vzniku více „undergroundových“ skupin s výrazně západně orientovaným zvukem. Některé z těchto kapel – tzv. Die anderen Bands („ostatní kapely“) – byly Die Skeptiker, Die Art a Feeling B. Kromě toho se k východoněmecké mládeži dostala i kultura hip hopu. Díky videím, jako byly Beat Street a Wild Style, si mladí východní Němci dokázali vytvořit vlastní hiphopovou kulturu.^[166] Východní Němci přijali hip hop jako něco víc než jen hudební žánr. Celá pouliční kultura obklopující rap pronikla do regionu a stala se ventilem pro utlačovanou mládež.^[167]

Vláda NDR investovala jak do podpory tradice německé klasické hudby, tak do podpory skladatelů při psaní nových děl v této tradici. Mezi významné východoněmecké skladatele patřili Hanns Eisler, Paul Dessau, Ernst Hermann Meyer, Rudolf Wagner-Régeny a Kurt Schwaen.

Rodné město Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750), Eisenach, bylo upraveno jako muzeum věnované jeho osobě, které vystavovalo více než tři sta nástrojů a v roce 1980 jej navštívilo přibližně 70 000 návštěvníků. V Lipsku obsahuje Bachův archiv jeho skladby a korespondenci i nahrávky jeho hudby.

Státní podpora klasické hudby udržovala přibližně 168 veřejně financovaných koncertních, operních, komorních a rozhlasových orchestrů, jako byly Gewandhausorchester a Thomanerchor v Lipsku; Sächsische Staatskapelle Dresden v Drážďanech; a Berliner Sinfonie Orchester a Staatsoper Unter den Linden v Berlíně.^[168] Jejich výraznou dirigentskou osobností byl Kurt Masur.^[169]

Cenzura v hudební oblasti

Veškerá produkce podléhala cenzuře. Texty musely být předkládány a vystoupení schvalována předem; samotná vystoupení byla sledována. Nikdo nebyl z tohoto režimu vyňat, ani slavní umělci s vazbami na nejvyšší kruhy vlády SED. Pod tímto tlakem vznikaly strategie, jak i přes cenzuru dostat kritické texty k publiku. Například Heinz Quermann vždy záměrně zakomponoval do svého zábavního pořadu jeden extrémní gag, aby měli cenzoři „co vystřihnout“ a ostatní gagy pak byly podrobovány méně kritickému zkoumání. Tamara Danz ze skupiny Silly pro takové pasáže zavedla pojem „zelený slon“ (grüner Elefant).

Na počátku 60. let ovlivnila mládež NDR hudba skupiny Beatles. Zpočátku byla tato hudba vedením NDR tolerována a podporována, zejména s pomocí FDJ. Vrcholem této éry byl rok 1965, kdy východoněmecké kapely nejen získávaly rozhlasová a televizní vystoupení, ale dokonce směly pořizovat nahrávky. SED si však uvědomila, že toto hnutí, které bylo v zásadě vzpurné a orientované na Západ, nedokáže kontrolovat a řídit. V reakci na to byla většina beatových kapel jednoduše zakázána, ostatní byly přísně kontrolovány. Například kapela Thomase Natschinského musela změnit svůj anglický název „Team 4“ na německý „Thomas Natschinski und seine Gruppe“. Jiné kapely se tak konformně nechovaly. Zejména skupina Renft byla opakovaně zakazována a později také bluesrocková kapela Freygang, jejíž členové se skrývali a poté vystupovali pod pseudonymy. Tento zásah vedl v říjnu téhož roku k Lipskému beatovému povstání.

I přesvědčení socialisté byli zakazováni, pokud se jejich představy o socialismu lišily od představ SED. V roce 1976 bylo písničkáři Wolfu Biermannovi povoleno turné na Západě; to bylo okamžitě využito jako záminka k jeho zbavení občanství a odepření povolení k návratu. Proti tomu protestovala řada umělců a byli donuceni zemi opustit – někteří po odpykání trestů odnětí svobody – včetně členů Renftu, stejně jako Manfred Krug a Nina Hagen. Jiní umělci odešli dobrovolně. Veronika Fischer se například v roce 1981 nevrátila z vystoupení v Západním Berlíně, načež její písně přestaly být vysílány rozhlasovými stanicemi NDR.

Cenzuře ve východním Německu podléhaly i západoněmecké produkce. Například píseň Udo Jürgense „Es war einmal ein Luftballon“ („Byl jednou jeden balón“) byla zařazena na index kvůli verši „Neznají hranice, balóny světa“. Teprve v roce 1987 bylo Jürgensovi znovu dovoleno vystupovat v NDR. Podobné problémy měl i Udo Lindenberg. Navzdory veškerému úsilí (například písni „Sonderzug nach Pankow“ – „Zvláštní vlak do Pankowa“) směl před pádem Berlínské zdi vystoupit pouze jednou, a to v Paláci republiky při příležitosti akce „Rock für den Frieden“ („Rock za mír“) dne 25. října 1983.

V 80. letech se zdálo, že cenzura polevuje. Texty o touze po svobodě (včetně písně „Albatros“ skupiny Karat) se staly možnými. Teprve v průběhu mírové revoluce však zazněly v říjnu 1989 v rozhlase znovu i písně Veroniky Fischer.

Divadlo

Východoněmecké divadlo bylo zpočátku ovládáno Bertoltem Brechtem, který přivedl zpět mnoho umělců z exilu a se svým Berlínským ansámblem znovu otevřel Theater am Schiffbauerdamm.^[170] Současně se jiné vlivy snažily prosadit „dělnické divadlo“, hrané pro dělnickou třídu a dělnickou třídou.^[171]

Po Brechtově smrti začaly vznikat konflikty mezi jeho rodinou (okolo Helene Weigel) a dalšími umělci ohledně Brechtova odkazu, mimo jiné se zapojením osobností jako Slatan Dudow,^[172] Erwin Geschonneck,^[173] Erwin Strittmatter, Peter Hacks, Benno Besson,^[174] Peter Palitzsch,^[175] a Ekkehard Schall.^[176]

V 50. letech podnikl švýcarský režisér Benno Besson s Deutsches Theater úspěšná turné po Evropě a Asii, včetně Japonska, s inscenací Drak od Jevgenije Švarce. V 60. letech se stal intendatnem Volksbühne a často spolupracoval s Heinerem Müllerem.^[177]

V 70. letech vznikla paralelní divadelní scéna, která vytvářela divadlo „mimo Berlín“, kde umělci působili v provinčních divadlech. Například Peter Sodann založil Neues Theater v Halle/Saale a Frank Castorf působil v divadle v Anklam.

Divadlo a kabaret měly v NDR vysoké postavení, což jim umožňovalo být velmi aktivními. To je však často přivádělo do konfliktu se státem. Benno Besson kdysi řekl: „Na rozdíl od umělců na Západě nás brali vážně, měli jsme váhu.“^[178]^{[pozn. 4]}

Friedrichstadt-Palast v Berlíně byl poslední významnou budovou postavenou NDR a představuje výjimečné architektonické svědectví o tom, jak Německo překonalo své dřívější rozdělení. Dnes je hlavním centrem berlínské tradice revue.^[179] Mezi další významná divadla patří Berliner Ensemble,^[180] Deutsches Theater,^[181] Divadlo Maxima Gorkého,^[182] a Volksbühne.^[183]

Televize a rádio

Televize a rádio byly ve východním Německu státem řízené podniky; oficiální rozhlasovou organizací byla od roku 1952 do znovusjednocení Rundfunk der DDR. Organizace sídlila na Funkhaus Nalepastraße ve východním Berlíně. Deutscher Fernsehfunk (DFF), od roku 1972 do roku 1990 známá jako Fernsehen der DDR nebo DDR-FS, byla od roku 1952 státním televizním vysílačem. Stejně jako všechna tisková média byly televize a rozhlas pod přísnou kontrolou a cenzurou oddělení agitace SED.^[184] Příjem západního vysílání byl také rozšířený.^[185]

Film

Produkci filmů ve Východním Německu vedla DEFA,^[186] Deutsche Film AG, která byla rozdělena do různých místních skupin, například Gruppe Berlin, Gruppe Babelsberg nebo Gruppe Johannisthal, kde místní týmy točily a produkovaly filmy.

Východoněmecký filmový průmysl se stal celosvětově známým svými produkcemi, zejména dětskými filmy (Das kalte Herz, filmové adaptace pohádek bratří Grimmů a modernější snímky jako Das Schulgespenst).^[187]

Filmy Jakob der Lügner („Jakob lhář“) režiséra Franka Beyera o holokaustu a Fünf Patronenhülsen („Pět nábojnic“) o odporu proti fašismu se staly mezinárodně proslulými.^[188]

Filmy o každodenním životě, jako Die Legende von Paul und Paula režiséra Heinera Carowa a Solo Sunny, režírovaný Konradem Wolfem a Wolfgangem Kohlhaasem, byly velmi populární.^[189]

Filmová produkce byla rovněž pozoruhodná tvorbou tzv. Ostern, tedy westernově laděných filmů. V těchto snímcích často vystupovali původní obyvatelé Ameriky v roli vysídlených lidí bojujících za svá práva, na rozdíl od tehdejších severoamerických westernů, v nichž byli často buď zcela opomíjeni, nebo zobrazováni jako padouši. Do rolí původních obyvatel Ameriky byli často obsazováni, kvůli jejich malému počtu v Evropě, Jugoslávci. V těchto rolích byl velmi známý Gojko Mitić, který často ztvárňoval spravedlivého, dobrosrdečného a charismatického náčelníka (například ve filmu Die Söhne der großen Bärin - Synové Velké medvědice, režiséra Josefa Macha). V 90. letech se při návštěvě Spojených států stal čestným náčelníkem Siouxů a televizní štáb, který jej doprovázel, kmeni promítl jeden z jeho filmů. Americký herec a zpěvák Dean Reed, emigrant žijící ve východním Německu, rovněž účinkoval v několika filmech. Tyto snímky byly součástí širšího fenoménu evropské produkce alternativních filmů o kolonizaci Ameriky.

Kina v NDR rovněž promítala zahraniční filmy. Častější byly československé a polské produkce, avšak promítány byly i některé západní filmy, i když jejich počet byl omezen, protože nákup licencí vyžadoval devizové prostředky. Zároveň nebyly pořizovány filmy, které podle názoru státu reprezentovaly nebo oslavovaly kapitalistickou ideologii. Velké oblibě se těšily komedie, například dánská série Banda Olsenů nebo filmy s francouzským komikem Louis de Funès.

Od pádu Berlínské zdi získalo kritické uznání několik filmů zobrazujících život v NDR.^[190] Mezi nejvýznamnější patří Good Bye, Lenin! režiséra Wolfganga Beckera,^[191] Das Leben der Anderen („Životy těch druhých“) režiséra Floriana Henckela von Donnersmarcka (který v roce 2006 získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film),^[192] a Alles auf Zucker! („Všechno na Zucker!“) režiséra Daniho Leviho. Každý z těchto filmů je silně prostoupen kulturními nuancemi života v NDR.^[193]

Sport

Východní Německo bylo velmi úspěšné ve sportech jako cyklistika, vzpírání, plavání, gymnastika, atletika, box, bruslení a zimních sportech. Úspěchy jsou z velké části připisovány dopingu řízenému pod vedením sportovního lékaře Manfreda Höppnera, označovaného za architekta státem podporovaného dopingového programu NDR.^[194]

Anabolické steroidy byly po mnoho let nejčastěji zjišťovanými dopingovými látkami v laboratořích akreditovaných MOV.^[195]^[196] Vývoj a zavedení státem podporovaného sportovního dopingového programu pomohly východnímu Německu s jeho malou populací stát se světovou sportovní velmocí v 70. a 80. letech, kdy získalo velké množství olympijských a světových zlatých medailí i rekordů.^[197] Dalším faktorem úspěchu byl systém výchovy mládeže v NDR. Učitelé tělesné výchovy byli ve školách povzbuzováni, aby u dětí ve věku 6 až 10 let vyhledávali specifické talenty. Starším žákům pak bylo umožněno navštěvovat gymnázia se sportovním zaměřením (například na jachting, fotbal či plavání).

Sportovní kluby byly silně dotovány, zejména ty sporty, u nichž bylo možné dosáhnout mezinárodní slávy. Například nejvyšší ligy v ledním hokeji a basketbalu zahrnovaly pouze po dvou týmech. Fotbal byl nejpopulárnějším sportem. Klubové týmy jako Dynamo Drážďany, 1. FC Magdeburg, FC Carl Zeiss Jena, 1. FC Lokomotive Leipzig a BFC Dynamo dosahovaly úspěchů v evropských soutěžích. Mnoho východoněmeckých hráčů, jako například Matthias Sammer a Ulf Kirsten, se stalo nedílnou součástí sjednocené národní fotbalové reprezentace.

Východ a Západ soupeřily také prostřednictvím sportu. Sportovci NDR dominovali v několika olympijských disciplínách; klub bezpečnostních složek SV Dynamo získal více než 200 olympijských medailí. Zvláštní pozornost přitahoval jediný vzájemný fotbalový zápas mezi Německou spolkovou republikou a Německou demokratickou republikou v základní skupině mistrovství světa ve fotbale 1974, který Východ vyhrál 1:0; pořadatelské Západní Německo však nakonec mistrovství světa vyhrálo.^[198]

Východní Německo mělo také revoluční technologii pro dvoutaktní motory zvanou expanzní komora, která mu umožňovala vyhrávat motocyklové závody s minimální konkurencí. Závodník Ernst Degner emigroval do Japonska a odnesl si s sebou toto technologické tajemství ke společnosti Suzuki. Po jeho emigraci východoněmecké motocyklové závody fakticky skončily.

NDR je v diskusi o dopingových skandálech označována jako „Německá dopingová republika“.

