Papua Nová Guinea
.svg)
Papua Nová Guinea či Papua-Nová Guinea,[pozn. 1] plným názvem Nezávislý stát Papua Nová Guinea,[pozn. 2] je ostrovní stát v Oceánii, který se skládá z východní poloviny ostrova Nová Guinea a přilehlých ostrovů v Melanésii, oblasti jihozápadního Tichého oceánu těsně pod rovníkem. Na západě má pozemní hranici s Indonésií a na jihu a východě má námořní hranici s Austrálií a Šalomounovými ostrovy. Území je velmi rozmanité a hornaté, pokryté tropickým deštným pralesem; na jihozápadě a zčásti na severu hlavního ostrova se rozkládají nížiny. Panuje zde tropické rovníkové podnebí, i když se v jednotlivých oblastech liší v důsledku velmi rozmanitého terénu. Papua Nová Guinea se dělí do 4 regionů a 22 provincií, na ploše 463 000 km² žije asi 12 milionů obyvatel,[1][pozn. 3] což z ní činí druhý nejrozlehlejší i druhý nejlidnatější stát Oceánie a rozlohou třetí největší ostrovní stát světa. Hlavním a největším městem je Port Moresby. Jde o etnicky bohatý a nejméně urbanizovaný stát na světě. Používá se angličtina, kreolské jazyky tok pisin a hiri motu a dalších asi 840 známých mluvených jazyků, což z této země činí jazykově nejrozmanitější stát na světě. Drtivá většina obyvatel se hlásí ke křesťanství.
Prehistorie Papuy Nové Guineje sahá přibližně 50 000–60 000 let do minulosti, kdy se tudy lidé poprvé vydali směrem k australskému kontinentu. Zemědělství se v horských oblastech Nové Guineje začalo rozvíjet nejméně před 7 000 lety. Celým regionem se táhly rozsáhlé obchodní sítě a postupné migrační vlny přinesly mimo jiné šíření austronéských jazyků před zhruba 3 000 lety a vznik lapitské kultury. V roce 1545 byl španělský mořeplavec a průzkumník Inigo Ortiz de Retez prvním člověkem, který hlavnímu ostrovu dal jméno „Nová Guinea“.
Evropská kolonizace začala v 80. letech 19. století, kdy byla východní část Nové Guineje rozdělena mezi Německou říši a Britské impérium: na Německou Novou Guineu na severu a britské území Papua na jihu, přičemž druhé z nich bylo v roce 1902 postoupeno Austrálii. Celá dnešní Papua Nová Guinea se po první světové válce dostala pod australskou správu, i když zůstala rozdělena na dvě samostatná území. Země byla za druhé světové války dějištěm zuřivých bojů během novoguinejského tažení, po které byla obě území v roce 1949 sjednocena. Papua Nová Guinea se stala nezávislým členem Britského společenství národů v roce 1975.
Nezávislý stát Papua Nová Guinea je unitární parlamentní konstituční monarchie, v níž je hlavou státu britský král, který je zastoupen generálním guvernérem s reprezentativní funkcí. Hlavou vlády je předseda vlády, zákonodárnou moc má jednokomorový parlament. Ekonomika této rozvojové země je do značné míry závislá na přírodních zdrojích,[5] především těžbě zemního plynu, ropy a nerostů. Téměř 40 % obyvatelstva tvoří samozásobitelští zemědělci žijící relativně nezávisle na peněžní ekonomice.[5]:s.iv V indexu lidského rozvoje zaujímá 160. místo, drtivá většina obyvatel žije pod hranicí chudoby.[6] Kulturní zvyky a tradiční komunity jsou podobně rozmanité jako jazyky, ačkoliv mnohé kulturní a jazykové skupiny jsou jen malé. Tato rozmanitost vede k třenicím, zejména v politice, a vláda se potýká s bojem proti násilí na ženách. Papua Nova Guinea jedna ze 17 megadiverzitních zemí světa, je domovem přibližně 5 % všech známých druhů organizmů. Země si zachovává úzké vazby s Austrálií a posílila vztahy jak s Asií, tak s Tichomořím. Je členem Hnutí nezúčastněných zemí, Společenství národů, Tichomořského společenství, Fóra tichomořských ostrovů, Asijsko-pacifického hospodářského společenství a Organizace spojených národů.
Název
[editovat | editovat zdroj]Název „Papua“ pochází z místního výrazu nejasného původu, který se možná vztahoval alespoň na část ostrova, jenž se dnes nazývá Nová Guinea. V roce 1526 pojmenoval portugalský mořeplavec Jorge de Menezes tento ostrov Ilhas dos Papuas.[7][8] Od té doby se slovo „Papua“ používá pro různé oblasti Nové Guineje, přičemž jeho zařazení do názvu „Papua Nová Guinea“ vychází z jeho použití pro území Papua.[9]:s.147[10]:s.11
„Nová Guinea“ (Nueva Guinea) byl název, který vymyslel španělský mořeplavec a průzkumník Inigo Ortiz de Retez. V roce 1545 si všiml podobnosti místních obyvatel s těmi, které dříve viděl podél afrického pobřeží Guineje. Slovo Guinea je zase etymologicky odvozeno od portugalského slova Guiné. Tento název je jedním z několika toponym s podobnou etymologií, která pravděpodobně znamená „s popálenou tváří“ nebo něco podobného, v narážce na tmavou pleť obyvatel. Jeho použití v názvu země pochází z Německé Nové Guineje, později Teritorium Nová Guinea, které bylo sjednoceno s územím Papuy.[9]:s.147
Historie
[editovat | editovat zdroj]
Prehistorie Papuy Nové Guineje sahá přibližně 50 000–60 000 let do minulosti, kdy se tudy lidé poprvé vydali směrem k australskému kontinentu. Zemědělství se v horských oblastech Nové Guineje začalo rozvíjet nejméně před 7 000 lety. Celým regionem se táhly rozsáhlé obchodní sítě a postupné migrační vlny přinesly mimo jiné šíření austronéských jazyků před zhruba 3 000 lety a vznik lapitské kultury.
Jako první Evropané se do oblasti kolem ostrova Nová Guinea dostali v roce 1512 španělští a portugalští mořeplavci. V roce 1545 přistál u ostrova španělský objevitel Inigo Ortiz de Retez, který ostrov pojmenoval Nová Guinea, protože mu tropický prales a domorodé obyvatelstvo, hlavně Papuánci a Melanésané, připomínalo krajinu i obyvatele Guineje v západní Africe.[11]
Východní část ostrova si v roce 1884 rozdělily Velká Británie (jihovýchodní část) a Německé císařství (severovýchodní část). Britská část, zvaná teritorium Papua, se roku 1901 stala součástí Australského svazu. Německá kolonie Země císaře Viléma byla součástí Německé Nové Guineje, která zahrnovala i další ostrovy v Oceánii. V roce 1914, po vypuknutí první světové války, Zemi císaře Viléma obsadili Australané prakticky bez odporu. V roce 1920 byla mandátem Společnosti národů svěřena do australské správy jako mandátní území typu C pod názvem Teritorium Nová Guinea.
Během druhé světové války v Pacifiku byla severní část australského teritoria Nová Guinea okupována Japonci.
V roce 1949 Austrálie spojila obě teritoria (Papua a Nová Guinea) v jeden celek, zvaný teritorium Papua Nová Guinea. V roce 1972 zde proběhly první všeobecné volby a v prosinci 1973 jí Austrálie poskytla vnitřní samosprávu. Dne 16. září 1975 byla vyhlášena nezávislost země. V letech 1989–1998 probíhaly krvavé boje mezi vládou a separatistického hnutím na ostrově Bougainville.
Jelikož se v zemi se oficiálně drtivá většina obyvatel hlásí ke křesťanství různých denominací, byla v březnu 2025 byla novelizována ústava tak, že křesťanství se stalo oficiálním státním náboženstvím.[12]
Státní symboly
[editovat | editovat zdroj]Vlajka
[editovat | editovat zdroj]Vlajka Papuy Nové Guineje je rozdělena šikmým dělením seshora dolů na dvě trojúhelníková pole, černé (u žerdi) a červené (ve vlající části). V černém poli je umístěno pět bílých pěticípých hvězd (čtyři větší a jedna menší), seřazených do podoby souhvězdí Jižního kříže. V červeném poli je stylizována letící žlutá rajka volavá.[13][14]
Znak
[editovat | editovat zdroj]Státní znak Papuy Nové Guineje je tvořen stylizovanou rajkou volavou s červeno-hnědými křídly a zelenou hrudí, sedící na černobílém domorodém bubnu kundu, za kterým leží černobílé obřadní kopí.[14]
Hymna
[editovat | editovat zdroj]Hymna Papuy Nové Guineje je pochodová píseň O Arise, All You Sons (česky Povstaňte všichni synové). Text i hudbu napsal Thomas Shacklady.
Geografie
[editovat | editovat zdroj]
Papua Nová Guinea je ostrovní země v Oceánii na západním okraji Tichého oceánu těsně pod rovníkem.[15]:s.1 Skládá se z východní poloviny ostrova Nová Guinea, menších ostrovů Nové Irsko, Nová Británie a Bougainville a asi 600 malých přilehlých ostrovů v Melanésii. Na ostrově Nová Guinea má jedinou pozemní hranici, a to s Indonésií (délka hranice 820 km). Na jihu hraničí přes 150 km široký Torresův průliv hraničí s Austrálií a na jihovýchodě přes mořský průliv u ostrova Bougainville se Šalomounovými ostrovy a na severu s Federativními státy Mikronésie. S celkovou rozlohou 462 840 km² je po Austrálii druhou nejrozlehlejší zemí v Oceánii a třetí největší (po Indonésii a Madagaskaru) ostrovní zemí na světě. Leží přibližně mezi 1° a 12° jižní šířky a 141° a 156° východní délky. Papua Nová Guinea je převážně hornatá a z velké části pokrytá tropickým deštným pralesem. Novoguinejská vysočina (nebo Centrální pohoří) se táhne po celé délce Nové Guineje až po jihovýchodní cíp hlavního ostrova a skládá se z řady menších pohoří. Nejvyšší horou je Mount Wilhelm s výškou 4 509 m. Na jihozápadě a zčásti na severu hlavního ostrova Nová Guinea se rozkládají nížiny.
V zemi teče několik významných řek, zejména řeka Sepik, která je dlouhá 1 126 km a vine se přes nížinné bažinaté pláně k severnímu pobřeží, a řeka Fly o délce 1 050 km, která protéká jednou z největších bažinatých oblastí na světě k jižnímu pobřeží. Celkově pokrývají hory skoro tři čtvrtiny území, dalších 11 % jsou bažiny.[16] Panuje zde tropické rovníkové podnebí, i když se v jednotlivých oblastech liší v důsledku velmi rozmanitého terénu.