Oficiální a veřejné svátky

Datum	Český název	Německý název	Poznámky
1. ledna	Nový rok	Neujahr
březen–duben	Velký pátek	Karfreitag
březen–duben	Velikonoční neděle	Ostersonntag
březen–duben	Velikonoční pondělí	Ostermontag	Po roce 1967 již nebyl oficiálním svátkem.
1. května	Svátek práce / První máj	Tag der Arbeit (název v NSR)	Oficiální název zněl Internationaler Kampf- und Feiertag der Werktätigen (přibližně „Mezinárodní den boje a svátek pracujících“)
8. května	Den vítězství v Evropě	Tag der Befreiung	Překlad znamená „Den osvobození“
duben–červen	Den otců / Nanebevstoupení Páně	Vatertag/Christi Himmelfahrt	Čtvrtek po 5. neděli po Velikonocích. Po roce 1967 již nebyl oficiálním svátkem.
květen–červen	Svatodušní pondělí	Pfingstmontag	50 dní po Velikonoční neděli
7. října	Den republiky	Tag der Republik	Státní svátek
listopad	Den pokání a modlitby	Buß- und Bettag	Středa před Totensonntag. Původně protestantský svátek, v roce 1967 byl degradován jako oficiální svátek.
25. prosince	První svátek vánoční	1. Weihnachtsfeiertag
26. prosince	Druhý svátek vánoční	2. Weihnachtsfeiertag

Odkaz

Zchátralá infrastruktura

V době znovusjednocení byly téměř všechny východoněmecké dálnice, železnice, kanalizační systémy a veřejné budovy ve špatném technickém stavu, neboť v posledních desetiletích existence NDR byla údržbě infrastruktury věnována jen minimální pozornost. V následujících 30 letech investovaly sjednocené německé veřejné rozpočty do bývalého východního Německa více než 2 biliony dolarů, aby kompenzovaly zanedbání a úpadek regionu a přivedly jej alespoň na minimální standard.^[199]

Jaderná elektrárna Greifswald se v roce 1976 těsně vyhnula katastrofické události „černobylského typu“.^[200] Všechny jaderné reaktory sovětského typu ve východním Německu byly po znovusjednocení odstaveny, protože nesplňovaly přísné západní bezpečnostní normy.^[201]^[202]

Autoritářství

Německý historik Jürgen Kocka v roce 2010 shrnul konsenzus většiny novějšího výzkumu:

„

Pojímání NDR jako diktatury se stalo široce přijímaným, přičemž význam pojmu diktatura se liší. Bylo shromážděno rozsáhlé množství důkazů, které prokazují represivní, nedemokratický, neliberální a nepluralitní charakter režimu NDR a její vládnoucí strany.^[203]

“

Ostalgie

Stánek v Berlíně s východoněmeckými předměty i těmi s komunistickou tematikou.

Mnoho východních Němců zpočátku považovalo rozpuštění NDR za pozitivní.^[204] Tato reakce však brzy zkysla.^[205] Západní Němci často jednali jako by „vyhráli“ a východní Němci sjednocení „prohráli“, což mnoho východních Němců (Ossis) vedlo k odporu k západním Němcům (Wessis).^[206] V roce 2004 Ascher Barnstone napsal: „Východní Němci nesnášejí bohatství Západních Němců; Západní Němci vidí ve východních Němcích líné oportunisty, kteří chtějí něco za nic. Východní Němci shledávají západní Němce („Wessis “) jako arogantní a ctižádostivé a západní Němci si myslí, že ti východní („Ossis“) jsou líní a k ničemu.“^[207]

Sjednocení a následná federální politika přivedly mnohé východní Němce k vážným ekonomickým problémům, které před sjednocením neexistovaly. Nezaměstnanost a bezdomovectví, které byly během komunistické éry minimální, rostly a rychle se rozšířily; toto, stejně jako uzavření bezpočtu továren a dalších pracovišť na východě, podporovalo rostoucí pocit, že východní Němci byli federální vládou ignorováni nebo opomíjeni.

Navíc mnoho východoněmeckých žen považovalo západ za přitažlivější, region opustily a nikdy se nevrátily a zanechaly za sebou podtřídu špatně vzdělaných a nezaměstnaných mužů.^[208]

Tyto a další důsledky sjednocení vedly spoustu východních Němců k tomu, aby na sebe začali silněji pohlížet jako na „východní“ Němce než obecně na „Němce“. V roce 2009 obhajovala většina (57 %) lidí, kteří zůstali ve východním Německu, NDR,^[209], přičemž 49 % dotázaných uvedlo, že „NDR měla více dobrých stránek než špatných. Byly tam určité problémy, ale život tam byl dobrý“, zatímco 8 % odmítalo jakoukoli kritiku východního Německa a uvedlo, že „život tam byl šťastnější a lepší než v dnešním sjednoceném Německu“. ^[209]

Od roku 2014 dává drtivá většina obyvatel bývalé NDR přednost životu ve sjednoceném Německu. Přesto však u některých přetrvává pocit nostalgie, označovaný jako „Ostalgie“ (Ost „východ“ + Nostalgie „nostalgie“). Tento fenomén byl zobrazen ve filmu Good Bye, Lenin! režiséra Wolfganga Beckera. Podle Klause Schroedera, historika a politologa na Svobodné univerzitě v Berlíně, se někteří původní obyvatelé NDR „stále cítí, jako by tam nepatřili nebo byli cizinci ve sjednoceném Německu“, protože život v NDR byl „prostě lépe zvládnutelný“. Varuje, že by si německá společnost měla dávat pozor, pokud by Ostalgie vedla ke zkreslování a romantizaci minulosti.^[210]^[211]

V roce 2023 zjistil průzkum, že mezi Němci žijícími na území bývalého východního Německa se 40 % identifikovalo jako „Východní Němci“ a 52 % se identifikovalo jako „Němci“.^[212]^[213]

Volební důsledky

Podíl hlasů pro strany pro AfD ve federálních volbách v roce 2017 federálních volbách v roce 2017

Podíl hlasů pro strany pro Die Linke ve federálních volbách v roce 2017

AfD ve volbách do Evropského parlamentu v Německu v roce 2024

Rozdělení mezi východem a západem je patrné i v současných německých volbách. Levicově populistická strana Die Linke (která má kořeny v SED) si nadále udržuje silnou pozici a na východě občas získává relativní většinu, například ve spolkové zemi Durynsko, kde zůstává jednou z hlavních stran.^[214] Region rovněž vykazuje nepřiměřeně vysokou podporu strany Alternativa pro Německo (AfD), pravicově populistické strany, zejména ve spolkových zemích Sasko a Durynsko. To je v ostrém kontrastu se západem země, kde dominují spíše centristické strany, jako jsou CDU/CSU, SPD, Zelení a FDP.

Krajně pravicová Německá národnědemokratická strana (NPD) byla zastoupena v zemském sněmu Svobodného státu Sasko od roku 2004 do roku 2014. V Meklenbursku-Předním Pomořansku byla NPD zastoupena od roku 2006 do roku 2016.

Demografie

V bývalém západním Německu žije více migrantů než v bývalém východním Německu.^[215]^[216]^[217] V roce 2016 nemělo v každé spolkové zemi bývalého východního Německa 90–95 % obyvatel migrační původ.^[215]^[216]^[217]

Náboženství

K roku 2009 je v bývalém východním Německu více nevěřících než v bývalém západním Německu.^[218]^[219] Východní Německo je možná nejméně náboženským regionem na světě.^[220]^[221] Vysvětlením, které je populární v jiných regionech, jsou agresivní politiky státního ateismu SED. Prosazování ateismu však existovalo pouze v prvních několika letech. Poté stát umožnil církvím relativně vysokou míru autonomie.^[222] Ateismus je rozšířen mezi Němci všech věkových skupin, přičemž ateismus je obzvláště častý mezi mladšími Němci.^[218]

Východoněmečtí politici

Seznam nejvyšších představitelů NDR (1949–1990)

Č.	Jméno	Funkce	Nástup do úřadu	Opuštění úřadu	Strana
1.	Wilhelm Pieck	státní prezident	11. října 1949	7. září 1960	SED
2.	Walter Ulbricht	předseda státní rady & generální tajemník komunistické strany	12. září 1960	1. srpna 1973	SED
3.	Willi Stoph	předseda státní rady	3. října 1973	29. října 1976	SED
4.	Erich Honecker	předseda státní rady & generální tajemník komunistické strany	29. října 1976	24. října 1989	SED
5.	Egon Krenz	předseda státní rady & generální tajemník komunistické strany	24. října 1989	6. prosince 1989	SED
6.	Manfred Gerlach	předseda státní rady	6. prosince 1989	5. dubna 1990	CDU
7.	Sabine Bergmannová-Pohlová	prezidentka lidového shromáždění	5. dubna 1990	2. října 1990	CDU

Galerie generálních tajemníků SED

Walter Ulbricht (1950 – 1971)
Erich Honecker (1971 – říjen 1989)
Egon Krenz (říjen - prosinec 1989)

Odkazy

Poznámky

↑ Používání zkratky BRD (SRN) pro západní Německo, tedy Bundesrepublik Deutschland („Spolková republika Německo“), naopak nebylo v západním Německu nikdy přijato, protože bylo považováno za politické prohlášení. Termín BRD (SRN) tak používali východní Němci nebo západní Němci s provýchodoněmeckými názory. Hovorově západní Němci označovali západní Německo jednoduše jako Německo (což odráželo nárok západního Německa reprezentovat celé Německo), případně jako Bundesrepublik nebo Bundesgebiet („spolková republika“ či „spolkové území“), zatímco pro jeho občany používali označení Bundesbürger („spolkový občan“) a přídavné jméno bundesdeutsch („spolkoněmecký“).
↑ Například ekonom Jörg RoeslerŠablona:Sndviz: Jörg Roesler: Ein Anderes Deutschland war möglich. Alternative Programme für das wirtschaftliche Zusammengehen beider deutscher Staaten, in: Jahrbuch für Forschungen zur Geschichte der Arbeiterbewegung, č. II/2010, s. 34–46. Historik Ulrich Busch argumentoval, že měnová unie přišla příliš brzy; viz Ulrich Busch: Die Währungsunion am 1. Juli 1990: Wirtschaftspolitische Fehlleistung mit Folgen, in: Jahrbuch für Forschungen zur Geschichte der Arbeiterbewegung, č. II/2010, s. 5–24.
↑ „V éře détente byla hlavní metodou Stasi v boji proti podvratné činnosti ‚operační dekompozice‘ (operative Zersetzung), která představovala ústřední prvek toho, co Hubertus Knabe označil jako systém ‚tiché represe‘ (lautlose Unterdrückung). Nešlo přitom o zcela nový přístup, neboť ‚špinavé triky‘ byly široce používány již v 50. a 60. letech. Charakteristickým rysem bylo prvenství operační dekompozice nad ostatními metodami represe v systému, který historici označují pojmy jako posttotalitarismus či moderní diktatura.“ DENNIS, Mike. The Stasi: Myth and Reality. [s.l.]: Pearson Education Ltd., 2003. ISBN 0582414229. Kapitola Tackling the enemyŠablona:Sndquiet repression and preventive decomposition, s. 112. Historik Mike Dennis uvádí: „V letech 1985–1988 vedla Stasi ročně přibližně 4 500 až 5 000 OV (operačních případů).“^[117]
↑ Tento citát nemá žádné křížové odkazy potvrzující jeho autenticitu. Podrobný přehled problémů spojených s Brechtovým odkazem po jeho smrti v rámci Berliner Ensemble viz David Barnett, A History of the Berliner Ensemble (Cambridge University Press, 2015), 146–170. ISBN 978-1-107-05979-5.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku East Germany na anglické Wikipedii.