Reliéf, geologie, vodstvo
[editovat | editovat zdroj]Geologická historie Papuy Nové Guineje je složitá.[17]:s.23 Leží na místě, kde se severním směrem se pohybující indoaustralská deska setkává se západním směrem se pohybující tichomořskou deskou. To způsobilo velmi proměnlivou geografii jak na pevnině, tak na ostrovech. Tektonický pohyb je také příčinou činných sopek a častých zemětřesení v zemi.[18]:s.3 Země leží na tichomořském ohnivém kruhu a nachází se zde celkem 14 známých činných sopek a 22 sopek neaktivních.[19]:s.12 Oblast jižně od horského hřebene je součástí australského kratonu, zatímco velká část území na severu tvoří akreční terén.[18]:s.3[20]:s.286 Jak pevnina, tak hlavní ostrovní skupiny Bismarckova souostroví a ostrova Bougainville jsou tvořeny převážně vysokými horami.[15]:s.1 Celkově pokrývají hory nejméně 72 % území země. Zbylých 15 % tvoří roviny a 11 % bažiny.[18]:s.9 Jiný odhad uvádí, že hory a kopce tvoří 52 %, zatímco 19 % tvoří pláně a náhorní plošiny a 18 % záplavová území. Zbývající území bylo klasifikováno jako vulkanické nebo pobřežní.[21]:s.87 K Papui Nové Guineji patří čtyři větší ostrovy (Bougainville, Manus, Nová Británie a Nové Irsko) a přes 600 menších; menší ostrovy mají často také strmé svahy a malé pobřežní oblasti.[22]:s.1[23]
.jpg)
Novoguinejská vysočina (neboli Centrální pohoří) leží v hřebeni horských pásem, která se táhnou podél středu ostrova od zálivu Milne na samém jihovýchodě Papuy Nové Guineje až k západnímu cípu indonéské Nové Guineje. Jednou z těchto hor je Mount Wilhelm, který je se svými 4 509 metry nejvyšším bodem v zemi. Mezi těmito horami se nacházejí strmá údolí, která mají různorodou geologickou historii. Oblast s vysokou hustotou obyvatelstva, označovaná jako Vysočina, má nižší hory než oblasti na severozápadě a jihovýchodě a zahrnuje i některé relativně rovné oblasti mezi horami.[18]:s.4
Severně od centrálního horského pásma se rozkládá rozsáhlá příkopová propadlina, kterou na západě odvodňuje řeka Sepik, zatímco na východě protékají řeky Ramu a Markham příkopovou propadlinou. Tato propadlina pokračuje do vod východně od pevniny a tvoří Novobritský příkop. Na severozápadním pobřeží se tyčí Bewanské pohoří, Torricelliho pohoří a pohoří Prince Alexandra, které řeka Sepik odděluje od pohoří Adelbert ležícího dále na východ. Na východ od nich se na poloostrově Huon nachází pohoří Finisterre a Saruwaged. Velká část tohoto severního pobřeží je tvořena bývalým mořským dnem, které se zvedlo, a oblast zůstává tektonicky aktivní, náchylná k zemětřesením a sesuvům půdy.[18]:s.8 Západně od řeky Sepik je severní pobřeží velmi vystaveno oceánu, bez okolních ostrovů, bez okrajových útesů a s lagunou Sissano jako jedinou chráněnou zátokou.[24]:s.253 Řeka Sepik je však splavná asi na polovině své délky.[9]:s.148
Říční systém Sepik-Ramu se rozprostírá přes sever pevniny, zatímco řeka Fly teče na jih. Obě jsou obklopeny nížinnými pláními a bažinatými oblastmi. Ty tvoří dvě z devíti povodí pevniny. Další dvě hlavní povodí obklopují řeky Purari a Markham. Na tomto území se nachází přes 5 000 jezer. Z nich pouze 22 přesahuje rozlohu 10 km², přičemž největším je jezero Murray o rozloze 647 km².[15]:s.4
Jedinou geologicky stabilní částí země jsou jihozápadní nížiny, které tvoří největší souvislou nížinnou oblast[18]:s.3 a mají řadu záplavových oblastí a bažin.[22]:s.1 Na severu těchto plání leží sopečná hora Bosavi a pobřežní oblasti mohou být mírně kopcovité, zejména směrem k ústí řeky Fly. Mezi touto oblastí a vnitrozemskou vysočinou tvoří bariéru vysoké Jižní pohoří. V tomto pohoří leží jezero Kutubu.[18]:s.4 Řeka Fly, která pramení v centrálních horách, je po většinu své délky splavná.[9]:s.148
Papuánský poloostrov (považovaný za „ocas“ ostrova, a proto také známý jako „Poloostrov ptačího ocasu“)[18]:s.4[17]:s.25 na jeho východě leží sopka Mount Lamington a na severní straně pohoří Hydrographers Range. Dále na východ se v oblasti kolem mysu Nelson nachází více sopek, včetně Mount Victory a Mount Trafalgar.[18]:s.8 Jeho středem prochází pohoří Owen Stanley,[9]:s.148 Má řadu chráněných zátok, včetně Milne Bay, Goodenough Bay, Collingwood Bay a Huon Gulf.[9]:s.148 Malé ostrovy na jihovýchodě, včetně D'Entrecasteauxových ostrovů, Trobriandových ostrovů, ostrova Woodlark a souostroví Louisiade, mají celkovou rozlohu něco přes 7 000 km².[9]:s.152–153
Hlavní ostrovy ležící na severovýchod od pevniny tvoří dva oblouky. Jeden zahrnuje malé ostrovy v blízkosti pevniny a velký ostrov Nová Británie. Ačkoli je Nová Británie z větší části nevulkanického původu, sopečná činnost na jejím severu, a zejména na poloostrově Gazelle v okolí Rabaulu, vytvořila úrodnou půdu. Druhý ostrovní oblouk spojuje ostrovy Manus, Nový Hanover, Nové Irsko a Bougainville. Na ostrově Bougainville se nacházejí tři velké sopky.[18]:s.6, 8–9 Celková rozloha těchto ostrovů činí přibližně 68 000 km²,[9]:s.153 což je přibližně 15 % rozlohy celého státu.
Hlavní město Port Moresby leží na jižním pobřeží hlavního ostrova. Druhé největší město Lae leží na východě na severním pobřeží stejného ostrova.[9]:s.152 Pouze asi 2 % území země je pravidelně obděláváno.[15]:s.2
Podnebí
[editovat | editovat zdroj]
Papua Nová Guinea leží v tropickém pásmu, panuje zde tropické rovníkové podnebí (Af podle Köppenovy klasifikace podnebí), i když se místně liší kvůli velmi proměnlivé geografii.[15]:s.1 Průměrná maximální teplota v pobřežních oblastech se pohybuje kolem 32 °C, zatímco ve vnitrozemských horských oblastech je průměr 26 °C a ve velmi hornatých oblastech 18 °C.[22]:s.2 Průměrná minimální teplota v pobřežních oblastech je 23 °C. Ve vysokohorských oblastech nad 2 100 metrů jsou běžné noční mrazy, zatímco denní teplota zřídka přesahuje 22 °C, bez ohledu na roční období.[25] Papua Nová Guinea je jednou z mála oblastí v blízkosti rovníku, kde pravidelně sněží; k tomu dochází v nejvýše položených částech pevniny. Teplota zhruba koreluje s nadmořskou výškou.[26]:s.13
Převládající větry vanou obecně od května do října z jihovýchodu a od prosince do března ze severozápadu. To určuje celkové srážkové vzorce, avšak velké hory a členitý terén vytvářejí místní povětrnostní podmínky a velké rozdíly v ročních srážkách. Oblast kolem Port Moresby leží v srážkovém stínu a má méně než 1 000 mm srážek ročně, zatímco některé horské oblasti mají přes 8 000 mm. Vlhkost v nížinách se v průměru pohybuje kolem 80 %[15]:s.1[22]:s.3 a oblačnost je velmi častá. V některých oblastech jsou srážky velmi sezónní, s obdobím sucha od května do listopadu, zatímco v jiných oblastech jsou pravidelnější. Období s nejvyššími srážkami se liší podle lokality.[18]:s.10 Na různé oblasti působí intertropická zóna konvergence, konvergenční zóna jižního Pacifiku, El Niño – Jižní oscilace a monzunová období.[19]:s.12[22]:s.2 Během období dešťů od prosince do března zemi občas zasahují cyklóny.[22]:s.2 Podnebí na Papuánském poloostrově je relativně mírné ve srovnání s pobřežními oblastmi více na západ.[9]:s.149
Země je ohrožena zemětřeseními, tsunami, sopečnými erupcemi, povodněmi, sesuvy půdy a suchy.[19]:s.12[27]:s.169 Klimatické změny vedou ke zvyšování hladiny moře. Očekává se, že obyvatelstvo bude brzy nuceno opustit některé oblasti Bougainville, jako jsou Carteretovy ostrovy.[27]:s.169
Biodiverzita
[editovat | editovat zdroj]
Papua Nová Guinea je jedna ze 17 megadiverzitních zemí, zemí s mimořádnou biologickou rozmanitostí. Vyskytuje se zde přibližně 5 % známých druhů na zemi,[28]:s.1 z nichž možná třetina je endemická, tj. nevyskytují se nikde jinde.[22]:s.2 Je domovem 4,5 % známé rozmanitosti savců a možná 30 000 druhů cévnatých rostlin.[19]:s.11 Lesy Nové Guineje tvoří třetí největší souvislou oblast deštného pralesa na světě. Tato rozsáhlá lesní plocha obsahuje bohatou biologickou rozmanitost a přispívá ke stabilitě globálního klimatu.[26]:s.9 Vegetaci lze zhruba rozdělit podle nadmořské výšky na nížinná, nižší horská, vyšší horská a alpínská rostlinná společenstva.[22]:s.2[26]:s.10 Tyto lesy i nadále poskytují mnoha komunitám potravu, přírodní zdroje a další výhody plynoucí z ekosystémů.[26]:s.9 Složitá geologie a významné místní rozdíly v teplotě, srážkách a nadmořské výšce znamenají, že země má velmi rozmanitá mikroklimata a četná izolovaná stanoviště, která hostí jedinečná rostlinná a živočišná společenstva.[26]:s.10–11 Tuto místní biologickou rozmanitost lze rozdělit do širších kategorií, jako jsou pobřežní oblasti, horské oblasti a různé skupiny ostrovů.[26]:s.12
V zemi se vyskytuje rozmanitá flóra, ovlivněná vegetací z Asie a Austrálie, která se dále liší v závislosti na členitém terénu a odlišném místním podnebí. V oblastech silně ovlivněných lidskou činností se vytvořily travnaté porosty rodu Imperata a Themeda.[18]:s.10 Na vykácených plochách rostou také trstiny, v horských oblastech druhy rodu Miscanthus a v nížinách druhy rodu Saccharum. Tyto trstiny často rostou na pozemcích, které leží ladem 10 až 15 let.[18]:s.10–14 Podél pobřeží se táhne přibližně 4 800 km² mangrovových porostů.[28]:s.1 Země je součástí biogeografické oblasti Malesie a její rostlinné druhy se více podobají těm z východní Asie než z Australasie, i když existují výjimky, zejména ve vyšších nadmořských výškách.[26]:s.10 Souostroví Bougainville je biogeograficky nejblíže příbuzné zbytku souostroví Šalomounových ostrovů a odlišuje se od zbytku země.[17]:s.23