1 2 Patrick Major, Jonathan Osmond, The Workers' and Peasants' State: Communism and Society in East Germany Under Ulbricht 1945–71, Manchester University Press, 2002, ISBN 9780719062896
↑ Karl Dietrich Erdmann, Jürgen Kocka, Wolfgang J. Mommsen, Agnes Blänsdorf. Towards a Global Community of Historians: the International Historical Congresses and the International Committee of Historical Sciences 1898–2000. Berghahn Books, 2005, pp. 314. ("However the collapse of the Soviet empire, associated with the disintegration of the Soviet satellite regimes in East-Central Europe, including the German Democratic Republic, brought about a dramatic change of agenda.")
↑ Thousands rally in East Germany. Eugene Register-Guard. 29 October 1989, s. 5A. Dostupné online.
↑ GRIX, Jonathan; COOKE, Paul. East German Distinctiveness in a Unified Germany. [s.l.]: [s.n.], 2003. ISBN 978-1902459172. S. 17.
↑ Peter E. Quint. The Imperfect Union: Constitutional Structures of German Unification. Princeton University Press, 2012, pp. 125–126.
↑ MAUK, Ben. Did Eastern Germany Experience an Economic Miracle?. The New Yorker. 2014-11-06. Dostupné online [cit. 2025-10-28]. ISSN 0028-792X. (anglicky)
↑ East Germany – IWH Halle [online]. [cit. 2025-10-28]. Dostupné online.
↑ Google News. Sarasota Herald-Tribune [online]. [cit. 2019-11-21]. Dostupné online.
↑ Google News. Toledo Blade [online]. [cit. 2019-11-21]. Dostupné online.
↑ Google News. The Victoria Advocate [online]. [cit. 2019-11-21]. Dostupné online.
↑ Victimized East Germans seek redress. St. Petersburg Times. 11 September 1990. Dostupné online.
↑ More Than 1,100 Berlin Wall Victims. Deutsche Welle. 9 August 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 October 2017.
↑ Geoffrey Pridham, Tatu Vanhanen. Democratization in Eastern Europe Routledge, 1994. ISBN 0-415-11063-7 pp. 135
1 2 BERLIN KORRESPONDENT. Nationale Front in der Ostzone. Die Zeit. June 1949. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 November 2013. (německy)
↑ Vom Sogenannten. Der Spiegel. 21 October 1968, s. 65. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 February 2016.
↑ Facts about Germany: The Federal Republic of Germany, 1959 – Germany (West). [s.l.]: [s.n.], 1959. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 December 2019. S. 20.
↑ WILDENTHAL, Lora. The Language of Human Rights in West Germany. [s.l.]: [s.n.] S. 210.
↑ CORNFIELD, Daniel B.; HODSON, Randy. Worlds of Work: Building an International Sociology of Work. [s.l.]: Springer, 2002. ISBN 0-306-46605-8. S. 223.
↑ POLLAK, Michael. Ein Text in seinem Kontext. Österreichische Zeitschrift für Soziologie. 2005, s. 3–21. Dostupné online. ISSN 1011-0070. doi:10.1007/s11614-006-0033-6. S2CID 147022466. (německy)
↑ BARANOWSKI, Shelley. The Sanctity of Rural Life: Nobility, Protestantism, and Nazism in Weimar Prussia. [s.l.]: Oxford University Press, 1995. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 December 2019. ISBN 978-0-19-536166-7. S. 187–188.
↑ SCHMITT, Carl. Political Romanticism. [s.l.]: Routledge, 2017. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 December 2019. ISBN 978-1-351-49869-2. S. 11.
↑ „Each spring, millions of workmen from all parts of western Russia arrived in eastern Germany, which, in political language, is called East Elbia.“ z díla The Stronghold of Junkerdom od George Sylvester Vierecka. Viereck's, svazek 8. Fatherland Corporation, 1918.
↑ Compare: RITTER, Gerhard A. Die DDR in der deutschen Geschichte. Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte. April 2002, s. 171–172. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 November 2019. (německy)
1 2 3 4 RITTER, Gerhard A. Die DDR in der deutschen Geschichte. Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte. April 2002, s. 171–200. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 November 2019. (německy)
↑ Yalta Conference [online]. [cit. 2010-09-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 May 2011.
↑ DEPARTMENT OF STATE. THE OFFICE OF ELECTRONIC INFORMATION, Bureau of Public Affairs. Allied Occupation of Germany, 1945-52 [online]. 2008-07-18 [cit. 2024-09-22]. Dostupné online. (anglicky)
↑ K diskusi o vstupu sociálních demokratů do SED viz Steffen Kachel, Entscheidung für die SED 1946 – ein Verrat an sozialdemokratischen Idealen?, in: Jahrbuch für Forschungen zur Geschichte der Arbeiterbewegung, č. I/2004.Šablona:Date?
1 2 Stiftung Haus der Geschichte der Bundesrepublik Deutschland. LeMO Kapitel: Zwangsvereinigung zur SED [online]. [cit. 2012-07-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-06-14. (německy)
↑ Viz Anna M. Cienciala „Poznámky k přednášce z historie 557“ června 2010/https://web.archive.org/web/20100620054515/http://web.ku.edu/~eceurope/hist557/lect17.htm Archivní kopie na Internet Archive.
↑ STEININGER, Rolf. Německá otázka: Stalinova nóta z roku 1952 a problém znovusjednocení. New York: Columbia University Press, 1990.
↑ Roth, Gary. „Recenze Hoffmann, Dierk: Otto Grotewohl (1894–1964): Eine politische Biographie“ H-German, H-Net Reviews. Listopad 2010. online Archivní kopie na Internet Archive.
↑ Gomez Gutiérrez, J.J. & Bruschi, V. (2003). „Socialistická jednotná strana Německa“. In N. Schlager (ed.), St. Jamesova encyklopedie dějin práce ve světě: Hlavní události v dějinách práce a jejich dopad. St. James Press.
↑ Političtí vězni v Německé demokratické republice [online]. [cit. 2020-11-24]. Dostupné online. (anglicky)
↑ PETERSON, Edward N. Russian Commands and German Resistance: The Soviet Occupation, 1945–1949. New York: P. Lang, 1999. ISBN 0-8204-3948-7. OCLC 38207545 S. 5.
↑ PETERSON, Edward N. Russian Commands and German Resistance: The Soviet Occupation, 1945–1949. New York: P. Lang, 1999. ISBN 0-8204-3948-7. OCLC 38207545
↑ STOKES, Raymond G. Constructing Socialism: Technology and Change in East Germany 1945–1990. Baltimore: Johns Hopkins University Press, 2000. ISBN 0-8018-7299-5. OCLC 51480817
↑ RUGGENTHALER, Peter. The 1952 Stalin Note on German Unification: The Ongoing Debate. Journal of Cold War Studies. 2011, s. 172–212. Dostupné online. ISSN 1520-3972. doi:10.1162/JCWS_a_00145. JSTOR 26924047.
↑ FEINSTEIN, Margarete Myers. State Symbols: The Quest for Legitimacy in the Federal Republic of Germany and the German Democratic Republic, 1949–1959. [s.l.]: Brill Academic Publishers, 2001. ISBN 9780391041035. S. 78.
↑ FULBROOK, Mary; PORT, Andrew I. Becoming East German: Socialist Structures and Sensibilities after Hitler. [s.l.]: Berghahn Books, 2013. ISBN 9780857459756.
↑ HAYDOCK, Michael D. City Under Siege: The Berlin Blockade and Airlift, 1948–1949. [s.l.]: [s.n.], 2000.
↑ Weitz 1997, s. 350 Na základě sovětského nařízení z února 1948 se Německá hospodářská komise fakticky stala vznikající státní strukturou, jejíž kompetence daleko přesahovaly oblast hospodářství; získala pravomoc vydávat příkazy a směrnice všem německým orgánům v Sovětské okupační zóně.
↑ McCauley 1983, s. 38 DWK se stala de facto vládou sovětské zóny. Jejím předsedou byl Heinrich Rau (SED) a čtyři z jeho šesti zástupců byli rovněž členy SED.
↑ http://is.muni.cz/th/143753/fss_b/bakalarska_prace-konecna_verze.txt
1 2 Prescott Evening Courier, Prescot, Arizona, Monday, October 16 1950, zdroj AP, zobrazeno na Google newspapers, přístup: 25.12.2013
↑ SEBESTYEN, Victor. Revolution 1989: The Fall of the Soviet Empire. New York: Pantheon Books Dostupné online. ISBN 0-375-42532-2. (angličtina)
↑ BBC: Berliner recalls East German uprising
↑ Zpráva Peter Bruhn (očitý svědek). www.ib.hu-berlin.de [online]. [cit. 2009-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-04-06.
↑ East Berlin 17 June 1953: Stones Against Tanks January 2011/https://web.archive.org/web/20110123034004/http://www.dw-world.de/dw/article/0,,894998,00.html Archivováno 23. 1. 2011 na Wayback Machine., Deutsche Welle. Citováno 16. května 2007.
↑ BARAS, Victor. Beria's Fall and Ulbricht's Survival. Soviet Studies. 1975, s. 381–395. doi:10.1080/09668137508411013.
↑ Norman M. Naimark. The Russians in Germany: A History of the Soviet Zone of Occupation, 1945–1949. Harvard University Press, 1995. ISBN 0-674-78405-7 s. 167–169.
↑ TAYLOR, Frederick. Berlin Wall: A World Divided, 1961–1989. [s.l.]: HarperCollins, 2006. ISBN 9780060786137.
↑ ALLINSON, Mark; LEAMAN, Jeremy; PARKES, Stuart; TOLKIEHN, Barbara. Contemporary Germany: Essays and Texts on Politics, Economics & Society. London and New York: Routledge, 2014. Dostupné online. ISBN 978-1-317-87977-0. S. 39. (německy)
↑ KRISCH, Henry. Soviet-GDR Relations in the Honecker Era. East Central Europe. December 1979, s. 152–172. doi:10.1163/187633079X00150.
1 2 East Germany: The Price of Recognition. TIME. 1 January 1973. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 December 2011.
↑ Quint 1991, s. 14.
↑ KOMMERS, Donald P. The Constitutional Jursiprudence of the Federal Republic of Germany. [s.l.]: Duke University Press, 2012. S. 308.
↑ Texas Law: Foreign Law Translations 1973 [online]. University of Texas [cit. 2016-12-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 December 2016.
↑ ZUELOW, Eric G. E. Touring Beyond the Nation: A Transnational Approach to European Tourism History. [s.l.]: Ashgate Publishing, 2011. ISBN 978-0-7546-6656-1. S. 220.
↑ David Priestland, Red Flag: A History of Communism, New York: Grove Press, 2009.
↑ COMBE, Sonia. À Buchenwald, les antifascistes ont perdu la guerre mémorielle [online]. April 2020. Dostupné online. (francouzsky)
↑ TILLACK-GRAF, Anne-Kathleen. Erinnerungspolitik der DDR. Dargestellt an der Berichterstattung der Tageszeitung 'Neues Deutschland' über die Nationalen Mahn- und Gedenkstätten Buchenwald, Ravensbrück und Sachsenhausen. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2012. ISBN 978-3-631-63678-7. S. 2–3, 88–91. (německy)
1 2 COMBE, Sonia. Antisémite, l'Allemagne de l'Est ? [online]. January 2021. Dostupné online. (francouzsky)
↑ Einverstanden. E.H: Parteiinterne Hausmitteilungen, Briefe, Akten und Intrigen aus der Honecker-Zeit. Redakce Wesenberg Denise. o O: Schwarzkopf & Schwarzkopf Verlag, 1999. ISBN 978-3-89602-188-5. S. 263–265. (německy)
↑ BENYAHIA-KOUIDER, Odile. L'Allemagne paiera. [s.l.]: [s.n.], 2013. S. 166–167. (francouzsky)
↑ BENYAHIA-KOUIDER, Odile. L'Allemagne paiera. [s.l.]: [s.n.], 2013. S. 179. (francouzsky)
1 2 PFEIL, Ulrich. Die DDR als Zankapfel in Forschung und Politik [online]. 9 April 2020. Dostupné online. (německy)
1 2 Judt 2005, s. 612
↑ The Berlin Wall (1961–89) [online]. [cit. 2006-10-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 April 2005.
↑ Miklós Németh in Interview, Austrian TV – ORF "Report", 25 June 2019.
1 2 SZABO, Hilde. Die Berliner Mauer begann im Burgenland zu bröckeln. Wiener Zeitung. 16 August 1999. Dostupné online. (německy)
↑ LAHODYNSKY, Otmar. Paneuropäisches Picknick: Die Generalprobe für den Mauerfall. profil. 9 August 2014. (německy)
1 2 GREVEN, Ludwig. Und dann ging das Tor auf. Die Zeit. 19 August 2014. Dostupné online.
↑ LAHODYNSKY, Otmar. Eiserner Vorhang: Picknick an der Grenze. profil. 13 June 2019. (německy)
↑ ROSER, Thomas. DDR-Massenflucht: Ein Picknick hebt die Welt aus den Angeln. Die Presse. 17 August 2014. Dostupné online. (německy)
↑ Šablona:Ill Paneuropäisches Picknick – Mit dem Picknickkorb in die Freiheit. Süddeutsche Zeitung. 17 May 2010. Dostupné online. (německy)
1 2 Judt 2005, s. 613
↑ DARNTON, Robert. Berlin Journal. New York: W. W. Norton & Company, 1992. S. 98–99.
1 2 SAROTTE, Mary Elise. Collapse: The Accidental Opening of the Berlin Wall. New York: Basic Books, 2014. ISBN 9780465064946.
1 2 Judt 2005, s. 614
↑ Judt 2005, s. 615
↑ KOMMERS, Donald P. The Constitutional Jursiprudence of the Federal Republic of Germany. [s.l.]: Duke University Press, 2012. S. 309.
↑ Zeměpis světadílů. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1970. Kapitola Německá demokratická republika, s. 38.
↑ Země světa (1): Evropa, SSSR, Asie. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1987.
↑ David P. Conradt, The German Polity (2008) p. 20
1 2 Eric D. Weitz, Creating German Communism, 1890–1990: From Popular Protests to Socialist State. Princeton, NJ: Princeton University Press, 1997
↑ SAROTTE, Mary Elise. 1989: The Struggle to Create Post-Cold War Europe. 2nd. vyd. Princeton, NJ: Princeton University Press, 2014.
↑ documentArchiv.de - Gesetz zur Änderung des Gesetzes über das Staatswappen und die Staatsflagge der Deutschen Demokratischen Republik (01.10.1959) [online]. [cit. 2025-05-07]. Dostupné online.
↑ East German Flag [online]. 2021-09-21 [cit. 2025-05-07]. Dostupné online. (anglicky)
↑ Coat of arms of East Germany in Berlin, Germany (Google Maps) [online]. 2010-11-21 [cit. 2025-05-07]. Dostupné online. (anglicky)
↑ Domestic Protocol Office of the Federal Government [online]. Dostupné online.
↑ The National Anthem of the German Democratic Republic: "Auferstanden aus Ruinen" (1949) [online]. [cit. 2025-05-07]. Dostupné online. (anglicky)
↑ National Anthem of the German Democratic Republic: "Auferstanden aus Ruinen"(1949) [online]. [cit. 2025-05-07]. Dostupné online. (anglicky)
↑ Pioneer Organization [online]. Dostupné online.
↑ THE_WALL_MUSEUM. Free German Youth [online]. 2021-06-13 [cit. 2025-05-07]. Dostupné online. (anglicky)
↑ RODDEN, John. Repainting the Little Red Schoolhouse: A History of Eastern German education, 1945–1995. [s.l.]: Oxford University Press, 2002. ISBN 0-19-511244-X. OCLC 39633454
1 2 3 4 Šablona:Cite thesis
↑ WEGNER, Gregory. In the Shadow of the Third Reich: The 'Jugendstunde' and the Legitimation of Anti-Fascist Heroes for East German Youth. German Studies Review. February 1996, s. 127–146. ISSN 0149-7952. doi:10.2307/1431716. JSTOR 1431716.
1 2 3 FULBROOK, Mary. Anatomy of a Dictatorship: Inside the GDR 1949–1989. New York: Oxford University Press, 1995. S. 60.
↑ The Rules of the Thälmann Pioneers [online]. Calvin.edu [cit. 2013-02-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 June 2010.
↑ Free German Youth 1949–1990 (East Germany) [online]. Flagspot.net [cit. 2013-02-09]. Dostupné online.
↑ JURICH, Dirk. Staatssozialismus und gesellschaftliche Differenzierung: eine empirische Studie. [s.l.]: LIT Verlag Münster, 2006. ISBN 3825898938. S. 32. (německy)
↑ MCDOUGALL, Alan. Youth Politics in East Germany: The Free German Youth Movement, 1946–1968. Oxford: Clarendon Press, 2004. (Oxford Historical Monographs). S. 37–38.
↑ Archivovaná kopie. www.sachsen.de [online]. [cit. 2007-12-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-12-29.
↑ http://www.documentarchiv.de/ddr/1952/aufloesung-laender_ges.html
↑ Leipzig, Germany Population 1950–2019 [online]. [cit. 2019-09-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 September 2019.
↑ Dresden, Germany Population 1950–2019 [online]. [cit. 2019-09-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 September 2019.
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 PAXTON, J. The Statesman's Year-Book 1990–91. [s.l.]: Springer, 2016. Dostupné online. ISBN 978-0-230-27119-7. (anglicky)
↑ TRAINOR, Bernard E. East German Military: Warsaw Pact's Finest. The New York Times. 8 November 1988. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 August 2018.
↑ GOEHLER, Laura. The Stasi files: Germany's 600-million-piece puzzle. CNN. 7 November 2014. Dostupné online [cit. 4 June 2024]. (anglicky)
↑ KOEHLER, John O. Stasi: The Untold Story of the East German Secret Police [online]. Dostupné online.
↑ FULBROOK, Mary. Becoming East German: Socialist Structures and Sensibilities After Hitler. [s.l.]: Berghahn books, 2015. ISBN 9781785330278. S. 3.
↑ FULBROOK, Mary. Becoming East German: Socialist Structures and Sensibilities After Hitler. [s.l.]: Berghahn books, 2015. ISBN 9781785330278. S. 3.
↑ GHOUAS, Nessim. The Conditions, Means and Methods of the MfS in the GDR: An Analysis of the Post and Telephone Control. [s.l.]: Cuvillier Verlag, 2004. ISBN 3898739880. S. 58.
↑ GLAESER, Andreas. Power/Knowledge Failure: Epistemic Practices and Ideologies of the Secret Police in Former East Germany. Social Analysis. 2003, s. 10–26. doi:10.3167/015597703782353023.
↑ GHOUAS, Nessim. The Conditions, Means and Methods of the MfS in the GDR: An Analysis of the Post and Telephone Control. [s.l.]: Cuvillier Verlag, 2004. ISBN 3898739880. S. 59.
↑ DENNIS, Mike. The Stasi: Myth and Reality. [s.l.]: Pearson Education Limited, 2003. ISBN 0582414229. Kapitola Tackling the Enemy: Quiet Repression and Preventive Decomposition, s. 112.
1 2 3 DENNIS, Mike. The Stasi: Myth and Reality. [s.l.]: Pearson Education Limited, 2003. ISBN 0582414229. Kapitola Tackling the enemy- quiet repression and preventive decomposition, s. 114.
↑ GLAESER, Andreas. Political Epistemics: The Secret Police, the Opposition, and the End of East German Socialism. Chicago: University of Chicago Press, 2011. ISBN 978-0226297941. S. 492–494.
↑ After the fall: The hidden trauma behind the Berlin Wall [online]. IRCT [cit. 2021-09-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 September 2021.
↑ OLTERMANN, Philip. 'I've been shafted twice': Stasi victims and their quest for compensation. The Guardian. 6 November 2019. Dostupné online [cit. 9 September 2021].
↑ Selbsttötung oder durch die Staatssicherheit verschleierter Mord? | Bundesstiftung zur Aufarbeitung der SED-Diktatur [online]. [cit. 2025-06-28]. Dostupné online. (německy)
↑ Mielkes Horchposten lauerten überall. | TP-Presseagentur [online]. 2016-03-24 [cit. 2025-06-28]. Dostupné online. (německy)
↑ Mark Allinson, Politics and Popular Opinion in East Germany 1945–1968 (2000) ch 1
↑ SCHNOOR, Rainer. The United States and Germany in the Era of the Cold War, 1945-1990: A Handbook. [s.l.]: [s.n.] Kapitola The Good and the Bad America: Perceptions of the United States in the GDR, s. 618–26.
↑ Thomas Adam. Germany and the Americas: Culture, Politics, and History; a Multidisciplinary Encyclopedia. [s.l.]: ABC-CLIO, 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 May 2016. ISBN 9781851096282. S. 1067.
↑ RUBINSTEIN, Alvin Z. Moscow's Third World Strategy. [s.l.]: [s.n.], 16 July 1990. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 December 2019. ISBN 0691023328. S. 184.
1 2 HERF, Jeffrey. Undeclared Wars with Israel: East Germany and the West German Far Left, 1967–1989. [s.l.]: Cambridge University Press, 2016. ISBN 9781107089860.
↑ HERF, Jeffrey. 'At War with Israel': East Germany's Key Role in Soviet Policy in the Middle East. Journal of Cold War Studies. 2014, s. 129–163. ISSN 1520-3972. doi:10.1162/JCWS_a_00450.
↑ LAQUEUR, Walter. The Road to Jerusalem: The Origins of the Arab-Israeli Conflict, 1967. [s.l.]: Macmillan, 1968. Dostupné online. ISBN 978-0025683600. S. 215.
↑ Israel's struggle in the UN
↑ The GDR and the PLO: East Germany's Palestine Policy [online]. [cit. 2020-03-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 5 May 2018.
↑ TRENTIN, Massimiliano. 'Tough negotiations'. The two Germanys in Syria and Iraq, 1963–74. Cold War History. 17 July 2008, s. 353–380. Dostupné online [cit. 14 February 2023]. doi:10.1080/14682740802222155. S2CID 218576332.
↑ INGIMUNDARSON, V. Targeting the Periphery: The Role of Iceland in East German Foreign Policy, 1949–89. Cold War History. 6 September 2010, s. 113–140. Dostupné online [cit. 13 February 2023]. doi:10.1080/713999929. S2CID 153852878.
↑ Ilko-Sascha Kowalczuk: Die 101 wichtigsten Fragen – DDR. C.H. Beck, München 2009, Frage 33.
1 2 Hans Rühle und Michael Rühle: Der Warschaupakt plante den nuklearen Überfall auf Westeuropa, in: Neue Zürcher Zeitung vom 13. September 2008, S. 9. Die Autoren Hans und Michael Rühle (NZZ Online) sind der ehemalige Chef des Planungsstabes im Bonner Verteidigungsministerium und der Leiter des Planungsstabes der politischen Abteilung der NATO in Brüssel.
↑ Business America. (27 February 1989). German Democratic Republic: long history of sustained economic growth continues; 1989 may be an advantageous year to consider this market – Business Outlook Abroad: Current Reports from the Foreign Service.. Business America. 1989. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 November 2007.
↑ Boroch, Wilfried (1996), "Social policy as an institutional transformation problem", Transition Economies, Volume 31, Number 3, pp. 139-146.
↑ Jonathan R. Zatlin, The Currency of Socialism: Money and Political Culture in East Germany (2007)
↑ The shortest history of Germany, James Hawes (2018), federal office of political education [23rd June 2009]
↑ SLEIFER, Jaap. Google Books. High Growth of an Underachiever?. [s.l.]: Walter de Gruyter GmbH & Co KG, 2006. ISBN 9783050085395. Kapitola Planning Ahead and Falling Behind: The East German Economy in Comparison with West Germany 1936–2002, s. 66.
↑ SPERLICH, Peter W. Oppression and Scarcity: The History and Institutional Structure of the Marxist-Leninist Government of East Germany and Some Perspectives on Life in a Socialist System. [s.l.]: Greenwood Publishing Group, 2006. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 May 2016. ISBN 978-0-275-97565-4. S. 191.
↑ Ich liebe Thüringen, ich liebe Deutschland. www.tagesspiegel.de. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 February 2017. (německy)
↑ CORTADA, James W. The Digital Flood: The Diffusion of Information Technology Across the U.S., Europe and Asia. New York: Oxford University Press, 2012. ISBN 978-0-19-992155-3. S. 288.
↑ Histories of Computing in Eastern Europe. Redakce Leslie Christopher. Cham: Springer, 2019. ISBN 978-3-030-29159-4. S. 150.
↑ Current population. Federal Statistical Office [online]. [cit. 2023-05-12]. Dostupné online. (anglicky)
↑ Mary Fulbrook, "The Limits Of Totalitarianism: God, State and Society in the GDR," Transactions of the Royal Historical Society, Jan 1957, Vol. 7 Issue 1, pp 25–52
↑ DE SILVA, Brendan. East Germany: Continuity and Change. Redakce Cooke Paul. Amsterdam: Rodopi B.V., 2000. (German Monitor). Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 June 2016. ISBN 9789042005792. Kapitola The Protestant Church and the East German State: an organisational perspective, s. 104–105.
↑ Paul Tillich. Christianity and the Encounter of the World Religions (New York: Columbia University Press, 1963), p. 20.
↑ Fulbrook, "The Limits Of Totalitarianism: God, State and Society in the GDR"
↑ SILVERBERG, Laura. East German Music and the Problem of National Identity. Nationalities Papers. 2009, s. 501–522. Dostupné online. ISSN 0090-5992. doi:10.1080/00905990902985710. (anglicky)
↑ ROBB, David G. Censorship and Dissent of GDR. Redakce Mazierska Ewa. [s.l.]: [s.n.], 2016. Dostupné online. ISBN 978-1-137-59272-9. doi:10.1057/978-1-137-59273-6.
↑ GRÜNING, Barbara. Cultural Spaces as Political Spaces: The Musical Field of the German Democratic Republic. Cultural Sociology. 2023-06-01, s. 225–251. Dostupné online. ISSN 1749-9755. doi:10.1177/17499755221078713. (EN)
↑ Pence and Betts, Socialist modern: East German everyday culture and politics. s. 37 pro Maaz, s. 58.
↑ Gesellschaft zur Verbreitung wissenschaftlicher Kenntnisse: Gründungsbeschluss, Statut, Präsidium. [s.l.]: Karl-Marx-Werk, 1954. Dostupné online. (německy)
↑ The Secret of East German Censorship – Who's Watching Who? [online]. [cit. 2017-12-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 December 2017.
↑ Emmerich, W., 1996. Kleine Literaturgeschichte der DDR. Leipzig: Aufbau Verlag.
↑ BONDAR, Mariia; FUCHS-SCHÜNDELN, Nicola. Good Bye Lenin Revisited: East-West Preferences Three Decades after German Reunification. German Economic Review. 2023-02-28, s. 97–119. ISSN 1468-0475. doi:10.1515/ger-2022-0042. PMID 36916964.
↑ Bericht auf wdr4.de vom 22. Juli 2007 January 2016/https://web.archive.org/web/20160127174942/http://www.wdr4.de/musik/schallplattenbar/ostseelaender100.html Archivováno 27. 1. 2016 na Wayback Machine., retrieved 30 September 2014.
↑ Götz Hintze: Rocklexikon der DDR. 2. Auflage. Schwarzkopf & Schwarzkopf, Berlin 2000, ISBN 3-89602-303-9, Eintrag zum Internationalen Schlagerfestival Dresden
↑ Informationen zu Chris Doerk April 2016/https://web.archive.org/web/20160428041438/http://www.aus-der-ddr.de/person/chris_doerk-pid_4000005786.html Archivováno 28. 4. 2016 na Wayback Machine., retrieved 23 December 2010.
↑ ROTE GITARREN – Die Offizielle Homepage [online]. [cit. 2017-12-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 October 2017. (německy)
↑ Rote Gitarren [online]. [cit. 2017-12-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 October 2017. (německy)
↑ Karel Gott [online]. [cit. 2017-12-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 October 2017. (německy)
↑ Omega [online]. [cit. 2017-12-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 October 2017. (německy)
↑ Biografija: Muzičar Dado Topić [online]. [cit. 2017-12-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 April 2017.
↑ Brown, Timothy S. "'Keeping it Real' in a Different 'Hood: (African-) Americanization and Hip-hop in Germany." In The Vinyl Ain't Final: Hip Hop and the Globalization of Black Popular Culture, ed. by Dipannita Basu and Sidney J. Lemelle, pp. 137–150. London
↑ Šablona:Ill. From Krauts with Attitudes to Turks with Attitudes: Some Aspects of Hip-Hop History in Germany. Popular Music. Cambridge University Press, October 1998, s. 225–265. ISSN 0261-1430.
↑ LYS, Franziska; DREYER, Michael. Virtual Walls?: Political Unification and Cultural Difference in Contemporary Germany. [s.l.]: Boydell & Brewer, 2017. Dostupné online. ISBN 978-1-57113-980-1. (anglicky)
↑ Interview With Conductor Kurt Masur: 'The Spirit of 1989 Has Been Exhausted'. Spiegel Online. 12 October 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 October 2017.
↑ TYNAN, Kenneth. Brecht Would Not Applaud His Theater Today [online]. 11 January 1976 [cit. 2016-09-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 September 2016.
↑ German Democratic Republic - GDR Deutsche Demokratische Republik - DDR [online]. [cit. 2025-06-30]. Dostupné online. (anglicky)
↑ Joshua Feinstein, The Triumph of the Ordinary: Depictions of Daily Life in the East German Cinema, 1949–1989 (Chapel Hill, NC: University of North Carolina Press, 2002), 80–109. ISBN 978-0-8078-5385-6
↑ HARKIN, Patrick. Brecht and the GDR: Politics, Culture, Posterity. Redakce Bradley Laura. [s.l.]: Camden House, 2011. (Edinburgh German Yearbook; sv. 5). ISBN 978-1-57113-492-9. Kapitola Brecht on 17 June: Establishing the Facts, s. 84–99.
↑ GEZEN, Ela E. Brecht, Turkish Theater, and Turkish-German Literature: Reception, Adaptation, and Innovation After 1960. [s.l.]: Boydell & Brewer, 2018. ISBN 978-1-64014-024-0. S. 80–85.
↑ WEKWERTH, Manfred. Daring to Play: A Brecht Companion. [s.l.]: Routledge, 2012. ISBN 978-1-136-70911-1. S. 101–07.
↑ BRADLEY, Laura. Brecht and Political Theatre: The Mother on Stage. [s.l.]: Clarendon Press, 2006. ISBN 978-0-19-928658-4. S. 108–12, 129–31.
↑ ROCKWELL, John. Benno Besson, 83, Director of Plays and Brecht Disciple, Is Dead. The New York Times. 25 February 2006. Dostupné online [cit. 4 June 2024].
↑ Berlin East germany [online]. [cit. 2017-12-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 December 2017.
↑ Friedrichstadt-Palast [online]. [cit. 2018-02-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 March 2018.
↑ Das BEŠablona:Sndein Theater für Zeitgenossen [online]. Berliner-ensemble.de [cit. 2010-03-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 May 2010.
↑ Deutsches Theater: Home [online]. Deutsches-theater.de [cit. 2010-03-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 March 2010.
↑ Gorki.de [online]. Gorki.de [cit. 2010-03-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 March 2010.
↑ Volksbühne Berlin [online]. Volksbuehne-berlin.de [cit. 2010-03-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 March 2010.
↑ Das Grosse Haus: Insider berichten aus dem ZK der SED. Redakce Modrow Hans. 2. Aufl. vyd. Berlin: Edition Ost, 1995. ISBN 978-3-929161-20-5. S. 103 f. (německy)
↑ COOKE, Paul. Representing East Germany Since Unification: From Colonization to Nostalgia. [s.l.]: [s.n.], August 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 March 2015. ISBN 9781845201890. S. 146.
↑ DEFA – Stiftung – Home [online]. Defa-stiftung.de [cit. 2010-03-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 April 2008.
↑ LISUM, Filmernst-Kinobüro im. Filmdatenbank | Das Schulgespenst | Inhalt [online]. [cit. 2022-10-07]. Dostupné online. (německy)
↑ MÜLLER, Beate. Stasi-Zensur-Machtdiskurse: Publikationsgeschichten und Materialien zu Jurek Beckers Werk. [s.l.]: Max Niemeyer Verlag, 2006. ISBN 978-3-484-35110-3. S. 129–30. (německy)
↑ HEIDUSCHKE, Sebastian. The Women's Film, Konrad Wolf, and Defa After the "Biermann Affair": Solo Sunny (Konrad Wolf, 1980). [s.l.]: Palgrave Macmillan, 2013. Dostupné online. ISBN 978-1-137-32232-6. doi:10.1057/9781137322326_14. S. 115–21.
↑ SCOTT, Sheena. Films And The Fall Of The Berlin Wall: A Cinematic History, Post-1989. Forbes. 5 November 2019. Dostupné online.
↑ COOK, Roger F. Good Bye, Lenin!: Free-Market Nostalgia for Socialist Consumerism. Seminar: A Journal of Germanic Studies. German Studies Canada, 28 June 2007, s. 206–219. ISSN 1911-026X. doi:10.1353/smr.2007.0027. S2CID 201759614. (anglicky)
↑ 2006 Academy Award for "The Lives of Others" October 2011/https://web.archive.org/web/20111010025327/http://www.imdb.com/title/tt0405094/awards Archivováno 10. 10. 2011 na Wayback Machine.,
↑ ENNS, Anthony. The politics of Ostalgie: post-socialist nostalgia in recent German film. Screen. Oxford University Press, 1 December 2007, s. 475–91. ISSN 0036-9543. doi:10.1093/screen/hjm049.
↑ HELMSTAEDT, Karin. East German Doping Trial. The Globe and Mail. Berlin: 19 July 2000. Dostupné online [cit. 5 September 2019].
↑ Hartgens and Kuipers (2004), p. 515
↑ KICMAN, A.T.; GOWER, D.B. Anabolic steroids in sport: biochemical, clinical and analytical perspectives. Annals of Clinical Biochemistry. July 2003, s. 321–56. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 June 2012. doi:10.1258/000456303766476977. PMID 12880534. S2CID 24339701.
↑
Zdroje:
- TAGILABUE, John. Political Pressure Dismantles East German Sports Machine. The New York Times. 12 February 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 November 2018.
- JANOFSKY, Michael. Olympics; Coaches Concede That Steroids Fueled East Germany's Success in Swimming. The New York Times. 3 December 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 November 2018.
- KIRSCHBAUM, Erik. East German Dope Still Leaves Tracks [online]. 15 September 2000 [cit. 2008-05-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 June 2008.
- UNGERLEIDER, Steven. Faust's Gold: Inside the East German doping machine. 1st. vyd. [s.l.]: Thomas Dunne Books/St. Martin's Press, 2001. Dostupné online. ISBN 0-312-26977-3.
- Sports Doping Statistics Reach Plateau in Germany [online]. Deutsche Welle, 26 February 2003 [cit. 2018-10-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 October 2018.
- LONGMAN, Jere. Drug Testing; East German Steroids' Toll: 'They Killed Heidi'. The New York Times. 26 January 2004. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 October 2018.
↑ 1974 FIFA World Cup Germany, Germany FR [online]. [cit. 2017-01-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 January 2017.
↑ BEARD, Stephen. 30 years after the fall of the Berlin Wall, Germany recalls the economic gulf between East and West [online]. NPR/Marketplace, 4 November 2019. Dostupné online.
↑ '76 E. German Nuclear Incident Described. www.latimes.com. 21 January 1990. Dostupné online.
↑ Šablona:Ill East German nuclear plant demolition proves challenging. www.dw.com. 13 January 2010. Dostupné online.
↑ World Nuclear Association. world-nuclear.org. 2024. Dostupné online.
↑ Civil Society & Dictatorship in Modern German History. Redakce Kocka Jürgen. [s.l.]: UPNE, 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 March 2015. ISBN 978-1-58465-866-5. S. 37.
↑ Martin Blum, "Remaking the East German Past: 'Ostalgie,' Identity, and Material Culture," Journal of Popular Culture, Winter 2000, Vol. 34 Issue 3, pp. 229–54.
↑ NAUGHTON, Leonie. That Was the Wild East: Film Culture, Unification, and the "New" Germany. [s.l.]: U. of Michigan Press, 2002. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 May 2016. ISBN 978-0472088881. S. 14.
↑ BICKFORD, Andrew. Fallen Elites: The Military Other in Post-Unification Germany. [s.l.]: Stanford U.P., 2011. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 April 2016. ISBN 9780804773966. S. 10.
↑ BARNSTON, Ascher. The Transparent State: Architecture and Politics in Postwar Germany. [s.l.]: Psychology Press, 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 May 2016. ISBN 9780203799888. S. 92.
↑ CONNOLLY. Educated women leave east German men behind. The Guardian. 2007. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 November 2018.
1 2 BONSTEIN, Julia. Homesick for a Dictatorship: Majority of Eastern Germans Feel Life Better under Communism. Der Spiegel. 3 July 2009. Dostupné online. ISSN 2195-1349. (anglicky)
↑ HOU, Yushi. Rewriting ideal history: The Ostalgie expression in Goodbye, Lenin (2003) [online]. University of Southampton Centre for International Film Research, 2 October 2017 [cit. 2020-07-09]. Dostupné online.
↑ DICK, Wolfgang. Ostalgia: Romanticizing the GDR. Deutsche Welle. 3 October 2013. Dostupné online [cit. 19 March 2021].
↑ 33 Jahre Wiedervereinigung [online]. Dostupné online.
↑ HOYER, Katja. What's 'wrong' with east Germany? Look to its long neglect by the wealthy west. The Guardian. 7 March 2024. Dostupné online.
↑ WELLE (WWW.DW.COM ), Deutsche. Why is everyone in Germany talking about Thuringia and AfD?. Deutsche Welle. 6 February 2020. Dostupné online [cit. 18 March 2021]. (anglicky)
1 2 Die Rechten ziehen in den Osten, Ausländer in den Westen [online]. April 3, 2016 [cit. 2023-06-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne June 9, 2023.
1 2 Ausländische Bevölkerung nach Ländern – bpb [online]. Bundeszentrale für politische Bildung [cit. 2017-11-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-05-07.
1 2 Ausländeranteil in Deutschland nach Bundesländern [online]. [cit. 2017-11-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-07-12.
1 2 Only the Old embrace God in former East-Germany. Spiegel Online. 19 April 2012. Dostupné online [cit. 24 May 2012].
↑ East Germany world's most godless area [online]. 20 April 2012 [cit. 2021-12-31]. Dostupné online.
↑ Šablona:Ill, Šablona:Ill Why Eastern Germany is the Most Godless Place On Earth. Die Welt. 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 August 2012.
↑ East Germany the 'most atheistic' of any region [online]. Dialog International, 2012 [cit. 2009-05-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-12-13.
↑ Eastern Germany: the most godless place on Earth [online]. 2012 [cit. 2009-05-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 August 2012.