_(32818496397).jpg)
V deštném pralese se vyskytuje přes 2 000 známých druhů orchidejí a kolem 2 000 druhů kapradin.[26]:s.10 Odhaduje se, že v zemi žije 150 000 druhů hmyzu, 813 druhů ptáků, 314 druhů sladkovodních ryb, 352 druhů obojživelníků, 335 druhů plazů a 298 druhů suchozemských savců, z toho 78 druhů vačnatců.[22]:s.2[29]Předpokládá se, že existuje mnoho nedokumentovaných druhů rostlin a živočichů,[30] ačkoli nové druhy jsou pravidelně popisovány.[19]:s.11 Západní vnitrozemí země je prozkoumáno obzvláště málo, ačkoliv některé skupiny, jako jsou rajky a lemčíci, jsou pravděpodobně dobře známé.[20]:s.286 V některých oblastech se vyskytuje obzvláště velké množství druhů určitých skupin živočichů. Rozmanitost hmyzu a ještěrek je vysoká severně od centrálního horského hřebene. Rozmanitost vačnatců, hadů a sladkovodních ryb je nejvyšší v oblastech jižně od hlavního horského hřebene, jako jsou například nížiny řeky Fly. Rozmanitost žab je obecně nejvyšší v horských oblastech na pevnině a na ostrově Bougainville (výjimkou je velmi rozmanitý poloostrov Huon).[20]:s.287–290
Mnoho zvířat patří do stejných taxonomických skupin jako druhy v Austrálii.[31][32] Jedním z významných společných rysů Nové Guineje a australského kontinentu je výskyt mnoha druhů vačnatců, včetně některých druhů klokanů (např. stromových klokanů) a kuskusů, které se jinde nevyskytují. Velké ostrovy na severovýchodě nikdy nebyly spojeny s Novou Guineou ani s jinou velkou pevninskou masou. V důsledku toho mají vlastní flóru a faunu;[17]:s.26 skupiny s mnoha druhy na pevnině mohou mít na ostrovech jen málo nebo žádné druhy a známé pevninské skupiny, jako jsou rajky, ptáci stavitelé hnízd a vačnatci, na těchto ostrovech zcela chybí. Ostrovy mají své vlastní významné endemické živočichy, jako jsou kaloňi a některé skupiny žab. Důvod, proč jsou různé skupiny zvířat na různých skupinách ostrovů přítomny nebo chybí, není dobře znám.[20]:s.290–291 Je to pravděpodobně výsledek geologické historie i šíření.[33] Ostrovy ležící mezi pevninským poloostrovem Huon a Novou Británií představují cestu pro částečnou migraci. Malé ostrovy na jihovýchodě byly v minulosti pravděpodobně spojeny s pevninou a mají podobnou faunu.[17]:s.26 Papua Nová Guinea je obklopena korálovými útesy o rozloze nejméně 13 840 km², přičemž další útesy mohou být dosud nezmapovány. Tyto útesy tvoří součást biologicky rozmanitého Korálového trojúhelníku.[28]:s.1
Téměř čtvrtina deštných pralesů Papuy Nové Guineje byla mezi lety 1972 a 2002 poškozena nebo zničena, přičemž asi 15 % bylo zcela vykáceno.[26]:s.9[34] Až čtvrtina lesů je pravděpodobně druhotný les, pokrývající oblasti, které byly v minulosti obdělávány. V těchto oblastech mohou cykly obdělávání zahrnovat období ladem trvající až 50 let. Kácením se velmi malá část lesní plochy proměnila v savanu.[18]:s.14
Politika
[editovat | editovat zdroj].jpg)
papuánsko novoguinejský král
.jpg)
generální guvernér
_(cropped).jpg)
předseda národní výkonné rady
Papua Nová Guinea je unitární konstituční monarchií s parlamentním systémem vlády. Hlavou státu je papuánsko novoguinejský král, jímž je britský král Karel III. Jeho role je podobná jako v dalších v zemích Commonwealth realmu. Zástupcem v ostrovní zemi je generální guvernér s reprezentativní funkcí. Hlavou vlády je předseda národní výkonné rady, zákonodárnou moc má jednokomorový Národní parlament Papuy Nové Guineje.
Generálního guvernéra volí parlament.[35]:s.9 Volí i předsedu vlády, kterého poté jmenuje generální guvernér. Ostatní ministři jsou jmenováni generálním guvernérem na návrh předsedy vlády a tvoří Národní výkonnou radu Papuy Nové Guineje, která funguje jako vláda země. Národní parlament zasedá maximálně pět let.[35]:s.9[36] Má 118 křesel, z nichž 96 zastupuje okresy a 22 zastupuje volební obvody na úrovni provincií (20 provincií, Národní hlavní město a Autonomní území Bougainville), jejichž členové působí jako guvernéři těchto provincií.[37]
Papua Nová Guinea si od získání nezávislosti udržuje nepřetržitý cyklus demokratických voleb a změn ve vládě.[38]:s.10[39]:s.1 Ačkoli jsou výsledky v jednotlivých volebních obvodech často zpochybňovány, celkové výsledky voleb jsou akceptovány.[39]:s.7 Volby vždy přitahují spoustu kandidátů.[38]:s.17 Hlasování probíhá prostřednictvím systému omezeného preferenčního hlasování (LPV), což je varianta alternativního hlasování[38]:s.17[39]:s.2 V rámci tohoto systému musí voliči dát preferenční hlasy alespoň třem kandidátům.[40]
Kriminalita a lidská práva
[editovat | editovat zdroj]Země se vyznačuje značnou mírou kriminality.[41] Zejména velká města jako Port Moresby, Mount Hagen a Lae jsou ohnisky mnoha forem násilného a kriminálního chování, včetně krádeží, únosů vozidel, vloupání, domácího násilí, sexuálního násilí a vražd.[42]
Gangy typu „raskol“ jsou v Papui Nové Guineji známé tím, že se podílejí na veškeré trestné činnosti, ať už v malém, nebo ve velkém měřítku. Tyto organizace se objevily v hlavním městě PNG, Port Moresby, v 70. letech a od té doby se značně rozšířily po celé zemi a ovládly většinu oblastí. Gangy typu „raskol“ vznikly v souvislosti s migrací obyvatel z venkova do měst, což vedlo ke zhoršení životních podmínek. V poslední době se však tyto skupiny skládají především z těch, kteří čelí omezeným nebo neformálním možnostem vzdělání a zaměstnání. Trestné činy páchané mladšími členy, zejména těmi mladšími 18 let, jsou do značné míry připisovány neomezenému přístupu k drogám a alkoholu. Za výskyt kriminality v důsledku občanských nepokojů je zodpovědná také nevraživost mezi místními kmeny a klany.[42] Port Moresby a Lae, stejně jako provincie Jižní vysočina, jsou v Papui Nové Guineji oblastmi, kde často dochází k napětí mezi etnickými skupinami. Návštěvníkům i místním obyvatelům se také doporučuje vyhýbat se veřejným protestům a demonstracím, protože mezi bezpečnostními silami a civilisty může nečekaně propuknout násilí.[42]
.jpg)
Papua Nová Guinea je považována za zemi s jednou z nejvyšších mír násilí na ženách na světě, kde se ženy a děti potýkají s rozšířeným domácím a sexuálním násilím.[43][44] Téměř 60 % žen a dívek (ve věku 15–49 let) zažilo v průběhu svého života nějakou formu fyzického či sexuálního násilí.[45] Takové násilí s sebou nese osobní i společenské náklady a je pravděpodobně důvodem, proč je účast žen v politice nejnižší v regionu a odrazuje rodiče od posílání svých dcer do školy.[27]:s.167 Zákon o čarodějnictví z roku 1971 umožňoval, aby obvinění z čarodějnictví sloužilo jako obhajoba v případě vraždy, dokud nebyl tento zákon v roce 2013 zrušen.[46] Odhaduje se, že každoročně je zabito 50–150 údajných čarodějnic.[47] Homosexuální styky jsou zákonem zakázány.[48]
Ačkoli kmenové násilí je v horských oblastech již dlouho součástí života, nárůst počtu střelných zbraní vedl k větším ztrátám na životech. V minulosti bylo známo, že soupeřící skupiny používaly sekery, mačety a tradiční zbraně, přičemž dodržovaly pravidla boje, která zabraňovala násilí při lovu nebo na trzích. Tyto normy se s rostoucím rozšířením střelných zbraní mění.[49] K nárůstu násilí v těchto oblastech přispělo také pašování a krádeže střeliva. Policie a armáda mají potíže udržet kontrolu.[50] K násilí mezi gangy raskol dochází jak v městských, tak ve venkovských oblastech a některé gangy se propojily s politiky. Násilí gangů raskol vedlo k útlumu ekonomické aktivity ve venkovských oblastech.[27]:s.167
Administrativní členění
[editovat | editovat zdroj]_2012.png)
Ačkoli je Papua Nová Guinea unitárním státem, je velmi decentralizovaná.[38]:s.11 Země je rozdělena do čtyř regionů, které však neslouží jako správní celky.[51] Stát se dělí na 22 správních celků na úrovni provincií: dvacet provincií, Autonomní území Bougainville a distrikt národního hlavního města. Každá provincie je rozdělena na okresy (celkem 89), které jsou dále rozděleny na jednu nebo více oblastí místní samosprávy (LLG). Existuje více než 300 LLG, které se dělí na malý počet městských LLG a venkovských LLG, které mají mírně odlišné správní struktury.[52][53] Nejmenší provincie co do rozlohy i počtu obyvatel, Manus, má pouze jeden okres.[54]
Lidé se obecně velmi silně ztotožňují se svým regionem a rivalita mezi jednotlivými regiony může být velmi intenzivní. Existují čtyři regiony (Region Highlands, Islands Region, Momase Region a Southern Region), z nichž každý zahrnuje několik provincií:
- Region Highlands (Vysočina): Chimbu, Eastern Highlands, Enga, Hela, Jiwaka, Southern Highlands a Western Highlands.