Literatura

JUDT, Tony. Postwar : A History of Europe Since 1945. Penguin Press, 2005. ISBN 1-59420-065-3. (česky Poválečná Evropa : historie po roce 1945. Praha : Slovart, 2008. 986 s. ISBN 978-80-7391-025-9.)
Nefjodov V. V. SED a kultura NDR. Historická monografie. Hradec Králové, 2009.

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Německá demokratická republika na Wikimedia Commons
Slovníkové heslo NDR ve Wikislovníku
Mapa zemí (Länder)
První, ještě federalistická ústava NDR (německy)
Poslední opět federalistická ústava NDR z dubna 1990 (německy)
Povstání dělníků v NDR (17. červen 1953)
17. Juni 1953 Archivováno 18. 2. 2006 na Wayback Machine. – 17. červen 1953. Bibliographical database of the international literature

[17] Používání zkratky BRD (SRN) pro západní Německo, tedy Bundesrepublik Deutschland („Spolková republika Německo“), naopak nebylo v západním Německu nikdy přijato, protože bylo považováno za politické prohlášení. Termín BRD (SRN) tak používali východní Němci nebo západní Němci s provýchodoněmeckými názory. Hovorově západní Němci označovali západní Německo jednoduše jako Německo (což odráželo nárok západního Německa reprezentovat celé Německo), případně jako Bundesrepublik nebo Bundesgebiet („spolková republika“ či „spolkové území“), zatímco pro jeho občany používali označení Bundesbürger („spolkový občan“) a přídavné jméno bundesdeutsch („spolkoněmecký“).

[83] Například ekonom Jörg RoeslerŠablona:Sndviz: Jörg Roesler: Ein Anderes Deutschland war möglich. Alternative Programme für das wirtschaftliche Zusammengehen beider deutscher Staaten, in: Jahrbuch für Forschungen zur Geschichte der Arbeiterbewegung, č. II/2010, s. 34–46. Historik Ulrich Busch argumentoval, že měnová unie přišla příliš brzy; viz Ulrich Busch: Die Währungsunion am 1. Juli 1990: Wirtschaftspolitische Fehlleistung mit Folgen, in: Jahrbuch für Forschungen zur Geschichte der Arbeiterbewegung, č. II/2010, s. 5–24.

[121] „V éře détente byla hlavní metodou Stasi v boji proti podvratné činnosti ‚operační dekompozice‘ (operative Zersetzung), která představovala ústřední prvek toho, co Hubertus Knabe označil jako systém ‚tiché represe‘ (lautlose Unterdrückung). Nešlo přitom o zcela nový přístup, neboť ‚špinavé triky‘ byly široce používány již v 50. a 60. letech. Charakteristickým rysem bylo prvenství operační dekompozice nad ostatními metodami represe v systému, který historici označují pojmy jako posttotalitarismus či moderní diktatura.“ DENNIS, Mike. The Stasi: Myth and Reality. [s.l.]: Pearson Education Ltd., 2003. ISBN 0582414229. Kapitola Tackling the enemyŠablona:Sndquiet repression and preventive decomposition, s. 112. Historik Mike Dennis uvádí: „V letech 1985–1988 vedla Stasi ročně přibližně 4 500 až 5 000 OV (operačních případů).“^[117]

[182] Tento citát nemá žádné křížové odkazy potvrzující jeho autenticitu. Podrobný přehled problémů spojených s Brechtovým odkazem po jeho smrti v rámci Berliner Ensemble viz David Barnett, A History of the Berliner Ensemble (Cambridge University Press, 2015), 146–170. ISBN 978-1-107-05979-5.

[MajorOsmond-1] 1 2 Patrick Major, Jonathan Osmond, The Workers' and Peasants' State: Communism and Society in East Germany Under Ulbricht 1945–71, Manchester University Press, 2002, ISBN 9780719062896

[2] Karl Dietrich Erdmann, Jürgen Kocka, Wolfgang J. Mommsen, Agnes Blänsdorf. Towards a Global Community of Historians: the International Historical Congresses and the International Committee of Historical Sciences 1898–2000. Berghahn Books, 2005, pp. 314. ("However the collapse of the Soviet empire, associated with the disintegration of the Soviet satellite regimes in East-Central Europe, including the German Democratic Republic, brought about a dramatic change of agenda.")

[29Oct1989-3] Thousands rally in East Germany. Eugene Register-Guard. 29 October 1989, s. 5A. Dostupné online.

[4] GRIX, Jonathan; COOKE, Paul. East German Distinctiveness in a Unified Germany. [s.l.]: [s.n.], 2003. ISBN 978-1902459172. S. 17.

[5] Peter E. Quint. The Imperfect Union: Constitutional Structures of German Unification. Princeton University Press, 2012, pp. 125–126.

[6] MAUK, Ben. Did Eastern Germany Experience an Economic Miracle?. The New Yorker. 2014-11-06. Dostupné online [cit. 2025-10-28]. ISSN 0028-792X. (anglicky)

[7] East Germany – IWH Halle [online]. [cit. 2025-10-28]. Dostupné online.

[8] Google News. Sarasota Herald-Tribune [online]. [cit. 2019-11-21]. Dostupné online.

[9] Google News. Toledo Blade [online]. [cit. 2019-11-21]. Dostupné online.

[10] Google News. The Victoria Advocate [online]. [cit. 2019-11-21]. Dostupné online.

[11] Victimized East Germans seek redress. St. Petersburg Times. 11 September 1990. Dostupné online.

[12] More Than 1,100 Berlin Wall Victims. Deutsche Welle. 9 August 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 October 2017.

[13] Geoffrey Pridham, Tatu Vanhanen. Democratization in Eastern Europe Routledge, 1994. ISBN 0-415-11063-7 pp. 135

[zeit49-14] 1 2 BERLIN KORRESPONDENT. Nationale Front in der Ostzone. Die Zeit. June 1949. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 November 2013. (německy)

[15] Vom Sogenannten. Der Spiegel. 21 October 1968, s. 65. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 February 2016.

[16] Facts about Germany: The Federal Republic of Germany, 1959 – Germany (West). [s.l.]: [s.n.], 1959. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 December 2019. S. 20.

[18] WILDENTHAL, Lora. The Language of Human Rights in West Germany. [s.l.]: [s.n.] S. 210.

[19] CORNFIELD, Daniel B.; HODSON, Randy. Worlds of Work: Building an International Sociology of Work. [s.l.]: Springer, 2002. ISBN 0-306-46605-8. S. 223.

[20] POLLAK, Michael. Ein Text in seinem Kontext. Österreichische Zeitschrift für Soziologie. 2005, s. 3–21. Dostupné online. ISSN 1011-0070. doi:10.1007/s11614-006-0033-6. S2CID 147022466. (německy)

[21] BARANOWSKI, Shelley. The Sanctity of Rural Life: Nobility, Protestantism, and Nazism in Weimar Prussia. [s.l.]: Oxford University Press, 1995. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 December 2019. ISBN 978-0-19-536166-7. S. 187–188.

[22] SCHMITT, Carl. Political Romanticism. [s.l.]: Routledge, 2017. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 December 2019. ISBN 978-1-351-49869-2. S. 11.

[23] „Each spring, millions of workmen from all parts of western Russia arrived in eastern Germany, which, in political language, is called East Elbia.“ z díla The Stronghold of Junkerdom od George Sylvester Vierecka. Viereck's, svazek 8. Fatherland Corporation, 1918.

[24] Compare: RITTER, Gerhard A. Die DDR in der deutschen Geschichte. Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte. April 2002, s. 171–172. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 November 2019. (německy)

[ritter2-25] 1 2 3 4 RITTER, Gerhard A. Die DDR in der deutschen Geschichte. Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte. April 2002, s. 171–200. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 November 2019. (německy)

[26] Yalta Conference [online]. [cit. 2010-09-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 May 2011.

[27] DEPARTMENT OF STATE. THE OFFICE OF ELECTRONIC INFORMATION, Bureau of Public Affairs. Allied Occupation of Germany, 1945-52 [online]. 2008-07-18 [cit. 2024-09-22]. Dostupné online. (anglicky)

[28] K diskusi o vstupu sociálních demokratů do SED viz Steffen Kachel, Entscheidung für die SED 1946 – ein Verrat an sozialdemokratischen Idealen?, in: Jahrbuch für Forschungen zur Geschichte der Arbeiterbewegung, č. I/2004.Šablona:Date?

[:4-29] 1 2 Stiftung Haus der Geschichte der Bundesrepublik Deutschland. LeMO Kapitel: Zwangsvereinigung zur SED [online]. [cit. 2012-07-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-06-14. (německy)

[30] Viz Anna M. Cienciala „Poznámky k přednášce z historie 557“ června 2010/https://web.archive.org/web/20100620054515/http://web.ku.edu/~eceurope/hist557/lect17.htm Archivní kopie na Internet Archive.

[31] STEININGER, Rolf. Německá otázka: Stalinova nóta z roku 1952 a problém znovusjednocení. New York: Columbia University Press, 1990.

[32] Roth, Gary. „Recenze Hoffmann, Dierk: Otto Grotewohl (1894–1964): Eine politische Biographie“ H-German, H-Net Reviews. Listopad 2010. online Archivní kopie na Internet Archive.

[33] Gomez Gutiérrez, J.J. & Bruschi, V. (2003). „Socialistická jednotná strana Německa“. In N. Schlager (ed.), St. Jamesova encyklopedie dějin práce ve světě: Hlavní události v dějinách práce a jejich dopad. St. James Press.

[34] Političtí vězni v Německé demokratické republice [online]. [cit. 2020-11-24]. Dostupné online. (anglicky)

[35] PETERSON, Edward N. Russian Commands and German Resistance: The Soviet Occupation, 1945–1949. New York: P. Lang, 1999. ISBN 0-8204-3948-7. OCLC 38207545 S. 5.

[36] PETERSON, Edward N. Russian Commands and German Resistance: The Soviet Occupation, 1945–1949. New York: P. Lang, 1999. ISBN 0-8204-3948-7. OCLC 38207545

[37] STOKES, Raymond G. Constructing Socialism: Technology and Change in East Germany 1945–1990. Baltimore: Johns Hopkins University Press, 2000. ISBN 0-8018-7299-5. OCLC 51480817

[38] RUGGENTHALER, Peter. The 1952 Stalin Note on German Unification: The Ongoing Debate. Journal of Cold War Studies. 2011, s. 172–212. Dostupné online. ISSN 1520-3972. doi:10.1162/JCWS_a_00145. JSTOR 26924047.

[German_Democratic_Republic_page_78-39] FEINSTEIN, Margarete Myers. State Symbols: The Quest for Legitimacy in the Federal Republic of Germany and the German Democratic Republic, 1949–1959. [s.l.]: Brill Academic Publishers, 2001. ISBN 9780391041035. S. 78.

[40] FULBROOK, Mary; PORT, Andrew I. Becoming East German: Socialist Structures and Sensibilities after Hitler. [s.l.]: Berghahn Books, 2013. ISBN 9780857459756.

[41] HAYDOCK, Michael D. City Under Siege: The Berlin Blockade and Airlift, 1948–1949. [s.l.]: [s.n.], 2000.

[42] Weitz 1997, s. 350 Na základě sovětského nařízení z února 1948 se Německá hospodářská komise fakticky stala vznikající státní strukturou, jejíž kompetence daleko přesahovaly oblast hospodářství; získala pravomoc vydávat příkazy a směrnice všem německým orgánům v Sovětské okupační zóně.

[43] McCauley 1983, s. 38 DWK se stala de facto vládou sovětské zóny. Jejím předsedou byl Heinrich Rau (SED) a čtyři z jeho šesti zástupců byli rovněž členy SED.

[44] ttp://is.muni.cz/th/143753/fss_b/bakalarska_prace-konecna_verze.txt

[volby_50-45] 1 2 Prescott Evening Courier, Prescot, Arizona, Monday, October 16 1950, zdroj AP, zobrazeno na Google newspapers, přístup: 25.12.2013

[46] SEBESTYEN, Victor. Revolution 1989: The Fall of the Soviet Empire. New York: Pantheon Books Dostupné online. ISBN 0-375-42532-2. (angličtina)

[47] BBC: Berliner recalls East German uprising

[48] Zpráva Peter Bruhn (očitý svědek). www.ib.hu-berlin.de [online]. [cit. 2009-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-04-06.

[49] East Berlin 17 June 1953: Stones Against Tanks January 2011/https://web.archive.org/web/20110123034004/http://www.dw-world.de/dw/article/0,,894998,00.html Archivováno 23. 1. 2011 na Wayback Machine., Deutsche Welle. Citováno 16. května 2007.

[50] BARAS, Victor. Beria's Fall and Ulbricht's Survival. Soviet Studies. 1975, s. 381–395. doi:10.1080/09668137508411013.

[Norman_M._Naimark_1949,_pp._167-9-51] Norman M. Naimark. The Russians in Germany: A History of the Soviet Zone of Occupation, 1945–1949. Harvard University Press, 1995. ISBN 0-674-78405-7 s. 167–169.

[52] TAYLOR, Frederick. Berlin Wall: A World Divided, 1961–1989. [s.l.]: HarperCollins, 2006. ISBN 9780060786137.

[53] ALLINSON, Mark; LEAMAN, Jeremy; PARKES, Stuart; TOLKIEHN, Barbara. Contemporary Germany: Essays and Texts on Politics, Economics & Society. London and New York: Routledge, 2014. Dostupné online. ISBN 978-1-317-87977-0. S. 39. (německy)

[54] KRISCH, Henry. Soviet-GDR Relations in the Honecker Era. East Central Europe. December 1979, s. 152–172. doi:10.1163/187633079X00150.

[time-55] 1 2 East Germany: The Price of Recognition. TIME. 1 January 1973. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 December 2011.

[FOOTNOTEQuint199114-56] Quint 1991, s. 14.

[57] KOMMERS, Donald P. The Constitutional Jursiprudence of the Federal Republic of Germany. [s.l.]: Duke University Press, 2012. S. 308.

[58] Texas Law: Foreign Law Translations 1973 [online]. University of Texas [cit. 2016-12-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 December 2016.

[59] ZUELOW, Eric G. E. Touring Beyond the Nation: A Transnational Approach to European Tourism History. [s.l.]: Ashgate Publishing, 2011. ISBN 978-0-7546-6656-1. S. 220.

[60] David Priestland, Red Flag: A History of Communism, New York: Grove Press, 2009.

[61] COMBE, Sonia. À Buchenwald, les antifascistes ont perdu la guerre mémorielle [online]. April 2020. Dostupné online. (francouzsky)

[62] TILLACK-GRAF, Anne-Kathleen. Erinnerungspolitik der DDR. Dargestellt an der Berichterstattung der Tageszeitung 'Neues Deutschland' über die Nationalen Mahn- und Gedenkstätten Buchenwald, Ravensbrück und Sachsenhausen. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2012. ISBN 978-3-631-63678-7. S. 2–3, 88–91. (německy)

[:2-63] 1 2 COMBE, Sonia. Antisémite, l'Allemagne de l'Est ? [online]. January 2021. Dostupné online. (francouzsky)

[64] Einverstanden. E.H: Parteiinterne Hausmitteilungen, Briefe, Akten und Intrigen aus der Honecker-Zeit. Redakce Wesenberg Denise. o O: Schwarzkopf & Schwarzkopf Verlag, 1999. ISBN 978-3-89602-188-5. S. 263–265. (německy)

[65] BENYAHIA-KOUIDER, Odile. L'Allemagne paiera. [s.l.]: [s.n.], 2013. S. 166–167. (francouzsky)

[66] BENYAHIA-KOUIDER, Odile. L'Allemagne paiera. [s.l.]: [s.n.], 2013. S. 179. (francouzsky)

[:3-67] 1 2 PFEIL, Ulrich. Die DDR als Zankapfel in Forschung und Politik [online]. 9 April 2020. Dostupné online. (německy)

[Judt612-68] 1 2 Judt 2005, s. 612

[69] The Berlin Wall (1961–89) [online]. [cit. 2006-10-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 April 2005.

[70] Miklós Németh in Interview, Austrian TV – ORF "Report", 25 June 2019.

[Hilde_Szabo_2014-71] 1 2 SZABO, Hilde. Die Berliner Mauer begann im Burgenland zu bröckeln. Wiener Zeitung. 16 August 1999. Dostupné online. (německy)

[72] LAHODYNSKY, Otmar. Paneuropäisches Picknick: Die Generalprobe für den Mauerfall. profil. 9 August 2014. (německy)

[Die_Zeit_2014-73] 1 2 GREVEN, Ludwig. Und dann ging das Tor auf. Die Zeit. 19 August 2014. Dostupné online.

[74] LAHODYNSKY, Otmar. Eiserner Vorhang: Picknick an der Grenze. profil. 13 June 2019. (německy)

[75] ROSER, Thomas. DDR-Massenflucht: Ein Picknick hebt die Welt aus den Angeln. Die Presse. 17 August 2014. Dostupné online. (německy)

[76] Šablona:Ill Paneuropäisches Picknick – Mit dem Picknickkorb in die Freiheit. Süddeutsche Zeitung. 17 May 2010. Dostupné online. (německy)

[Judt613-77] 1 2 Judt 2005, s. 613

[78] DARNTON, Robert. Berlin Journal. New York: W. W. Norton & Company, 1992. S. 98–99.

[ReferenceA-79] 1 2 SAROTTE, Mary Elise. Collapse: The Accidental Opening of the Berlin Wall. New York: Basic Books, 2014. ISBN 9780465064946.

[Judt614-80] 1 2 Judt 2005, s. 614

[81] Judt 2005, s. 615

[82] KOMMERS, Donald P. The Constitutional Jursiprudence of the Federal Republic of Germany. [s.l.]: Duke University Press, 2012. S. 309.

[84] Zeměpis světadílů. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1970. Kapitola Německá demokratická republika, s. 38.

[85] Země světa (1): Evropa, SSSR, Asie. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1987.

[86] David P. Conradt, The German Polity (2008) p. 20

[ReferenceB-87] 1 2 Eric D. Weitz, Creating German Communism, 1890–1990: From Popular Protests to Socialist State. Princeton, NJ: Princeton University Press, 1997

[88] SAROTTE, Mary Elise. 1989: The Struggle to Create Post-Cold War Europe. 2nd. vyd. Princeton, NJ: Princeton University Press, 2014.