- Islands Region (Ostrovní region): Bougainville (Severní Šalamounovy ostrovy), Východní Nová Británie, Manus, Nové Irsko a Západní Nová Británie.
- Momase Region: Východní Sepik, Madang, Morobe a Sandaun (Západní Sepik).
- Southern Region (Jižní region): Centrální, Záliv, Milne Bay, Oro (Severní), Západní (Fly River) a Národní hlavní město (Port Moresby).
Provincie jsou primárními správními celky země, přičemž provinční vlády se skládají z národních poslanců zvolených v dané provincii. Místní samosprávy fungují paralelně s tradičním kmenovým vedením.[55] Liší se velmi výrazně počtem obyvatel: šest nejlidnatějších tvoří polovinu celkové populace, zatímco šest nejmenších tvoří 14 %.[56]:s.31 Provincie mohou vybírat vlastní daně a mají určitou kontrolu nad školstvím, zdravotnictvím a rozvojem.[19]:s.15 Územní členění na úrovni provincií je následující:[57][58][59]
| Číslo
(viz mapu) |
Region | Provincie | Hlavní město | Rozloha
(km²) |
Počet obyvatel
(sčítání 2011) |
Hustota obyvatel |
|---|---|---|---|---|---|---|
| 1 | Papua Region |  Centrální provincie |
Port Moresby | 29 998 | 269 756 | 6,21 |
| 2 | Highlands Region |  Chimbu |
Kundiawa | 6 112 | 376 473 | 42,42 |
| 3 | Highlands Region |  Eastern Highlands |
Goroka | 11 157 | 579 825 | 38,35 |
| 4 | Islands Region |  Východní Nová Británie |
Kokopo | 15 274 | 328 369 | 14,20 |
| 5 | Momase Region |  Východní Sepik |
Wewak | 43 426 | 450 530 | 7,98 |
| 6 | Highlands Region |  Enga |
Wabag | 11 704 | 432 045 | 22,60 |
| 7 | Southern Region |  Gulf |
Kerema | 34 472 | 158 194 | 3,04 |
| 8 | Momase Region |  Madang |
Madang | 28 886 | 493 906 | 12,49 |
| 9 | Islands Region |  Manus |
Lorengau | 2 000 | 50 231 | 20,76 |
| 10 | Southern Region |  Milne Bay |
Alotau | 14 345 | 276 512 | 14,93 |
| 11 | Momase Region |  Morobe |
Lae | 33 705 | 674 810 | 15,56 |
| 12 | Islands Region |  Nové Irsko |
Kavieng | 9 557 | 194 067 | 12,31 |
| 13 | Southern Region |  Oro |
Popondetta | 22 735 | 186 309 | 5,82 |
| 14 | Islands Region |  Autonomní území Bougainville |
Buka | 9 384 | 249 358 | 15,18 |
| 15 | Highlands Region | .svg){kind=small} Jižní Vysočina |
Mendi | 15 089 | 510 245 | 23,86 |
| 16 | Southern Region |  Západní provincie |
Daru | 98 189 | 201 351 | 1,53 |
| 17 | Highlands Region |  Západní Vysočina |
Mount Hagen | 4 299 | 362 850 | 59,12 |
| 18 | Islands Region |  Západní Nová Británie |
Kimbe | 20 387 | 264 264 | 8,80 |
| 19 | Momase Region |  Západní Sepik |
Vanimo | 35 820 | 248 411 | 5,12 |
| 20 | Southern Region |  Hlavní město |
Port Moresby | 240 | 364 125 | 1051, 95 |
| 21 | Highlands Region |  Hela |
Tari | 10 498 | 249 449 | 17,71 |
| 22 | Highlands Region |  Jiwaka |
Banz | 4 798 | 343 987 | 38,68 |
Ekonomika
[editovat | editovat zdroj]
Podle Mezinárodního měnového fondu má Papua Nová Guina křehkou rozvojovou ekonomiku, jejíž makroekonomická a sociální stabilita je ohrožena.[60][61] Ekonomika je do značné míry závislá na přírodních zdrojích,[62]:s.127 přičemž kapitálové investice se soustřeďují na těžbu nerostných surovin (zlato, měď) a zemního plynu a ropy, zatímco většina pracovní síly je zaměstnána v zemědělství.[5]:s.iv V roce 2018 tvořila těžba přírodních zdrojů 28 % celkového hrubého domácího produktu (HDP), přičemž významným podílem se na tom podílely nerostné suroviny, ropa a zemní plyn.[62]:s.128 Měření hospodářského růstu je obtížné, protože ekonomika závislá na surovinách zkresluje HDP. Jiné ukazatele, jako je hrubý domácí produkt, se měří obtížně.[62]:s.127 I historické odhady HDP se dramaticky změnily.[62]:s.128 V roce 2019 činila reálná míra růstu HDP Papuy Nové Guineje 3,8 % při inflaci 4,3 %.[63] Národní měnu, papuánskou kinu, reguluje Bank of Papua New Guinea, která mění svůj přístup k řízení směnného kurzu.[64][65] Formální zaměstnanost je nízká. Existuje minimální mzda, ale od získání nezávislosti v reálném vyjádření klesla.[62]:s.139–141 Na konci 10. let 21. století pracovalo v městských oblastech mimo zemědělství přibližně 40 % zaměstnaných, ale na venkově pouze asi 20 %.[5]:s.167
Vyváží se také dřevo a mořské zdroje,[62]:s.133 přičemž země patří k nemnoha dodavatelům tropického dřeva.[62]:s.138 Lesnictví je sice pro Papuu Novou Guineu důležitým hospodářským zdrojem, avšak toto odvětví využívá nízké a polointenzivní technologické vstupy. V důsledku toho se sortiment výrobků omezuje na řezivo, dýhu, překližku, dřevotřískové desky, lišty, sloupy a kůly a dřevní štěpku. Vyváží se jen několik hotových výrobků. Nedostatek automatizovaných strojů spolu s nedostatečně vyškoleným místním technickým personálem patří k překážkám zavádění automatizovaných strojů a designu.[66]:s.728 Lesnictví je živnou půdou pro korupci a mnoho projektů čelí právní nejistotě. Až 70 % těžby dřeva může být nelegální.[62]:s.205 Mořské rybolovné oblasti poskytují přibližně 10 % celosvětového úlovku.[19]:s.12–13
Zemědělství v zemi zahrnuje plodiny pěstované pro domácí prodej a mezinárodní export, stejně jako pro drobné samo zásobitelské zemědělství.[62]:s.128 Nejvíce se pěstuje palma olejná (3,5 mil. tun), banány (1,3 mil. tun), kokosové ořechy (1,25 mil. tun), ovoce (1,1 mil. tun), batáty (730 tisíc tun), jamy (400 tisíc tun), hlízy (370 000 tun); dále zelenina, cukrová třtina, taro, kukuřice (čísla za rok 2024).[67] Chovají se prasata, skot a drůbež. Z hlediska exportu zemědělských výrobků tvoří největší finanční objem palmový olej (616 mil. USD), kakaové boby (316 mil. USD), káva (241 mil. USD), olej z palmových jader (80 mil. USD), kokosový olej (43 mil. USD), dále kopra, průmyslové mastné kyseliny a vanilka (čísla za rok 2024).[68]
Přeměna lesů na plantáže olejových palem za účelem produkce palmového oleje se tak stala významným a rostoucím zdrojem zaměstnanosti a příjmů.[28]:s.2[62]:s.135 Celkově země produkuje 1,6 % světové produkce palmového oleje a 1 % světové produkce kávy. Ačkoli zemědělství není největším sektorem ekonomiky, poskytuje nejvíce pracovních míst, a to přibližně 85 % všech pracovních míst.[19]:s.12
V roce 2024 patřily mezi hlavní vývozní komodity Papuy Nové Guineje zemní plyn (5,36 mld. USD), zlato (2,53 mld. USD), měděná ruda (1,26 mld. USD), ropa (838 mil. USD) a palmový olej.[69]
Mezi hlavní vyvážené suroviny vedle zkapalněného zemního plynu, ropy, zlata a mědi, patří ještě kobalt a nikl.[62]:s.136 Těžební suroviny tvoří 86 % celkového vývozu,[19]:s.23 a díky jejich vysoké hodnotě dosahuje země obecně přebytků běžného účtu.[62]:s.141 Největším dolem je soukromý zlatý důl na ostrově Lihir, následovaný státním dolem Ok Tedi a zlatým dolem Porgera.[19]:s.12 Vývoz zkapalněného zemního plynu byl zahájen v roce 2014, ačkoli zahájení nových projektů bylo zpožděno kvůli sporům ohledně rozdělení výnosů.[19]:s.10, 12
Obyvatelstvo
[editovat | editovat zdroj]| Rok | Obyv. | ±% p.a. |
|---|---|---|
| 1966 | 2 185 000 | — |
| 1980 | 2 978 057 | +2,24 % |
| 1990 | 3 582 333 | +1,86 % |
| 2000 | 5 171 548 | +3,74 % |
| 2011 | 7 275 324 | +3,15 % |
| 2024 | 10 185 363 | +2,62 % |
| Zdroj: [70][71][72] | ||
Papua Nová Guinea je jedním z nejrozmanitějších států na světě.[73]:s.205 Kromě toho, že se zde mluví snad čtvrtinou všech jazyků světa, je etnická identita v rámci země dále rozdělena faktory, jako jsou geografie, příbuzenské vazby a vnější tlaky.[74]:s.47–48 Vládní odhady uváděly počet obyvatel v roce 2021 na 11,8 milionu[75] s hustotou zalidnění 25,5 obyvatel/km², což z ní činí druhý nejvíce zalidněný stát v Oceánii. V prosinci 2022 zpráva Organizace spojených národů (OSN), založená na průzkumu provedeném ve spolupráci s Univerzitou v Southamptonu s využitím satelitních snímků a terénního ověřování, navrhla nový odhad počtu obyvatel ve výši 17 milionů, což je téměř dvojnásobek oficiálního odhadu země.[4][76] V červenci 2023 OSN oficiálně revidovala svůj odhad na 11,8 milionu.[77] Podle oficiálního sčítání z roku 2024 žilo na Papui Nové Guineji zaznamenalo 10 185 363 obyvatel,[72] což představuje skoro pětinásobný nárůst oproti roku 1961 (o 58 let dříve) s průměrným ročním přírůstkem 2,7 %. Ačkoli se pravidelně provádějí sčítání lidu, jejich spolehlivost je nejistá.[62]:s.126 Nicméně se předpokládá, že od získání nezávislosti počet obyvatel výrazně vzrostl.
Ženy tvoří 49,3 % celkové populace a muži 50,7 %. Střední délka života je 70,1 let (muži 68,3, ženy 71,9), střední věk je 21,7 (k roku 2024). Podíl obyvatel mladších 15 let činil 37 %, 59 % je ve věku 15 až 64 let a 4 % obyvatel je starších 65 let (k roku 2024):[78] populace je tudíž velmi mladá.
Papua Nová Guinea zůstává (spolu s Lichtenštejnskem) nejméně urbanizovanou zemí světa,[79] k roku 2023 žilo 14 % obyvatel ve městských oblastech, s ročním nárůstem 3 %,[80] takže navzdory trvalému růstu počtu obyvatel se urbanizace z velké části nezměněna nebo se zvýšila jen mírně.[62]:s.127 Největším městem je hlavní město Port Moresby; mezi další větší města patří Lae, Mount Hagen, Madang a Wewak. K roku 2019 bylo v zemi pouze 40 městských oblastí s více než 1 000 obyvateli.[19]:s.11 Většina obyvatel žije v tradičních komunitách.[81] Nejlidnatějším regionem je Vysočina, kde žije 43 % obyvatel. Severní region Momase má 25 %, jižní region 18 % a ostrovní region 14 %.[19]:s.13 Tradiční malé komunity, obvykle s méně než 300 obyvateli, se často skládají z velmi malé hlavní vesnice obklopené farmami a zahradami, v nichž jsou rozptýleny další obydlí. V těchto obydlích se žije pouze část roku a vesničané mohou mít více domů. V komunitách, které musí lovit nebo hospodařit na rozsáhlých územích, může hlavní vesnice sestávat pouze z jedné nebo dvou budov.[18]:s.18 Až dvě třetiny území země lze klasifikovat jako neobydlené.[56]:s.47 Mimo městské oblasti je nejvyšší hustota obyvatelstva na malých ostrovech.[56]:s.48 Nárůst městské populace vedl k průměrnému poklesu kvality života ve městech, zatímco kvalita života ve venkovských oblastech se obecně zlepšila.[62]:s.177–181 Navzdory rozptýlenému osídlení žije více než čtyři pětiny obyvatel do osmi hodin cesty od centra státní správy.[56]:s.117
Jazyky
[editovat | editovat zdroj]
V Papui Nové Guineji se mluví přibližně 840 známými jazyky (včetně angličtiny), což z ní činí jazykově nejrozmanitější zemi na světě.[82] Papua Nová Guinea má více jazyků než jakákoli jiná země,[83] s více než 820 domorodými jazyky, což představuje 12 % celosvětového počtu, avšak většinu z nich používá méně než tisíc lidí a v průměru má každý jazyk pouze 7 000 mluvčích. Papua Nová Guinea má druhou nejvyšší jazykovou hustotu ze všech zemí na Zemi, hned po Vanuatu.[84][85] Nejrozšířenějším domorodým jazykem je enga s přibližně 200 000 mluvčími, následovaný melpou a huli.[86] I enga se však dělí na různé dialekty.[87]:s.134 Domorodé jazyky se dělí do dvou velkých skupin, austronéských jazyků a papuánských, ačkoli „papuánské“ je spíše praktická skupina pro místní neaustronéské jazyky, než aby definovala nějaké jazykové vztahy.[88]
V Papui Nové Guineji existují čtyři jazyky, které jsou v populární kultuře uznávány jako národní jazyky: angličtina, tok pisin, hiri motu a od roku 2015 také znakový jazyk (v praxi papuánsko-novoguinejský znakový jazyk).[87]:s.151[89] Neexistuje však žádný konkrétní zákon, který by tyto jazyky prohlásil za úřední.[38]:s.21 Jazyk je v ústavě zmíněn pouze okrajově; ta požaduje „všeobecnou gramotnost v jazycích pisin, hiri motu nebo angličtině“, jakož i „tok ples“ a „ita eda tano gado“ (což jsou výrazy pro místní jazyky v jazycích tok pisin a hiri motu). Zmínka je zde také o schopnosti hovořit místním jazykem jako o podmínce pro získání občanství naturalizací a o tom, že zatčení musí být informováni v jazyce, kterému rozumějí.[87]:s.143
Angličtina je jazykem obchodu a vzdělávacího systému, zatímco primární lingua franca země je tok pisin.[38]:s.21 Tok pisin je kreolský jazyk s anglickým lexikálním základem, zatímco jeho gramatika (mj. syntax) má oceánské (austronéské) kořeny. Vlivy austronéských jazyků se projevily také na úrovni sémantiky. Vyskytují se slovní výpůjčky z portugalštiny, španělštiny, němčiny a domorodých jazyků Papuy Nové Guineje.
Parlamentní debaty se obvykle vedou ve směsi angličtiny a tok pisinu.[87]:s.143 Národní soudnictví používá angličtinu, zatímco provinční a okresní soudy obvykle používají tok pisin nebo hiri motu. Vesnické soudy mohou používat místní jazyk. Většina celostátních novin používá angličtinu, ačkoli jeden celostátní týdeník, Wantok, používá tok pisin. Celostátní rozhlas a televize používají angličtinu a tok pisin, s malým podílem hiri motu. Provinční rozhlas používá směsici těchto jazyků, kromě místních.[87]:s.147 V průběhu času se tok pisin nadále šířil jako nejběžnější jazyk a vytlačoval hiri motu,[87]:s.146 a to i v bývalém hlavním městě Port Moresby, kde dříve dominoval hiri motu.[90]
Většina provincií nemá žádný dominantní místní jazyk, i když existují výjimky. V provincii Enga převažují mluvčí jazyka enga, avšak v roce 1976 přijala jako svůj úřední jazyk tok pisin. V provincii Východní Nová Británie převažují mluvčí jazyka tolai, což vyvolalo problémy s menšinovými mluvčími jazyků baining nebo sulka.[87]:s.147–148 Jazyk však obecně nebyl příčinou konfliktů, přičemž ke konfliktům docházelo mezi komunitami hovořícími stejným jazykem a regionální identity zahrnovaly mnoho jazykových komunit.[87]:s.153 Angličtina a tok pisin jsou obecně považovány za neutrální jazyky, zatímco místní jazyky jsou považovány za kulturně cenné a vícejazyčnost je oficiálně podporována.[87]:s.154
Používání téměř všech místních jazyků, stejně jako hiri motu, upadá,[87]:s.148 přičemž některé místní jazyky mají méně než 100 mluvčích.[87]:s.135 Používání místních jazyků podporovala vláda, která po získání nezávislosti zavedla politiku výuky čtení, psaní a počítání v místních jazycích. V dubnu 2000 mělo 837 jazyků podporu ve vzdělávání, přičemž bylo hlášeno jen málo problémů ze škol pokrývajících dvě místní jazykové komunity. V roce 2013 se však vzdělávání opět přesunulo k angličtině ve snaze zlepšit nízkou úroveň gramotnosti v angličtině.[87]:s.151–152
Náboženství
[editovat | editovat zdroj].jpg)
Sčítání lidu z roku 2011 ukázalo, že 95,6 % občanů se hlásilo ke křesťanství, 1,4 % uvedlo jiné vyznání a 3,1 % neodpovědělo. Prakticky žádný respondent se neoznačil za bezvěrce.[91] Běžný je náboženský synkretismus, přičemž mnoho občanů kombinuje svou křesťanskou víru s některými tradičními domorodými náboženskými zvyky. V zemi má silné zastoupení mnoho křesťanských denominací.[19]:s.13 Největší denominací je katolická církev, ke které se hlásí 26,0 % obyvatelstva. Další v pořadí je Evangelická luteránská církev Papuy Nové Guineje (18,4 %), následovaná Adventisty sedmého dne (12,9 %), letničními denominacemi (10,4 %), Sjednocenou církví v Papui Nové Guineji a na Šalamounových ostrovech (10,3 %), „ostatní křesťané“ (9,7 %), Evangelická aliance (5,9 %), Anglikánská církev Papuy Nové Guineje (3,2 %), Baptistická unie Papuy Nové Guineje (2,8 %) a menší skupiny.[91]
Vláda a soudní moc dodržují ústavní právo na svobodu projevu, myšlení a vyznání.[92] Křesťanský fundamentalismus a křesťanský sionismus se však staly běžnějšími, a to pod vlivem šíření americké teologie prosperity prostřednictvím návštěvníků a televizního evangelismu. To ohrozilo dominantní postavení hlavních církví a omezilo projevy některých aspektů předkřesťanské kultury.[93] Ústavní dodatek z března 2025 uznal Papuu Novou Guineu jako křesťanskou zemi, přičemž výslovně zmínil „Boha Otce, Ježíše Krista, Syna, a Ducha Svatého“ a Bibli jako národní symbol.[94]
Zdravotnictví a vzdělávání
[editovat | editovat zdroj]Zdravotní infrastruktura je celkově špatně rozvinutá. Vyskytuje se zde vysoký výskyt HIV/AIDS a docházelo k epidemickým výskytech nemocí, jako je cholera a tuberkulóza.[27]:s.169 Pokrytí očkováním v roce 2025 činilo kolem 50 %, u dětí též kolem 50 %.[95] K roku 2024 činila střední délka života v Papui Nové Guineji při narození 68 let u mužů a 72 let u žen.[78] Celkové výdaje na zdravotnictví činily 5,3 % HDP.[96] V roce 2023 připadalo 0,61 lékaře na 10 000 obyvatel.[97] Míra mateřské úmrtnosti na 100 000 porodů v Papui-Nové Guineji v roce 2008 činila 250. Pro srovnání: v roce 2005 to bylo 270 a v roce 1990 340. Míra úmrtnosti dětí do 5 let na 1 000 narozených je 69 a novorozenecká úmrtnost jako procento úmrtnosti dětí do 5 let je 37. Počet porodních asistentek na 1 000 živě narozených dětí činí 1 a celoživotní riziko úmrtí těhotných žen je 1 ku 94.[98] Toto celostátní zlepšení v oblasti dětské úmrtnosti odráží především pokrok ve venkovských oblastech, zatímco v některých městských oblastech došlo k jen nepatrným změnám nebo k mírnému zhoršení.[62]:s.174
Na konci 10. let 20. století činil podíl mužů bez vzdělání přibližně 32 %, zatímco u ženské populace to bylo 40 %.[62]:s.171 Míra gramotnosti v roce 2017 činila 70 % (muži 78 %, ženy 62 %),[78] tj. přibližně 30 % dospělé populace je negramotných. Velkou část vzdělávání v Papui Nové Guineji zajišťují církevní instituce.[99] Školné bylo zrušeno v roce 2012, což vedlo ke zvýšení školní docházky, ale výsledky byly smíšené a školné bylo v roce 2019 částečně znovu zavedeno.[62]:s.170, 208 Papua Nová Guinea má čtyři veřejné univerzity a dvě soukromé, stejně jako sedm dalších vysokých škol.[100]
Kultura
[editovat | editovat zdroj]