[89] documentArchiv.de - Gesetz zur Änderung des Gesetzes über das Staatswappen und die Staatsflagge der Deutschen Demokratischen Republik (01.10.1959) [online]. [cit. 2025-05-07]. Dostupné online.

[90] East German Flag [online]. 2021-09-21 [cit. 2025-05-07]. Dostupné online. (anglicky)

[91] Coat of arms of East Germany in Berlin, Germany (Google Maps) [online]. 2010-11-21 [cit. 2025-05-07]. Dostupné online. (anglicky)

[92] Domestic Protocol Office of the Federal Government [online]. Dostupné online.

[93] The National Anthem of the German Democratic Republic: "Auferstanden aus Ruinen" (1949) [online]. [cit. 2025-05-07]. Dostupné online. (anglicky)

[94] National Anthem of the German Democratic Republic: "Auferstanden aus Ruinen"(1949) [online]. [cit. 2025-05-07]. Dostupné online. (anglicky)

[95] Pioneer Organization [online]. Dostupné online.

[96] THE_WALL_MUSEUM. Free German Youth [online]. 2021-06-13 [cit. 2025-05-07]. Dostupné online. (anglicky)

[97] RODDEN, John. Repainting the Little Red Schoolhouse: A History of Eastern German education, 1945–1995. [s.l.]: Oxford University Press, 2002. ISBN 0-19-511244-X. OCLC 39633454

[plum-98] 1 2 3 4 Šablona:Cite thesis

[99] WEGNER, Gregory. In the Shadow of the Third Reich: The 'Jugendstunde' and the Legitimation of Anti-Fascist Heroes for East German Youth. German Studies Review. February 1996, s. 127–146. ISSN 0149-7952. doi:10.2307/1431716. JSTOR 1431716.

[Fulbrook,_Mary_1989-100] 1 2 3 FULBROOK, Mary. Anatomy of a Dictatorship: Inside the GDR 1949–1989. New York: Oxford University Press, 1995. S. 60.

[101] The Rules of the Thälmann Pioneers [online]. Calvin.edu [cit. 2013-02-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 June 2010.

[102] Free German Youth 1949–1990 (East Germany) [online]. Flagspot.net [cit. 2013-02-09]. Dostupné online.

[103] JURICH, Dirk. Staatssozialismus und gesellschaftliche Differenzierung: eine empirische Studie. [s.l.]: LIT Verlag Münster, 2006. ISBN 3825898938. S. 32. (německy)

[104] MCDOUGALL, Alan. Youth Politics in East Germany: The Free German Youth Movement, 1946–1968. Oxford: Clarendon Press, 2004. (Oxford Historical Monographs). S. 37–38.

[105] Archivovaná kopie. www.sachsen.de [online]. [cit. 2007-12-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-12-29.

[106] ttp://www.documentarchiv.de/ddr/1952/aufloesung-laender_ges.html

[107] Leipzig, Germany Population 1950–2019 [online]. [cit. 2019-09-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 September 2019.

[108] Dresden, Germany Population 1950–2019 [online]. [cit. 2019-09-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 September 2019.

[:0-109] 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 PAXTON, J. The Statesman's Year-Book 1990–91. [s.l.]: Springer, 2016. Dostupné online. ISBN 978-0-230-27119-7. (anglicky)

[auto-110] TRAINOR, Bernard E. East German Military: Warsaw Pact's Finest. The New York Times. 8 November 1988. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 August 2018.

[111] GOEHLER, Laura. The Stasi files: Germany's 600-million-piece puzzle. CNN. 7 November 2014. Dostupné online [cit. 4 June 2024]. (anglicky)

[112] KOEHLER, John O. Stasi: The Untold Story of the East German Secret Police [online]. Dostupné online.

[113] FULBROOK, Mary. Becoming East German: Socialist Structures and Sensibilities After Hitler. [s.l.]: Berghahn books, 2015. ISBN 9781785330278. S. 3.

[114] FULBROOK, Mary. Becoming East German: Socialist Structures and Sensibilities After Hitler. [s.l.]: Berghahn books, 2015. ISBN 9781785330278. S. 3.

[115] GHOUAS, Nessim. The Conditions, Means and Methods of the MfS in the GDR: An Analysis of the Post and Telephone Control. [s.l.]: Cuvillier Verlag, 2004. ISBN 3898739880. S. 58.

[116] GLAESER, Andreas. Power/Knowledge Failure: Epistemic Practices and Ideologies of the Secret Police in Former East Germany. Social Analysis. 2003, s. 10–26. doi:10.3167/015597703782353023.

[117] GHOUAS, Nessim. The Conditions, Means and Methods of the MfS in the GDR: An Analysis of the Post and Telephone Control. [s.l.]: Cuvillier Verlag, 2004. ISBN 3898739880. S. 59.

[118] DENNIS, Mike. The Stasi: Myth and Reality. [s.l.]: Pearson Education Limited, 2003. ISBN 0582414229. Kapitola Tackling the Enemy: Quiet Repression and Preventive Decomposition, s. 112.

[The_Stasi:_Myth_and_Reality-119] 1 2 3 DENNIS, Mike. The Stasi: Myth and Reality. [s.l.]: Pearson Education Limited, 2003. ISBN 0582414229. Kapitola Tackling the enemy- quiet repression and preventive decomposition, s. 114.

[120] GLAESER, Andreas. Political Epistemics: The Secret Police, the Opposition, and the End of East German Socialism. Chicago: University of Chicago Press, 2011. ISBN 978-0226297941. S. 492–494.

[122] After the fall: The hidden trauma behind the Berlin Wall [online]. IRCT [cit. 2021-09-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 September 2021.

[123] OLTERMANN, Philip. 'I've been shafted twice': Stasi victims and their quest for compensation. The Guardian. 6 November 2019. Dostupné online [cit. 9 September 2021].

[124] Selbsttötung oder durch die Staatssicherheit verschleierter Mord? | Bundesstiftung zur Aufarbeitung der SED-Diktatur [online]. [cit. 2025-06-28]. Dostupné online. (německy)

[125] Mielkes Horchposten lauerten überall. | TP-Presseagentur [online]. 2016-03-24 [cit. 2025-06-28]. Dostupné online. (německy)

[126] Mark Allinson, Politics and Popular Opinion in East Germany 1945–1968 (2000) ch 1

[127] SCHNOOR, Rainer. The United States and Germany in the Era of the Cold War, 1945-1990: A Handbook. [s.l.]: [s.n.] Kapitola The Good and the Bad America: Perceptions of the United States in the GDR, s. 618–26.

[128] Thomas Adam. Germany and the Americas: Culture, Politics, and History; a Multidisciplinary Encyclopedia. [s.l.]: ABC-CLIO, 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 May 2016. ISBN 9781851096282. S. 1067.

[129] RUBINSTEIN, Alvin Z. Moscow's Third World Strategy. [s.l.]: [s.n.], 16 July 1990. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 December 2019. ISBN 0691023328. S. 184.

[Herf-130] 1 2 HERF, Jeffrey. Undeclared Wars with Israel: East Germany and the West German Far Left, 1967–1989. [s.l.]: Cambridge University Press, 2016. ISBN 9781107089860.

[131] HERF, Jeffrey. 'At War with Israel': East Germany's Key Role in Soviet Policy in the Middle East. Journal of Cold War Studies. 2014, s. 129–163. ISSN 1520-3972. doi:10.1162/JCWS_a_00450.

[132] LAQUEUR, Walter. The Road to Jerusalem: The Origins of the Arab-Israeli Conflict, 1967. [s.l.]: Macmillan, 1968. Dostupné online. ISBN 978-0025683600. S. 215.

[133] Israel's struggle in the UN

[134] The GDR and the PLO: East Germany's Palestine Policy [online]. [cit. 2020-03-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 5 May 2018.

[135] TRENTIN, Massimiliano. 'Tough negotiations'. The two Germanys in Syria and Iraq, 1963–74. Cold War History. 17 July 2008, s. 353–380. Dostupné online [cit. 14 February 2023]. doi:10.1080/14682740802222155. S2CID 218576332.

[136] INGIMUNDARSON, V. Targeting the Periphery: The Role of Iceland in East German Foreign Policy, 1949–89. Cold War History. 6 September 2010, s. 113–140. Dostupné online [cit. 13 February 2023]. doi:10.1080/713999929. S2CID 153852878.

[137] Ilko-Sascha Kowalczuk: Die 101 wichtigsten Fragen – DDR. C.H. Beck, München 2009, Frage 33.

[Rühle_NZZ-138] 1 2 Hans Rühle und Michael Rühle: Der Warschaupakt plante den nuklearen Überfall auf Westeuropa, in: Neue Zürcher Zeitung vom 13. September 2008, S. 9. Die Autoren Hans und Michael Rühle (NZZ Online) sind der ehemalige Chef des Planungsstabes im Bonner Verteidigungsministerium und der Leiter des Planungsstabes der politischen Abteilung der NATO in Brüssel.

[Econ_stats-139] Business America. (27 February 1989). German Democratic Republic: long history of sustained economic growth continues; 1989 may be an advantageous year to consider this market – Business Outlook Abroad: Current Reports from the Foreign Service.. Business America. 1989. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 November 2007.

[140] Boroch, Wilfried (1996), "Social policy as an institutional transformation problem", Transition Economies, Volume 31, Number 3, pp. 139-146.

[141] Jonathan R. Zatlin, The Currency of Socialism: Money and Political Culture in East Germany (2007)

[142] The shortest history of Germany, James Hawes (2018), federal office of political education [23rd June 2009]

[143] SLEIFER, Jaap. Google Books. High Growth of an Underachiever?. [s.l.]: Walter de Gruyter GmbH & Co KG, 2006. ISBN 9783050085395. Kapitola Planning Ahead and Falling Behind: The East German Economy in Comparison with West Germany 1936–2002, s. 66.

[144] SPERLICH, Peter W. Oppression and Scarcity: The History and Institutional Structure of the Marxist-Leninist Government of East Germany and Some Perspectives on Life in a Socialist System. [s.l.]: Greenwood Publishing Group, 2006. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 May 2016. ISBN 978-0-275-97565-4. S. 191.

[145] Ich liebe Thüringen, ich liebe Deutschland. www.tagesspiegel.de. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 February 2017. (německy)

[146] CORTADA, James W. The Digital Flood: The Diffusion of Information Technology Across the U.S., Europe and Asia. New York: Oxford University Press, 2012. ISBN 978-0-19-992155-3. S. 288.

[147] Histories of Computing in Eastern Europe. Redakce Leslie Christopher. Cham: Springer, 2019. ISBN 978-3-030-29159-4. S. 150.

[148] Current population. Federal Statistical Office [online]. [cit. 2023-05-12]. Dostupné online. (anglicky)

[149] Mary Fulbrook, "The Limits Of Totalitarianism: God, State and Society in the GDR," Transactions of the Royal Historical Society, Jan 1957, Vol. 7 Issue 1, pp 25–52

[150] DE SILVA, Brendan. East Germany: Continuity and Change. Redakce Cooke Paul. Amsterdam: Rodopi B.V., 2000. (German Monitor). Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 June 2016. ISBN 9789042005792. Kapitola The Protestant Church and the East German State: an organisational perspective, s. 104–105.

[151] Paul Tillich. Christianity and the Encounter of the World Religions (New York: Columbia University Press, 1963), p. 20.

[152] Fulbrook, "The Limits Of Totalitarianism: God, State and Society in the GDR"

[153] SILVERBERG, Laura. East German Music and the Problem of National Identity. Nationalities Papers. 2009, s. 501–522. Dostupné online. ISSN 0090-5992. doi:10.1080/00905990902985710. (anglicky)

[154] ROBB, David G. Censorship and Dissent of GDR. Redakce Mazierska Ewa. [s.l.]: [s.n.], 2016. Dostupné online. ISBN 978-1-137-59272-9. doi:10.1057/978-1-137-59273-6.

[155] GRÜNING, Barbara. Cultural Spaces as Political Spaces: The Musical Field of the German Democratic Republic. Cultural Sociology. 2023-06-01, s. 225–251. Dostupné online. ISSN 1749-9755. doi:10.1177/17499755221078713. (EN)

[156] Pence and Betts, Socialist modern: East German everyday culture and politics. s. 37 pro Maaz, s. 58.

[157] Gesellschaft zur Verbreitung wissenschaftlicher Kenntnisse: Gründungsbeschluss, Statut, Präsidium. [s.l.]: Karl-Marx-Werk, 1954. Dostupné online. (německy)

[ed-158] The Secret of East German Censorship – Who's Watching Who? [online]. [cit. 2017-12-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 December 2017.

[159] Emmerich, W., 1996. Kleine Literaturgeschichte der DDR. Leipzig: Aufbau Verlag.

[160] BONDAR, Mariia; FUCHS-SCHÜNDELN, Nicola. Good Bye Lenin Revisited: East-West Preferences Three Decades after German Reunification. German Economic Review. 2023-02-28, s. 97–119. ISSN 1468-0475. doi:10.1515/ger-2022-0042. PMID 36916964.

[161] Bericht auf wdr4.de vom 22. Juli 2007 January 2016/https://web.archive.org/web/20160127174942/http://www.wdr4.de/musik/schallplattenbar/ostseelaender100.html Archivováno 27. 1. 2016 na Wayback Machine., retrieved 30 September 2014.

[162] Götz Hintze: Rocklexikon der DDR. 2. Auflage. Schwarzkopf & Schwarzkopf, Berlin 2000, ISBN 3-89602-303-9, Eintrag zum Internationalen Schlagerfestival Dresden

[163] Informationen zu Chris Doerk April 2016/https://web.archive.org/web/20160428041438/http://www.aus-der-ddr.de/person/chris_doerk-pid_4000005786.html Archivováno 28. 4. 2016 na Wayback Machine., retrieved 23 December 2010.