Melanéská kultura se díky izolaci Nové Guineje vyvíjela bez významného vnějšího vlivu. Tato kultura přikládá velký význam vztahům, a to jak mezi lidmi, tak mezi člověkem a přírodními prvky.[101]:s.21–22 Důležitost vztahů je patrná v kruhovém obchodu Kula, kde se s předměty obchoduje spíše za účelem udržení vztahů než pro přímý ekonomický prospěch.[101]:s.23 Důležité jsou vazby na půdu a vlastnictví půdy, i když se obecně jedná spíše o záležitost na úrovni komunity než na úrovni jednotlivce. Místní vztahy uvnitř skupiny jsou silnou složkou systému wantok, a proto se zacházení jednotlivců s členy jejich komunit často liší od toho, jak zacházejí s členy jiných komunit[101]:s.26 Hodnota činů je často hodnocena převážně nebo výlučně podle dopadu na místní komunitu.[101]:s.41
Kultura tradičních melanéských společností vnímá malé komunity vedené „velkým mužem“. Tyto pozice jsou často považovány za pozice získané zásluhami a společnosti jsou považovány za relativně rovnostářské, i když někdy hraje roli dědičný vliv a kromě rozdílů souvisejících s věkem a pohlavím existují i různé sociální stratifikace. Obecně lze říci, že společnosti v horských oblastech byly pravděpodobně individualističtější než společnosti v nížinách.[102]:s.207–209 Stejně jako v tradičním systému „velkého muže“, kde se očekává, že postavení bude částečně demonstrováno velkorysým rozdělováním přebytečného bohatství, vedou kulturní očekávání k využívání moderních politických a ekonomických pozic k poskytování patronátu. Dominance tohoto systému omezuje moderní genderové role, přičemž drtivou většinu politiků a vůdců i nadále tvoří muži.[101]:s.27–28 Rozdíl mezi muži a ženami je největším zdrojem nerovnosti v tradičních komunitách.[18]:s.18–19 Ti, kteří se stanou „velkými muži“, si mohou po celý život udržet určitý respekt, i když o status mohou přijít, pokud je ostatní překonají.[18]:s.19[101]:s.27–28 Příbuznost může vycházet jak z vyjádřených vazeb, tak z vazeb biologických.[18]:s.19 Význam tradičních komunit může také kolidovat s konceptem vyšších úrovní autority.[18]:s.22
Země zůstává velmi roztříštěná, se silnými místními identitami a loajalitami, které často kontrastují se slabou národní identitou.[38]:s.21–22 Jedním ze společných symbolů národní identity je rajka, která je přítomna na státní vlajce a znaku. Peří těchto ptáků zůstává důležité při tradičních obřadech a během sing-singových shromáždění[103]:s.104 V zemi se nachází jedna památka zapsaná na seznamu světového dědictví UNESCO, a to naleziště raného zemědělství Kuk, které bylo zapsáno v roce 2008.[104] V minulosti měly velkou hodnotu ulity a lastury. V horských oblastech vzdálených od pobřeží byly v době prvních kontaktů s Evropany považovány za cennější než ocel.[18]:s.20 Mušle si zachovávají obřadní hodnotu a v některých částech provincie Východní Nová Británie stále plní určitou funkci jako forma měny.[105][106][107] Název národní měny, „kina“, pochází od druhu perleťové mušle se zlatým okrajem.[108][109]
Hudba se liší mezi jazykovými komunitami, i když existují regionální podobnosti. Hudba je běžným způsobem předávání kulturních znalostí a hraje důležitou roli v rituálech a zvycích. Mezi rozšířené tradiční hudební nástroje patří garamut (druh štěrbinového bubnu), kundu (jednohlavý buben), bambusové flétny a susap (lamelofon ovládaný ústy). Ostatní místní nástroje mají omezenější použití,[110] zatímco importované nástroje, jako jsou kytary a ukulele, se rozšířily po druhé světové válce. Moderní hudba byla silně ovlivněna křesťanskou hudbou, která se rozvinula v mnoha jazycích. Regionální styl bambusových kapel se rozšířil v 70. letech a místní hudební nahrávky se pořizují již od doby před získáním nezávislosti. První hudební videoklip byl v televizi odvysílán v roce 1990. Jedna z prvních kapel, Sanguma, vznikla v roce 1977 na Národní umělecké škole a absolvovala mezinárodní turné. Mezinárodní známost si získala i tradiční hudební vystoupení, mezi jejichž nejznámější příklady patří vystoupení skupiny Asaro Mudmen a kmene Huli.[111]
V období před získáním nezávislosti se objevila samostatná papuánsko-novoguinejská literatura, přičemž první významnou publikací byla autobiografie Alberta Maori Kikiho s názvem Ten Thousand Years in a Lifetime (Deset tisíc let v jednom životě), vydaná v roce 1968.[112]:s.379 Vláda začala literaturu aktivně podporovat v roce 1970 a vydávala díla v několika jazycích. Mnoho z těchto raných děl mělo nacionalistický a antikoloniální charakter.[112]:s.381–384 V roce 1970 vznikly některé místní noviny a byl vydán první papuánsko-novoguinejský román: Krokodýl od Vincenta Eriho.[112]:s.84
Z celostátních novin vycházejí dva celostátní deníky v angličtině, dva týdeníky v angličtině a jeden týdeník v jazyce tok pisin. K dispozici je několik místních televizních stanic, stejně jako rozhlasové stanice, které provozuje jak stát, tak soukromé subjekty.[62]:s.227–228 Existují tři mobilní operátoři, ačkoli Digicel má 92% podíl na trhu díky svému rozsáhlejšímu pokrytí venkovských oblastí.[62]:s.240 Odhaduje se, že přibližně dvě třetiny obyvatelstva mají přístup k mobilnímu připojení, byť přerušovanému.[62]:s.241
Papuánská kuchyně vychází z místní domorodé kuchyně. Většina obyvatel jsou samozásobitelští zemědělci, tudíž je naprostá většina surovin lokálně pěstovaná a jen velmi málo surovin se dováží. Mezi základní potraviny patří ságo, batáty, kořenová zelenina a různé druhy tropického ovoce. Papuánská jídla bývají často vegetariánská, především pak v horských oblastech. V pobřežních oblastech se více používají ryby a mořské plody, v menší míře je také v papuánské kuchyni používáno vepřové maso. Příklady papuánských jídel: Mumu, jedná se o způsob přípravy jídla ve vyhloubené díře v zemi, zakryté horkými kameny, kdy se obvykle tímto způsobem připravuje směs zeleniny a masa; saksak, knedlíčky ze sága; kokoda, rybí maso vařené v omáčce z kokosu a limetky; dia, dezert ze sága, kokosu a banánu; dušené kuře se zeleninou a kokosovým mlékem.[113][114]
Sport je důležitou součástí kultury Papuy Nové Guineje, poskytuje ventil pro meziskupinové konflikty a zároveň může být zdrojem národní jednoty.[115][116] Rugby league je velmi populární a slouží jako sjednocující národní sport.[117][118] Podpora je natolik vášnivá, že při násilných střetech při fandění svému týmu již zemřeli lidé.[119] Mezi další oblíbené sporty patří většina variant fotbalu, kriket, volejbal, softbal, netbal a basketbal. Na popularitě získávají i další olympijské sporty, jako je box a vzpírání.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ anglicky Papua New Guinea, tok pisin Papua Niugini, hiri motu Papua-Matamata Guinea
- ↑ anglicky Independent State of Papua New Guinea, tok pisin Independen Stet bilong Papua Niugini, hiri motu Gau Hedinarai ai Papua–Matamata Guinea
- ↑ V prosinci 2022 zpráva Organizace spojených národů (OSN), založená na průzkumu provedeném ve spolupráci s Univerzitou v Southamptonu s využitím satelitních snímků a terénního ověřování, navrhla nový odhad počtu obyvatel ve výši 17 milionů, což byl téměř dvojnásobek oficiálního odhadu země.[4]
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Papua New Guinea na anglické Wikipedii.
- 1 2 Population | National Statistical Office | Papua New Guinea. www.nso.gov.pg [online]. [cit. 2026-03-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-07-20. (anglicky)
- ↑ Bob Dadae named next Governor-General of Papua New Guinea [online]. ABC News [cit. 2017-03-24]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ World Economic Outlook Database, April 2025 [online]. International Monetary Fund, April 2025 [cit. 2025-06-24]. Dostupné online.
- 1 2 LAGAN, Bernard. Papua New Guinea finds real population is almost double official estimates. The Times. 5 December 2022. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 December 2022. ISSN 0140-0460. (anglicky)
- 1 2 3 4 Papua New Guinea: government, economy and society. Příprava vydání Stephen Howes, Lekshmi N. Pillai, Australian National University Press. Canberra, ACT, Australia: Australian National University Press 262 s. (Pacific Series). ISBN 978-1-76046-502-5. S. 127.
- ↑ Poverty and Inequality Platform. pip.worldbank.org [online]. [cit. 2026-03-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2026-02-24. (anglicky)
- ↑ PICKELL, David; MÜLLER, Kal. Between the Tides: A Fascinating Journey among the Kamoro of New Guinea. [s.l.]: Tuttle Publishing, 2002. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 April 2023. ISBN 978-0-7946-0072-3. S. 153.
- ↑ Duncan Madden. Found in Translation: The Unexpected Origins of Place Names. [s.l.]: Hachette UK, 2022. ISBN 9781529369939. Kapitola Papua New Guinea.
- 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Gordon L. Rottman. World War II Pacific Island Guide: A Geo-Military Study. [s.l.]: Bloomsbury Publishing USA, 2001. Dostupné online. ISBN 9780313075582.
- ↑ R. Michael Bourke. Food and Agriculture in Papua New Guinea. Redakce R. Michael Bourke. [s.l.]: ANU Press, August 2009. Dostupné online. ISBN 9781921536618. doi:10.22459/FAPNG.08.2009. Kapitola History of Agriculture in Papua New Guinea.
- ↑ Nederlands Nieuw-Guinea Archivováno 15. 12. 2013 na Wayback Machine. (nizozemsky)
- ↑ WAIDE, Scott; CORRESPONDENT, RNZ Pacific PNG. Papua New Guinea declares Christian identity in constitutional amendment. RNZ [online]. 2025-03-13 [cit. 2026-03-24]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Vlajka Papuy Nové Guineje na Flags of the World
- 1 2 Zpravodaj Vexilolog č. 29, červenec 2008
- 1 2 3 4 5 6 Papua New Guinea [online]. Secretariat of the Pacific Regional Environment Programme, 2011 [cit. 2025-05-28]. Dostupné online.
- ↑ ALLEN, Bryant. Human geography of Papua New Guinea. Journal of Human Evolution. 1983-01, roč. 12, čís. 1, s. 3–23. Dostupné online [cit. 2026-03-24]. doi:10.1016/S0047-2484(83)80010-4. (anglicky)
- 1 2 3 4 5 Mark O'Shea; SIMON MADDOCK. Islands and Snakes: Diversity and Conservation, Volume 2. [s.l.]: Oxford University Press, 2023. Dostupné online. ISBN 9780197641521. Kapitola Serpents of Paradise.
- 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 Bryant Allen. Human geography of Papua New Guinea. Journal of Human Evolution. 1983, s. 3–23. doi:10.1016/s0047-2484(83)80010-4. Bibcode 1983JHumE..12....3A.
- 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 Oliver Cornock. The Report: Papua New Guinea 2020. [s.l.]: Oxford Business Group, 2020. Dostupné online. ISBN 9781912518562.
- 1 2 3 4 Michael Heads. Regional patterns of biodiversity in New Guinea animals. Journal of Biogeography. 11 March 2002, s. 285–294. doi:10.1046/j.1365-2699.2002.00666.x. Bibcode 2002JBiog..29..285H.
- ↑ Bryant Allen; R. MICHAEL BOURKE. Food and Agriculture in Papua New Guinea. Redakce R. Michael Bourke. [s.l.]: ANU Press, August 2009. Dostupné online. ISBN 9781921536618. doi:10.22459/FAPNG.08.2009. Kapitola People, Land and Environment.
- 1 2 3 4 5 6 7 8 9 Papua New Guinea First Biennial Update Report to the United Nations Framework on Climate Change [online]. Climate Change and Development Authority, Government of Papua New Guine, 2018 [cit. 2026-03-24]. Dostupné online. ISBN 978-9980-905-08-6.
- ↑ Alex Chapman; WILLIAM DAVIES; CIARAN DOWNEY; MACKENZIE DOVE. Climate Risk Country Profile Papua New Guinea [online]. World Bank Group, 2021 [cit. 2025-07-15]. S. 2. Dostupné online.
- ↑ Glenn R. Summerhayes. Austronesian Expansions and the Role of Mainland New Guinea: A New Perspective. Asian Perspectives. 2019, s. 250–260. Dostupné online. doi:10.1353/asi.2019.0015. JSTOR 26792734.
- ↑ Papua New Guinea – Climate [online]. [cit. 2020-08-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 August 2020.
- 1 2 3 4 5 6 7 8 9 Phil Shearman; JANE BRYAN. A bioregional analysis of the distribution of rainforest cover, deforestation and degradation in Papua New Guinea. Austral Ecology. 25 January 2011, s. 9–24. doi:10.1111/j.1442-9993.2010.02111.x. Bibcode 2011AusEc..36....9S.
- 1 2 3 4 5 R.J. May. State and Society in Papua New Guinea, 2001–2021. [s.l.]: ANU Press, August 2022. Dostupné online. ISBN 9781760465216. doi:10.22459/SSPNG.2022. Kapitola 10. Papua New Guinea: Issues of external and internal security.
- 1 2 3 4 Emre Turak; LYNDON DEVANTIER; ROBERT SZAVA-KOVATS; JON BRODIE. Impacts of coastal land use change in the wet tropics on nearshore coral reefs: Case studies from Papua New Guinea. Marine Pollution Bulletin. July 2021. doi:10.1016/j.marpolbul.2021.112445. PMID 33991988. Bibcode 2021MarPB.16812445T.
- ↑ Papua New Guinea Mammal Diversity Statistics. www.mammaldiversity.org [online]. [cit. 2026-03-24]. Dostupné online.
- ↑ GELINEAU, Kristen. Spiders and frogs identified among 50 new species. The Independent. 26 March 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 May 2022.
- ↑ Ronald Strahan; PAMELA CONDER. Dictionary of Australian and New Guinean Mammals. [s.l.]: CSIRO Publishing, 2007. Dostupné online. ISBN 9780643100060.
- ↑ Glenn Shea; RICHARD SHINE; JEANETTE C. COVACEVICH. Fauna of Australia, Volume 2. [s.l.]: Australian Government Publishing Service, 1987. ISBN 9780644324298. Kapitola 35. Family Elapidate, s. 34–35.
- ↑ Michael Heads. Birds of paradise, vicariance biogeography and terrane tectonics in New Guinea. Journal of Biogeography. 11 March 2002, s. 261–283. doi:10.1046/j.1365-2699.2002.00667.x. Bibcode 2002JBiog..29..261H.
- ↑ "Satellite images uncover rapid PNG deforestation June 2011/https://web.archive.org/web/20110629000402/http://www.abc.net.au/news/stories/2008/06/02/2262808.htm Archivováno 29. 6. 2011 na Wayback Machine.." ABC News. 2 June 2008.
- 1 2 Henry Ivarature. Unravelling Parliamentary Instability: Ministerial Durations in Papua New Guinea, 1972–2012 [online]. International IDEA, 13 December 2016 [cit. 2025-05-14]. Dostupné online.
- ↑ About Our Parliament [online]. National Parliament of Papua New Guinea [cit. 2025-05-14]. Dostupné online.
- ↑ Michael Kabuni. With elections looming, PNG rushed to create seven new districts [online]. The Interpreter, 19 April 2022 [cit. 2025-08-23]. Dostupné online.
- 1 2 3 4 5 6 7 R.J. May. State and Society in Papua New Guinea, 2001–2021. [s.l.]: ANU Press, August 2022. Dostupné online. ISBN 9781760465216. doi:10.22459/SSPNG.2022. Kapitola 2. Political change in Papua New Guinea: Is it needed? Will it work?.
- 1 2 3 R.J. May. State and Society in Papua New Guinea, 2001–2021. [s.l.]: ANU Press, August 2022. Dostupné online. ISBN 9781760465216. doi:10.22459/SSPNG.2022. Kapitola 1. Introduction.
- ↑ R.J. May. State and Society in Papua New Guinea, 2001–2021. [s.l.]: ANU Press, August 2022. Dostupné online. ISBN 9781760465216. doi:10.22459/SSPNG.2022. Kapitola 7. Assessing the shift to limited preferential voting in the 2007 national election, s. 118.
- ↑ Working Together to Protect U.S. Organizations Overseas [online]. [cit. 2022-11-22]. Dostupné online. (anglicky)
- 1 2 3 Papua New Guinea. www.safetravel.govt.nz [online]. [cit. 2026-03-24]. Dostupné online.
- ↑ Davidson, Helen. Médecins Sans Frontières opens Papua New Guinea clinic for abuse victims [online]. Guardian News and Media Limited, 5 July 2013 [cit. 2013-02-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 June 2018.
- ↑ Davidson, Helen. Papua New Guinea: a country suffering spiralling violence [online]. Guardian News and Media Limited, 19 July 2013 [cit. 2014-01-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 April 2019.
- ↑ On a mission to cut Papua New Guinea's high levels of sexual violence. UN News. 7 May 2022. Dostupné online.
- ↑ PNG repeals sorcery law and expands death penalty [online]. BBC News, 29 May 2013 [cit. 2025-04-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 May 2021.
- ↑ OAKFORD, Samuel. Papua New Guinea's 'Sorcery Refugees': Women Accused of Witchcraft Flee Homes to Escape Violence [online]. 6 January 2015 [cit. 2021-07-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 March 2017.
- ↑ The state of gay rights around the world. The Washington Post. 14 June 2016. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 November 2016.
- ↑ Heavily armed highlands [online]. [cit. 2023-03-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 March 2024. (anglicky)
- ↑ Tim Swanston. At least 49 killed in massacre in PNG highlands [online]. 19 February 2024 [cit. 2025-04-30]. Dostupné online.
- ↑ About Papua New Guinea [online]. Papua New Guinea High Commission London [cit. 2025-05-28]. Dostupné online.
- ↑ Overview [online]. Asian Development Bank [cit. 2025-05-28]. Dostupné online.
- ↑ Local Government of Papua New Guinea [online]. Commonwealth Governance [cit. 2025-05-28]. Dostupné online.
- ↑ Steffen Dalsgaard. Election 2007: The Shift to Limited Preferential Voting in Papua New Guinea. Redakce R.J. May. [s.l.]: ANU Press, September 2013. (State, Society and Governance in Melanesia). Dostupné online. ISBN 9781922144300. doi:10.22459/E2007.09.2013. Kapitola 27. Between Eagles and Flying Foxes: Elections for the Manus Provincial and Open Seats, s. 478.
- ↑ Papua New Guinea [online]. Commonwealth Local Government Forum, 2019 [cit. 2025-05-28]. Dostupné online.
- 1 2 3 4 Bryant Allen; R. MICHAEL BOURKE. Food and Agriculture in Papua New Guinea. Redakce R. Michael Bourke. [s.l.]: ANU Press, August 2009. Dostupné online. ISBN 9781921536618. doi:10.22459/FAPNG.08.2009. Kapitola People, Land and Environment.
- ↑ PG [online]. International Organization for Standardization [cit. 2025-07-13]. Dostupné online.
- ↑ Organic Law on Provincial Boundaries [online]. Pacific Islands Legal Information Institute [cit. 2025-07-13]. Dostupné online.
- ↑ Manasupe Zurenuoc; FELICITY HERBERT. The Creation of Two New Provinces in Papua New Guinea — A Story of False Starts and Near Fatal Collisions [online]. Australian National University [cit. 2025-07-13]. Dostupné online.
- ↑ Papua New Guinea and the IMF. IMF [online]. [cit. 2026-03-25]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Papua New Guinea: 2025 Article IV Consultation, Fourth Reviews Under the Extended Arrangement Under the Extended Fund Facility and the Arrangement Under the Extended Credit Facility, Requests for a Waiver of Nonobservance of Performance Criterion, Modification of a Quantitative Performance Criterion, and First Review Under the Arrangement Under the Resilience and Sustainability Facility-Press Release; Staff Report; and Statement by the Executive Director for Papua New Guinea. IMF [online]. [cit. 2026-03-25]. Dostupné online. (anglicky)
- 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 Papua New Guinea: Government, Economy and Society. Redakce Stephen Howes. [s.l.]: ANU Press, 2022. Dostupné online. ISBN 9781760465032.
- ↑ Data [online]. [cit. 2020-12-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 October 2020.
- ↑ Martin H. Davies; MARCEL SCHRÖDER. The Path to Kina Convertibility: An Analysis of Papua New Guinea's Foreign Exchange Market [online]. Asian Development Bank, June 2022. S. 1. Dostupné online. doi:10.22617/WPS220228-2.
- ↑ Thomas Wangi. What Has Happened to the Kina Since the Recent Exchange Rate Reform?. Spotlight. 2023. Dostupné online.