[rote-gitarren-164] ROTE GITARREN – Die Offizielle Homepage [online]. [cit. 2017-12-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 October 2017. (německy)

[deutsche-mugge-165] Rote Gitarren [online]. [cit. 2017-12-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 October 2017. (německy)

[ddr-tanzmusik-166] Karel Gott [online]. [cit. 2017-12-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 October 2017. (německy)

[deutsche-mugge2-167] Omega [online]. [cit. 2017-12-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 October 2017. (německy)

[168] Biografija: Muzičar Dado Topić [online]. [cit. 2017-12-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 April 2017.

[169] Brown, Timothy S. "'Keeping it Real' in a Different 'Hood: (African-) Americanization and Hip-hop in Germany." In The Vinyl Ain't Final: Hip Hop and the Globalization of Black Popular Culture, ed. by Dipannita Basu and Sidney J. Lemelle, pp. 137–150. London

[170] Šablona:Ill. From Krauts with Attitudes to Turks with Attitudes: Some Aspects of Hip-Hop History in Germany. Popular Music. Cambridge University Press, October 1998, s. 225–265. ISSN 0261-1430.

[171] LYS, Franziska; DREYER, Michael. Virtual Walls?: Political Unification and Cultural Difference in Contemporary Germany. [s.l.]: Boydell & Brewer, 2017. Dostupné online. ISBN 978-1-57113-980-1. (anglicky)

[spiegel-172] Interview With Conductor Kurt Masur: 'The Spirit of 1989 Has Been Exhausted'. Spiegel Online. 12 October 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 October 2017.

[NYTimesTynan-173] TYNAN, Kenneth. Brecht Would Not Applaud His Theater Today [online]. 11 January 1976 [cit. 2016-09-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 September 2016.

[174] German Democratic Republic - GDR Deutsche Demokratische Republik - DDR [online]. [cit. 2025-06-30]. Dostupné online. (anglicky)

[175] Joshua Feinstein, The Triumph of the Ordinary: Depictions of Daily Life in the East German Cinema, 1949–1989 (Chapel Hill, NC: University of North Carolina Press, 2002), 80–109. ISBN 978-0-8078-5385-6

[176] HARKIN, Patrick. Brecht and the GDR: Politics, Culture, Posterity. Redakce Bradley Laura. [s.l.]: Camden House, 2011. (Edinburgh German Yearbook; sv. 5). ISBN 978-1-57113-492-9. Kapitola Brecht on 17 June: Establishing the Facts, s. 84–99.

[177] GEZEN, Ela E. Brecht, Turkish Theater, and Turkish-German Literature: Reception, Adaptation, and Innovation After 1960. [s.l.]: Boydell & Brewer, 2018. ISBN 978-1-64014-024-0. S. 80–85.

[178] WEKWERTH, Manfred. Daring to Play: A Brecht Companion. [s.l.]: Routledge, 2012. ISBN 978-1-136-70911-1. S. 101–07.

[179] BRADLEY, Laura. Brecht and Political Theatre: The Mother on Stage. [s.l.]: Clarendon Press, 2006. ISBN 978-0-19-928658-4. S. 108–12, 129–31.

[180] ROCKWELL, John. Benno Besson, 83, Director of Plays and Brecht Disciple, Is Dead. The New York Times. 25 February 2006. Dostupné online [cit. 4 June 2024].

[181] Berlin East germany [online]. [cit. 2017-12-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 December 2017.

[183] Friedrichstadt-Palast [online]. [cit. 2018-02-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 March 2018.

[184] Das BEŠablona:Sndein Theater für Zeitgenossen [online]. Berliner-ensemble.de [cit. 2010-03-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 May 2010.

[185] Deutsches Theater: Home [online]. Deutsches-theater.de [cit. 2010-03-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 March 2010.

[186] Gorki.de [online]. Gorki.de [cit. 2010-03-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 March 2010.

[187] Volksbühne Berlin [online]. Volksbuehne-berlin.de [cit. 2010-03-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 March 2010.

[188] Das Grosse Haus: Insider berichten aus dem ZK der SED. Redakce Modrow Hans. 2. Aufl. vyd. Berlin: Edition Ost, 1995. ISBN 978-3-929161-20-5. S. 103 f. (německy)

[Cooke-189] COOKE, Paul. Representing East Germany Since Unification: From Colonization to Nostalgia. [s.l.]: [s.n.], August 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 March 2015. ISBN 9781845201890. S. 146.

[190] DEFA – Stiftung – Home [online]. Defa-stiftung.de [cit. 2010-03-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 April 2008.

[191] LISUM, Filmernst-Kinobüro im. Filmdatenbank | Das Schulgespenst | Inhalt [online]. [cit. 2022-10-07]. Dostupné online. (německy)

[192] MÜLLER, Beate. Stasi-Zensur-Machtdiskurse: Publikationsgeschichten und Materialien zu Jurek Beckers Werk. [s.l.]: Max Niemeyer Verlag, 2006. ISBN 978-3-484-35110-3. S. 129–30. (německy)

[193] HEIDUSCHKE, Sebastian. The Women's Film, Konrad Wolf, and Defa After the "Biermann Affair": Solo Sunny (Konrad Wolf, 1980). [s.l.]: Palgrave Macmillan, 2013. Dostupné online. ISBN 978-1-137-32232-6. doi:10.1057/9781137322326_14. S. 115–21.

[194] SCOTT, Sheena. Films And The Fall Of The Berlin Wall: A Cinematic History, Post-1989. Forbes. 5 November 2019. Dostupné online.

[195] COOK, Roger F. Good Bye, Lenin!: Free-Market Nostalgia for Socialist Consumerism. Seminar: A Journal of Germanic Studies. German Studies Canada, 28 June 2007, s. 206–219. ISSN 1911-026X. doi:10.1353/smr.2007.0027. S2CID 201759614. (anglicky)

[test-196] 2006 Academy Award for "The Lives of Others" October 2011/https://web.archive.org/web/20111010025327/http://www.imdb.com/title/tt0405094/awards Archivováno 10. 10. 2011 na Wayback Machine.,

[197] ENNS, Anthony. The politics of Ostalgie: post-socialist nostalgia in recent German film. Screen. Oxford University Press, 1 December 2007, s. 475–91. ISSN 0036-9543. doi:10.1093/screen/hjm049.

[198] HELMSTAEDT, Karin. East German Doping Trial. The Globe and Mail. Berlin: 19 July 2000. Dostupné online [cit. 5 September 2019].

[199] Hartgens and Kuipers (2004), p. 515

[200] KICMAN, A.T.; GOWER, D.B. Anabolic steroids in sport: biochemical, clinical and analytical perspectives. Annals of Clinical Biochemistry. July 2003, s. 321–56. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 June 2012. doi:10.1258/000456303766476977. PMID 12880534. S2CID 24339701.

[201] Zdroje:
TAGILABUE, John. Political Pressure Dismantles East German Sports Machine. The New York Times. 12 February 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 November 2018.

JANOFSKY, Michael. Olympics; Coaches Concede That Steroids Fueled East Germany's Success in Swimming. The New York Times. 3 December 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 November 2018.

KIRSCHBAUM, Erik. East German Dope Still Leaves Tracks [online]. 15 September 2000 [cit. 2008-05-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 June 2008.

UNGERLEIDER, Steven. Faust's Gold: Inside the East German doping machine. 1st. vyd. [s.l.]: Thomas Dunne Books/St. Martin's Press, 2001. Dostupné online. ISBN 0-312-26977-3.

Sports Doping Statistics Reach Plateau in Germany [online]. Deutsche Welle, 26 February 2003 [cit. 2018-10-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 October 2018.

LONGMAN, Jere. Drug Testing; East German Steroids' Toll: 'They Killed Heidi'. The New York Times. 26 January 2004. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 October 2018.

[mwGQ0] TAGILABUE, John. Political Pressure Dismantles East German Sports Machine. The New York Times. 12 February 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 November 2018.

[mwGR4] JANOFSKY, Michael. Olympics; Coaches Concede That Steroids Fueled East Germany's Success in Swimming. The New York Times. 3 December 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 November 2018.

[mwGS8] KIRSCHBAUM, Erik. East German Dope Still Leaves Tracks [online]. 15 September 2000 [cit. 2008-05-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 June 2008.

[mwGUA] UNGERLEIDER, Steven. Faust's Gold: Inside the East German doping machine. 1st. vyd. [s.l.]: Thomas Dunne Books/St. Martin's Press, 2001. Dostupné online. ISBN 0-312-26977-3.

[mwGVU] Sports Doping Statistics Reach Plateau in Germany [online]. Deutsche Welle, 26 February 2003 [cit. 2018-10-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 October 2018.

[mwGWg] LONGMAN, Jere. Drug Testing; East German Steroids' Toll: 'They Killed Heidi'. The New York Times. 26 January 2004. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 October 2018.

[202] 1974 FIFA World Cup Germany, Germany FR [online]. [cit. 2017-01-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 January 2017.

[203] BEARD, Stephen. 30 years after the fall of the Berlin Wall, Germany recalls the economic gulf between East and West [online]. NPR/Marketplace, 4 November 2019. Dostupné online.

[204] '76 E. German Nuclear Incident Described. www.latimes.com. 21 January 1990. Dostupné online.

[205] Šablona:Ill East German nuclear plant demolition proves challenging. www.dw.com. 13 January 2010. Dostupné online.

[206] World Nuclear Association. world-nuclear.org. 2024. Dostupné online.

[UPNE-207] Civil Society & Dictatorship in Modern German History. Redakce Kocka Jürgen. [s.l.]: UPNE, 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 March 2015. ISBN 978-1-58465-866-5. S. 37.

[208] Martin Blum, "Remaking the East German Past: 'Ostalgie,' Identity, and Material Culture," Journal of Popular Culture, Winter 2000, Vol. 34 Issue 3, pp. 229–54.

[209] NAUGHTON, Leonie. That Was the Wild East: Film Culture, Unification, and the "New" Germany. [s.l.]: U. of Michigan Press, 2002. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 May 2016. ISBN 978-0472088881. S. 14.

[210] BICKFORD, Andrew. Fallen Elites: The Military Other in Post-Unification Germany. [s.l.]: Stanford U.P., 2011. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 April 2016. ISBN 9780804773966. S. 10.

[211] BARNSTON, Ascher. The Transparent State: Architecture and Politics in Postwar Germany. [s.l.]: Psychology Press, 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 May 2016. ISBN 9780203799888. S. 92.

[212] CONNOLLY. Educated women leave east German men behind. The Guardian. 2007. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 November 2018.

[:1-213] 1 2 BONSTEIN, Julia. Homesick for a Dictatorship: Majority of Eastern Germans Feel Life Better under Communism. Der Spiegel. 3 July 2009. Dostupné online. ISSN 2195-1349. (anglicky)

[214] HOU, Yushi. Rewriting ideal history: The Ostalgie expression in Goodbye, Lenin (2003) [online]. University of Southampton Centre for International Film Research, 2 October 2017 [cit. 2020-07-09]. Dostupné online.

[215] DICK, Wolfgang. Ostalgia: Romanticizing the GDR. Deutsche Welle. 3 October 2013. Dostupné online [cit. 19 March 2021].

[216] 33 Jahre Wiedervereinigung [online]. Dostupné online.

[217] HOYER, Katja. What's 'wrong' with east Germany? Look to its long neglect by the wealthy west. The Guardian. 7 March 2024. Dostupné online.

[218] WELLE (WWW.DW.COM ), Deutsche. Why is everyone in Germany talking about Thuringia and AfD?. Deutsche Welle. 6 February 2020. Dostupné online [cit. 18 March 2021]. (anglicky)

[katapult-magazin.de-219] 1 2 Die Rechten ziehen in den Osten, Ausländer in den Westen [online]. April 3, 2016 [cit. 2023-06-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne June 9, 2023.

[bpb.de-220] 1 2 Ausländische Bevölkerung nach Ländern – bpb [online]. Bundeszentrale für politische Bildung [cit. 2017-11-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-05-07.

[laenderdaten.de-221] 1 2 Ausländeranteil in Deutschland nach Bundesländern [online]. [cit. 2017-11-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-07-12.

[onlyold-222] 1 2 Only the Old embrace God in former East-Germany. Spiegel Online. 19 April 2012. Dostupné online [cit. 24 May 2012].

[223] East Germany world's most godless area [online]. 20 April 2012 [cit. 2021-12-31]. Dostupné online.

[godless-224] Šablona:Ill, Šablona:Ill Why Eastern Germany is the Most Godless Place On Earth. Die Welt. 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 August 2012.

[atheistic-225] East Germany the 'most atheistic' of any region [online]. Dialog International, 2012 [cit. 2009-05-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-12-13.

[nogod-226] Eastern Germany: the most godless place on Earth [online]. 2012 [cit. 2009-05-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 August 2012.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

[12]

[13]

[14]

[15]

[16]

[pozn. 1]

[17]

[18]

[19]

[20]

[21]

[22]

[23]

[24]

[25]

[26]

[27]

[28]

[29]

[30]

[31]

[32]

[33]

[34]

[35]

[36]

[37]

[38]

[39]

[40]

[41]

[42]

[43]

[44]

[45]

[46]

[47]

[48]

[49]

[50]

[51]

[52]

[53]

[54]

[55]

[56]

[57]

[58]

[59]

[60]

[61]

[62]

[63]

[64]

[65]

[66]

[67]

[68]

[69]

[70]

[71]

[72]

[73]

[74]

[75]

[76]

[77]

[78]

[79]

[80]

[81]

[pozn. 2]

[82]

[83]

[84]

[85]

[86]

[87]

[88]

[89]

[90]

[91]

[92]

[93]

[94]

[95]

[96]

[97]

[98]