- ↑ UNESCO Science Report: towards 2030. Paris: UNESCO, 2015. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 June 2017. ISBN 978-92-3-100129-1. S. 693–731.
- ↑ FAOSTAT. www.fao.org [online]. [cit. 2026-03-24]. Dostupné online.
- ↑ FAOSTAT. www.fao.org [online]. [cit. 2026-02-22]. Dostupné online.
- ↑ Papua New Guinea (PNG) Exports, Imports, and Trade Partners. The Observatory of Economic Complexity [online]. [cit. 2026-03-24]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ The 1966 Sample Population Census of the Territory of Papua and New Guinea [online]. Canberra, Australia: Commonwealth Bureau of Census & Statistics, 1966. Dostupné online. doi:10.2307/1402288. JSTOR 1402288.
- ↑ Papua New Guinea 2011 National Report [online]. National Statistical Office, 2011. Dostupné online.
- 1 2 Papua New Guinea 2024 National Report [online]. National Statistical Office, 2024. Dostupné online.
- ↑ James Fearon. Ethnic and Cultural Diversity by Country. Journal of Economic Growth. 2003, s. 195–222. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 May 2013. doi:10.1023/A:1024419522867. S2CID 152680631. Bibcode 2003JEcGr...8..195F.
- ↑ Benjamin Reilly. Ethnicity, democracy and development in Papua New Guinea. Pacific Economic Bulletin. 2004, s. 46–54. Dostupné online.
- ↑ Population [online]. National Statistical Office [cit. 2025-07-10]. Dostupné online.
- ↑ FILDES, Nic. Papua New Guinea's population size puzzles prime minister and experts. Financial Times. 5 December 2022. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 December 2022.
- ↑ Maholopa Laveil. The Fix: We still really don't know PNG [online]. The Interpreter, 16 August 2023 [cit. 2025-08-23]. Dostupné online.
- 1 2 3 Papua New Guinea - The World Factbook. www.cia.gov [online]. [cit. 2026-03-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2026-01-18. (anglicky)
- ↑ Urban population (% of total population). World Bank Open Data [online]. [cit. 2026-03-24]. Dostupné online.
- ↑ Papua New Guinea - The World Factbook. www.cia.gov [online]. [cit. 2026-03-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2026-01-18. (anglicky)
- ↑ JAMES, Paul; NADARAJAH, Yaso; HAIVE, Karen; STEAD, Victoria. Sustainable Communities, Sustainable Development: Other Paths for Papua New Guinea. Honolulu, HI: University of Hawaii Press, 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 August 2021.
- ↑ Papua New Guinea July 2013/https://web.archive.org/web/20130703201638/http://www.ethnologue.com/country/PG Archivováno 3. 7. 2013 na Wayback Machine., Ethnologue
- ↑ Alfred Kik; MARTIN ADAMEC; ALEXANDRA Y. AIKHENVALD; VOJTECH NOVOTNY. Language and ethnobiological skills decline precipitously in Papua New Guinea, the world's most linguistically diverse nation. Proceedings of the National Academy of Sciences. 26 May 2021. doi:10.1073/pnas.2100096118. PMID 34039709. Bibcode 2021PNAS..11800096K.
- ↑ TRANSLATIONS, Pangeanic. The country with the highest level of language diversity: Papua New Guinea – Pangeanic Translations. Pangeanic.com. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 November 2020. (anglicky)
- ↑ Fèlix Marti; PAUL ORTEGA; ITZIAR IDIAZABAL; ANDONI BARRENHA; PATXI JUARISTI; CARME JUNYENT; BELEN URANGA. Words and worlds: world languages review. [s.l.]: Multilingual Matters, 2005. Dostupné online. ISBN 1853598275. S. 76.
- ↑ Languages on Papua vanish without a whisper [online]. 21 July 2011 [cit. 2011-07-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 January 2012.. AFP via dawn.com (21 July 2011)
- 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 R.J. May. State and Society in Papua New Guinea, 2001–2021. [s.l.]: ANU Press, August 2022. Dostupné online. ISBN 9781760465216. doi:10.22459/SSPNG.2022. Kapitola 8. Harmonising linguistic diversity in Papua New Guinea.
- ↑ Ger Reesink; MICHAEL DUNN. The Languages and Linguistics of the New Guinea Area: A Comprehensive Guide. Redakce Bill Palmer. [s.l.]: De Gruyter Mouton, 2018. Dostupné online. ISBN 9783110295252. doi:10.1515/9783110295252-009. Kapitola Contact Phenomena in Austronesian and Papuan Languages, s. 939.
- ↑ Sign language is the fourth national language in PNG. Post-Courier. 12 September 2019. Dostupné online [cit. 31 May 2025].
- ↑ Craig Alan Volker. Why don't so many people speak Hiri Motu these days?. The National. 6 October 2017. Dostupné online [cit. 31 May 2025].
- 1 2 Papua New Guinea 2011 National Report [online]. National Statistical Office [cit. 2025-05-31]. S. 33. Dostupné online.
- ↑ Papua New Guinea [online]. United States Department of State [cit. 2019-05-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 September 2019.
- ↑ R.J. May. State and Society in Papua New Guinea, 2001–2021. [s.l.]: ANU Press, August 2022. Dostupné online. ISBN 9781760465216. doi:10.22459/SSPNG.2022. Kapitola 11. The Zurenuoc affair: The politics of religious fundamentalism, s. 182–183.
- ↑ WAIDE, Scott. Papua New Guinea declares Christian identity in constitutional amendment. www.rnz.co.nz. RNZ, 13 March 2025. Dostupné online.
- ↑ UNICEF: Vaccinating every child in PNG is possible with the right support | UNICEF Papua New Guinea. www.unicef.org [online]. [cit. 2026-03-24]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Papua New Guinea Country Overview | World Health Organization. www.who.int [online]. [cit. 2026-03-24]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Medical doctors (per 10 000 population) [online]. World Health Organization [cit. 2025-07-10]. Dostupné online.
- ↑ The State of the World's Midwifery – Papua New Guinea [online]. United Nations Population Fund [cit. 2011-08-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 October 2012.
- ↑ Kichte-in-not.de [online]. Kirche-in-not.de, 6 March 2009 [cit. 2010-06-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 November 2010. (německy)
- ↑ Universities and Colleges in Papua New Guinea [online]. Commonwealth Network [cit. 2025-05-31]. Dostupné online.
- 1 2 3 4 5 6 David Lea. Papua New Guinea in the Twenty-First Century: The Struggle for Development and Independence. [s.l.]: Rowman & Littlefield, 24 April 2023. Dostupné online. ISBN 9781666917390.
- ↑ R.J. May. State and Society in Papua New Guinea: The First Twenty-Five Years. [s.l.]: ANU Press, May 2004. Dostupné online. ISBN 9781920942052. doi:10.22459/SSPNG.05.2004. Kapitola 9. (Re?)Discovering Chiefs: Traditional Authority and the Restructuring of Local Level Government in Papua New Guinea.
- ↑ SWADLING, Pamela, 1996. Plumes from Paradise. 2019. vyd. [s.l.]: Sydney University Press. Dostupné online. ISBN 978-1743-32-545-2.
- ↑ CENTRE, UNESCO World Heritage. Kuk Early Agricultural Site [online]. [cit. 2018-05-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 May 2018.
- ↑ Claudio Sieber. In Papua New Guinea, a Tribe Still Uses Shells as Money. Vice. 24 January 2025. Dostupné online [cit. 10 July 2025].
- ↑ Shell money 1953–98 [online]. Royal Collection Trust [cit. 2025-07-10]. Dostupné online.
- ↑ Kalolaine Fainu. The return of shell money: PNG revives old ways after Covid's blow to economy. The Guardian. 21 August 2020. Dostupné online [cit. 10 July 2025].
- ↑ Ingrid Gascoigne. Papua New Guinea. revised. vyd. [s.l.]: Marshall Cavendish, 2009. Dostupné online. ISBN 9780761434160. S. 69.
- ↑ Currency [online]. Bank of Papua New Guinea [cit. 2025-07-10]. Dostupné online.
- ↑ Neil R. Coulter. The SAGE International Encyclopedia of Music and Culture. Redakce Janet Sturman. [s.l.]: SAGE Publications, 2019. Dostupné online. ISBN 9781506353371. doi:10.4135/9781483317731.n548. Kapitola Papua New Guinea: History, Culture, and Geography of Music, s. 1656–1658.
- ↑ Neil R. Coulter. The SAGE International Encyclopedia of Music and Culture. Redakce Janet Sturman. [s.l.]: SAGE Publications, 2019. Dostupné online. ISBN 9781506353371. doi:10.4135/9781483317731.n549. Kapitola Papua New Guinea: Modern and Contemporary Performance Practice, s. 1658–1660.
- 1 2 3 R.J. May. State and Society in Papua New Guinea: The First Twenty-Five Years. [s.l.]: ANU Press, May 2004. Dostupné online. ISBN 9781920942052. doi:10.22459/SSPNG.05.2004. Kapitola 18. Nationalism and Papua New Guinea Writing.
- ↑ World Travel Guide [online]. [cit. 2020-07-13]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Traditional Food In Papua New Guinea. Trip101 [online]. 2018-12-27 [cit. 2020-07-13]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Towards a Pacific Island Sociology of Sport: Seeking New Horizons. Redakce Yoko Kanemasu. [s.l.]: Emerald Group Publishing, 2024. (Research in the Sociology of Sport). Dostupné online. ISBN 9781837530861. S. 149.
- ↑ Papua New Guinea is granted a National Rugby League team starting in 2028. Associated Press. 12 December 2024. Dostupné online [cit. 10 July 2025].
- ↑ HADFIELD, Dave. Island gods high in a dream world. The Independent. 8 October 1995. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 May 2022.
- ↑ Marian Faa. In a contest of influence in Papua New Guinea, Australia triumphed over China through our shared love of footy. ABC News. 12 December 2024. Dostupné online [cit. 10 July 2025].
- ↑ Three dead in PNG after State of Origin violence. Brisbane Times. 26 June 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 May 2011.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Papua Nová Guinea na Wikimedia Commons 
Slovníkové heslo Papua Nová Guinea ve Wikislovníku- CIA. Papua New Guinea - The World Factbook [online]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2026-01-18. (anglicky)
- CzechTrade • Ministerstvo zahraničních věcí (MZV) • Zastupitelský úřad České republiky. Souhrnná teritoriální informace (Papua Nová Guinea) [online]. Businessinfo.cz. Dostupné online.
- Papua New Guniea [online]. Encyclopaedia Britannica. Dostupné online. (anglicky)
- Human rights in Papua New Guinea [online]. Amnesty International. Dostupné online. (anglicky)
.svg)
Autoritní data  |
|
|---|
